Symposium Dancetopia. Tři dny plné soudržnosti, vhledů, zkušeností a aktuálních myšlenkových proudů

Symposium Dancetopia, Foto: Michal Hančovský.

Autor Zden Brungot Svíteková

Projekt se zaměřil na dvě témata: Fantazie a realita a Důvěra a soudržnost. Připravil ho mladý mezinárodní kurátorský tým ve složení Alica Minar, Breeanne Saxton, Eduard Adam Orszulík, Katarína Bakošová a Neva Mario Guido, které známe spíš v roli tvůrců. Ke spolupráci si přizvali dvě domácí uměnovědkyně, Hanu Polanskou Turečkovou a Barboru Etlíkovou, jejichž úlohou bylo setkání zasadit do teoretického kontextu a formulovat jeho smysl, rozměr a celkový rámec.

Formát nabídl tři dny plné sdílení praxe a panelových diskusí. Večery uzavíraly performativní intervence vybraných umělců a seskupení. Součástí sympozia byla i knihovna, a to jak fyzicky v prostorách konání, tak i on-line. Čtenáři v ní našli odbornou literaturu, některou v českém kontextu téměř neznámou.

Akce se konala na třech místech, každé z nich odpovídalo zaměření daného dne: městská divočina Přístavu 18600 v Karlíně pro páteční společné povečeření a vyladění, poetické prostředí divadelního sálu Paláce Akropolis pro sobotní Fantazii a realitu a taneční klub Fuchs2 pro nedělní Důvěru a Sounáležitost. 

Tanec jako autonomní forma vyjádření, nikoliv jako reprezentace něčeho jiného 

V souladu s tímto současným směřováním v tanečním umění, kdy se tanec jako autonomní forma stává „nereprezentativním“ nástrojem pro zkoumání komplexních témat, sympozium zdůraznilo propojení tance s etickými, politickými a sociálními aspekty lidské existence. Ukázalo je v rozmanitých tělesných praxích, formách imaginace i v nastavení podmínek pro kontexty práce i uvedení tvorby. 

Témata inspiroval zájem kurátorů o somatické přístupy, to jakým způsobem mění tělo, a také zájem o zmapování prostředí a kontextů tance. Hlavními hostujícími expertkami byly dvě mezinárodně působící choreografky a tanečnice s dlouholetou praxí: Anne Juren a Maria Scaroni. Jejich tříhodinové sdílení praxe pro mě již předem slibovalo jeden z vrcholů události a v kontextu české profesionální taneční scény nevídané a výživné setkání. Když dnes přemýšlím o jejich tanečním rodokmenu i o rozdílné atmosféře obou dnů, vynořuje se mi paralela s podobami americké postmoderny na východním a západním pobřeží. Na východním se prosadil experimentální intelektuální přístup choreografů-filozofů kolem newyorského Judson Dance Theater. Na západním pobřeží se rozvíjel experimentální duch komunitního tance s přesahy do oblasti léčby, péče i hojení ran, zejména známý i díky Anne Halprin. Této paralely s 60. a 70. lety minulého století se sympozium dotýkalo a znova ho aktualizovalo skrze obsah i otázky účastnictva ukotvené v problematice dnešní doby.

Sobotní Fantazie & Realita

Sobotní sdílení Studie fantazijních anatomií vedla tanečnice a choreografka s dlouholetou praxí Feldenkraisovy^® metody Anne Juren. Název je i titulem její doktorandské práce a dlouholetého transdisciplinárního uměleckého výzkumu, ve kterém se zaměřuje na tělo v choreografické praxi i jiných oblastech poznání. Pohybuje se na pomezí mezi choreografií a terapií, využívá somatické i poetické přístupy: Feldenkraisovu^® metodu, práci s dotekem, představivostí a spekulativní využívání jazyka. Anne v něm čerpá z různých oborů poznání (anatomie, lacanovské psychoanalýzy, feministických a queer teorií), vytváří tělesně orientované praxe a choreografii tak rozšiřuje směrem k různorodým diskursům, praktikám a způsobům léčby těla.

Anne účastnictvo provedla řízenou somatickou imaginací, která choreograficky tematizovala formát lekce ATM (Awareness Through Movement) Feldenkraisovy^® metody. Choreografické postupy uplatnila v uspořádání těl v prostoru, ve vztahu k vertikále i v rovině jazyka. 

Na zhruba čtyřicet minut se vedena hlasem nořím do vjemů. Jedná se o jednu z asi třiceti „lekcí“ ze Studie fantazijních anatomií. Ležím na podlaze se zavřenýma očima a jediný vnější prvek, který mě doprovází, je mikrofonem amplifikovaný hlas a ke konci zvuk objektu tvořeného chumlem magnetofonových pásek. Anne čte napsaný text, který vede moji pozornost a představivost. Konkrétnost slov i jmenovaných částí těla se postupně transformují do poetických obrazů. Součástí výzkumu bylo najít správnou míru obraznosti. Kolik poezie, kolik obrazů je akorát a kdy už je to moc? Anne to zjišťovala postupně, a také se přemíře obrazů nevyhýbá: „Dělám to, když chci vyvolat znechucení. Součástí této práce je přijmout i nepohodlí.“

Vyrozuměla jsem, že Anne tento formát uvádí i jako svébytné choreografické dílo. Není to dílo viditelné, ale prožívané. Rodí se v tělech a myslích jednotlivých účastníků i v kolektivním těle, které jsme v tu chvíli společně tvořili, jeho vzpomínek a (ne)vědomí. Během procesu možná dojde ke změně stavu vědomí, které driftuje, unášené snovými představami a vjemovými fantaziemi. Je to plně somatická performativní situace, kdy nasloucháte hlasu, vlastnímu tělu, představám a obrazům. Promlouvají k vám, pokud je zachytíte. Můžete také jednoduše usnout. I to je v pořádku.

Od vnímání jazyka, toho, jak se dotýká zubů, od prodloužené čáry, kterou si představuji, jak přechází tělem, se má mysl spolu s ní vydává ven z těla, přes místnost, ven do města… Zbytek si již přesně nepamatuji. Vědomě se ve svém těle vynořuji v okamžiku, kdy moje mysl zachytí „podloží, tektonická linie oddělující Vídeň a Prahu” a začíná porovnávat, jestli se to, co slyší, shoduje s tím, co ví o lokaci hloubkové transevropské sutury. Ukotvení v tady a teď, v těle a v realitě sálu Paláce Akropolis dokoná zvuk šustících magnetofonových pásek. Díky této tělesnosti zvuku si uvědomuji prostor. Slyším tinnitus v místnosti. Pak zvuková bouře utichne a první část sdílení je u konce. Tkáně mého odpočatého těla se dávají do pohybu. Směřujíc do vertikály sedu začínají opětovně vnímat, znovu zhmotněné v gravitačním poli místnosti.

Následuje krátká diskuse a pak druhá část workshopu, kdy v jednoduchém formátu práce ve dvojicích prostřednictvím doteku prozkoumáváme pórovitost prostorů, vnitřní a vnější svět i tělesné představy s tím spojené. Dlaň, která zdánlivě nic nechce, ale přesto pod jejím dotykem dochází k mnoha změnám a možná se i přenášejí vzpomínky.

Důvěra & Sounáležitost aneb Nedělní kostel 

„Jo, vážně bychom měli začít nějakou nedělní ranní akci a udržet tuhle atmosféru. A můj kamarád Frank na to: Jasně, a měli bychom tomu říkat Kostel, protože to je přesně to. Jakože v neděli ráno jdu do klubu za svým kostelem. A tak jsme to udělali…” 

(Robin Sylvan, Trance Formation, The Spiritual and Religious Dimensions of Global Rave Culture) součást on-line knihovny sympozia). 

Nedělní kostel, i tak svoje sdílení praxe zarámovala energická a zároveň v něčem tichá a reflektující Maria Scaroni. Berlíňanka italského původu ve své práci prolíná somatické přístupy s kolektivními rituály. Tanec vnímá jako prostředek k obnově sociálních vazeb. Společný úvodní kruh na seznámení začínal následující partiturou (z anglického score; termín použit ve smyslu souboru instrukcí): „Jmenuji se … a jsem pod vlivem…““ Bylo pozoruhodné slyšet sebe sama i druhé, co vše nás v danou chvíli ovlivňovalo – nervozita, očekávání, smutek, únava… nebo i dotek s morčetem, které si někdo přinesl na workshop. Věta končila otázkou: „A co ty? “ doprovázenou gestem natažené paže a dlaní nasměrovanou k dalšímu účastníkovi. V tomto jasně definovaném rámci jsme se propojili víc afektivně než přes tělo a připravili půdu pro tělesnou empatii v dalších aktivitách.

Atmosféra se oproti sobotnímu dni výrazně proměnila. Sympozium se přesunulo do klubu Fuchs2 s lepkavou podlahou a nádechem nočního klubu. Maria do něj vnesla ducha komunity a pocit sounáležitosti. Připomněla vrstvy, které si neseme v těle, ať už v podobě naučených tvarů, pohybových vzorců nebo získaného chování, a zpřítomnila vědomí, že každý z nás je součástí řetězce, rodinné, sociální i lidské historie. Mariu formovalo dlouholeté působení v projektech Meg Stuart a Sary Shelton Mann. Setkání nejen s těmito umělkyněmi hluboce ovlivnilo její fyzickou i performativní praxi, ve které se zaměřuje na hledání stavu spíše než tvaru (states rather than shapes) a na vnímání těla, které následně dává tvar pohybu (sensing to shape rather looking and copying shape). Bylo osvěžující slyšet tak jednoduše formulované a srozumitelné vysvětlení somatického přístupu, jedné z metodologií současné choreografické tvorby. Mariina praxe přesahuje hranice tanečního světa. Opírá se o odkaz postmoderny, který využívá v oblasti somatického aktivismu. Tanec prolíná s léčením, feministickými queer metodologiemi, sociální spravedlností a radikální hrou. Od roku 2021 vede ve spolupráci s Heather Purcell a Caitlin Fisher Social Pleasure Center, prostor pro dočasnou sociální choreografii zaměřený na budování komunity.

Po úvodním kruhu pokračovala Maria zahřátím zaměřeným na práci s fasciemi. Následovalo bleskové promíchání účastnictva a výběr partnera do dvojice. Závěr se nesl v rytmu hlasité pulzující taneční hudby a v jasně strukturovaných čtyřiceti minutových duetech Influencer dance, ve kterých si partneři střídali role svědka a hýbajícího (movera). Formát i role vychází z formy autentického pohybu a zároveň v sobě nese otisky rave a klubové kultury. Tato praxe rozvíjí schopnost vnímání a vzájemného propojení. Zrakový vjem je v pozadí, ve prospěch kinestetického vnímání.

Tyto tři jednoduché a jasně definované otevřené partitury pevně vytvářely, stejně jako Maria v roli facilitátorky, prostor pro prožitky na tělesné i duševní úrovni, které můžou spouštět stavy euforie až transu. Ocenila jsem zde Mariinu otevřenost ohledně toho, že workshop nemá dostatek facilitátorů a ona sama nemá terapeutický výcvik pro případné zvládnutí a ukotvení změněných stavů vědomí, které se při tomto typu práce mohou objevit. Zdůraznila, aby se každý postaral sám o sebe a včas zbrzdil, pokud pocítí, že se blíží k hranici. Ne vždy je tato hranice jasně definována a ne vždy mám jistotu, že facilitátor*ka má dostatek znalostí, vzdělání či zkušeností, aby dokázal*a předejít případným problémům nebo je řešit. Nástrojem tanečníka je jeho vlastní tělo a někdy otevře dveře do sfér šamanů, duchovních mistrů, mistrů práce s energií, psychologů, psychiatrů či raverů. I Maria na otázku ohledně bezpečnosti odpověděla: „Nazvala bych to spíše odvážný prostor než bezpečí. Bezpečí a tělo nejdou dohromady. Vždy riskujete, že se něco otevře.“

Po praxi teorie

Formát sympozia nabídl platformu jak pro praktické sdílení, tak i teoretický diskurs. Odpolední panelové diskuse pojali kurátoři jako kolektivní čtení dopoledních workshopů. Na rozdíl od nich bylo k dispozici simultánní tlumočení z angličtiny do češtiny a naopak, takže účastníci měli možnost se vyjádřit jazykem, ve kterém se cítili komfortně. Každou z panelových diskusí moderovala jiná dvojice z kurátorského týmu. Nastavili nehierarchické prostředí pro aktivní participaci účastnictva a společné psaní archivu této akce.

Po sobotním panelu jsem se zamýšlela nad otázkou, jak vyvážit kolektivní diskusi a zároveň zachovat jasnou linii, hloubku, bohatost a komplexnost. Jak zahrnout kontexty a problematiky dané praxe, vzájemně je sdílet a zároveň dát prostor přizvaným expertům? Chtěla jsem se dozvědět více o praxi Anne Juren, myšlenkách k problematičnosti anatomie, kritickém náhledu na Feldenkraisovu^® metodu i doktorandském výzkumu a formátech její choreografické tvorby. To by však zřejmě vyžadovalo samostatnou, rozsáhlou událost. Sama Anne zmínila, že praktická část její doktorandské práce trvala 72 hodin. Tak dlouho prý trvá i přečtení publikace její doktorandské práce, která byla k dispozici i v on-line knihovně.

Některé tance se tančí, na jiné se dívá. Obojí mají své místo. 

Dramaturgie večerních intervencí uvedla performativní počiny, které reagovaly na jedno z daných témat. Vznikla na základě otevřené výzvy se záměrem podpořit již existující nebo rozpracovaná díla. Směřovala na tvůrce z Prahy a Berlína, kteří se zabývají tělesnými praxemi. Osm vybraných děl nabídlo širokou škálu formátů v interiéru i v exteriéru. 

Při sledování intervencí jsem se zamýšlela nad rolí diváka, ve které jsem se ocitla. Tělo sedící na židli, na zemi, na schodech veřejného prostranství, tělo stojící, postávající. Tělo pozorující, které na rozdíl od jiných částí sympozia vnímá převážně vizuálně. Je to snad tak silný vliv, že se automaticky aktivuje jako první vstupní kanál a dominuje po celou dobu? Moje tělo stále vibrovalo Studií fantazijních anatomií a ptalo se, jaké jsou další možnosti pro tvorbu tanečního či tělesně orientovaného uměleckého díla, kde dominance zrakového vjemu absentuje a divák se nestává pasivním, méně zodpovědným pozorovatelem. Dílo, kde je spíše (spolu)účastníkem, sdílejícím, společníkem (terminologii partaker,attendant si vypůjčuji z publikace The Senses in Performance z roku 2007, editované Sally Banes a André Lepeckim). V kontextu s dopoledním sdílením praxí mi večerní intervence, které jsem viděla, vnukly spíš otázky, díky za ně.

Co takhle společně aktivovat anticipační vědomí (dle Ernsta Blocha) a vysnít si další ročník sympozia?

Po poslední nedělní intervenci se klub Fuchs2 proměnil v taneční parket. V téměř stejnou chvíli se z nedalekého hotelu Hilton ozývaly hlasité výkřiky euforických hokejových fanoušků po vítězném finálovém zápase. Propojené a fantaziemi nabité taneční pospolitosti sympozia tak připomínaly další fantazii i realitu. Transu lidstvo dosahuje různými způsoby a prostřednictvím rozmanitých performativních formátů.

Pro ty, kteří jste se z různých důvodů neúčastnili, nebo byste se do něj rádi ponořili znovu: on-line knihovna je pořád aktivní, organizátoři link rádi poskytnou. Na sociálních sítích najdete dozvuky ve fotkách a videích z jednotlivých dnů, a až to bude aktuální, určitě zde najdete i informaci o publikaci, takzvané postpublikaci z letošní Dancetopie, jak ji organizátoři nazývají, a která je v procesu stejně jako vize pro další ročník. 

Psáno z Dancetopia Symposia konaného ve dnech 24.–26. května 2024 v Praze.