Na Mime Fest přijeli mistři oboru. Láska k umění pantomimy byla všudypřítomná

Mime Fest. Foto: Anna Šolcová

Autor Hana Strejčková

Reportáž psaná zevnitř

Od prvních úvah o letošní dramaturgii festivalu, na níž jsem se podílela, bylo v přípravném týmu zřejmé, že festival Mime Fest po letech svazovaných pandemickými restrikcemi a jejich dopady svou pozornost přirozeně opět obrátí výhradně k pantomimě. Mimické odvětví je samo o sobě košaté na disciplinární i žánrová partnerství, jako je např. lyrická pantomima, satira, klaunerie a mnohé další, avšak je také stále skromné na počty virtuózních umělců ovládajících jak nezbytný technický základ, tak jeho tvůrčí uplatnění. Programová skladba navíc dlouhodobě důrazně dodržuje kvalitativní kritéria, jakými jsou fyzická excelence, pokračovatelství v technické rovině, osobitost projevu či neopakovatelnost. Tvář odvětví, ve kterém dlouhodobě působíme, předně umělecký ředitel festivalu Radim Vizváry, se i navzdory většinovému vnímání a až předsudku, že jde o jakýsi druh neustále resuscitovaného umění, neustále vyvíjí. Nejde sice o razantní proměny ani dynamické střihy naznačované pomlčkami post-post-contemporary, ani o postmoderní výstřelky na výhybkách „starých dobrých“ časů umění „bílé tváře“, ale více o viditelně prohlubované brázdy na mimických políčkách opečovávaných jednotlivci a soubory.

Virtuózní brnkání na struny imaginární žvýkačky

Na linii legend, kterou vloni zastupovala britská mimka a klaunka Nola Rae, tentokrát navázal Francouz Julien Cottereau. Držitel Ceny Molière z roku 2007, po jednu dekádu dokonce spjatý s věhlasnou značkou Cirque du Soleil, bez nadsázky prozářil zahajovací večer. Na pohled velmi nenápadný muž, až nesmělého vzezření, svou jevištní přítomností a vlastními zvuky obrazně zažehával plamínky zvídavého zájmu a brzy k němu dle bouřlivých reakcí zahořel sympatiemi celý divadelní sál Tylova domu.

Například, pro povzbuzení citového projevu slečny, kterou si k sobě pod záři reflektorů pozval, imaginárně od úst po kolena natáhl žvýkačku a opřel se do ní jako do strun hudebního nástroje, aby jí sehrál serenádu. Ke všeobecnému úžasu se jeho tělo stalo nejen nástrojem pro zobrazení platonické touhy, ale i hudební skříňkou. Jako by byl současně „břichomluvcem“ či multiinstrumentálním jukeboxem. O přijetí Cottereauovy představy o světě a porozumění jeho představivosti svědčila naprostá ochota diváků spolupodílet se na realizaci jakéhokoli z jeho předvídatelných i naprosto absurdních záměrů.

Francouzský mim svou inscenaci Bílý list cíleně rozvíjí dlouhodobě, neboť v pantomimě a klaunerii, a sám je toho právě důkazem, díla zrají „obehráváním“, oťukáváním v různých prostorech a kulturách, mezi hledišti s energií napjatého očekávání a také v místech bez předchozí zkušenosti s divadlem tohoto typu. Z podstaty naivní klaun a aktivní beatboxer, celkově noblesní mim s francouzským šarmem plachého podivína, pro jednotlivé situace jako zázrakem volil přesný typ spoluhráče z řad diváků. Při představení v Poličce se ani jednou nesetkal s rezistencí, ba naopak se nezřídka musel vypořádat s přílišnou horlivostí a invencí všech na jeviště pozvaných.

Příběhy vypozorované z každodennosti dokázal vyprávět tak plasticky, až se nejeden z přítomných doslova ocital v jím, konkrétně jeho posunky, nastiňované realitě. Během představení tak nastala i jedna naprosto nečekaná, obecně neobvyklá, situace, v níž umění gestiky dokázalo navodit tak realistickou představu u interagujícího diváka, že jí podlehl a jeho chování ovlivnily pocity stydlivosti, jako by to vše bylo doopravdy. A přitom není bezpečnějšího svlékání oděvu než u pantomimy!

Zahájení festivalu v čele s Julienem Cottereauem připomínala dramaturgicky promyšlenou vernisáž v galerii oseté pomalovanými plátny s viditelně dynamickými tahy lyrických štětců. Jeho Bílý list se toho večera vybarvil jako kvalitní pantomima či vkusný komediální kus, v sekvencích pak jako komiksový western nebo milostné melodrama.

Na vlně Marceauovy pantomimy

Francouzský tandem Sara Mangano a Pierre-Yves Massip prezentoval v Poličce svou performativní přednášku Umění pantomimy o kořenech a milnících tohoto oboru, ale i paralelách s ostatními druhy umění. Pantomimické duo se v 90. letech potkalo v pařížské škole Marcel Marceau School of Mime a následně založili Compagnie Mangano-Massip. Výběr autorského exkurzu do historie pantomimy spočíval právě v jeho autentické advokacii s přesvědčením, že právě mimické umění dokáže nejen napodobovat, ale především poeticky nahlížet na skutečnost, a také odkrývat, co je v ní mezi řádky ukryto. V tomto podání je pantomima pro divadlo, čím je poezie pro literaturu, poutí mezi abstrakcí a skutečností. Scénické vyprávění zahrnovalo ukázky z etud a „provokací“, kterými si mimové při trénincích a zkoušení procházejí. Upozorňovalo na ovládnutí těla jako instrumentu, vědomě rozložitelného na jednotlivé části, a na jejich koordinaci, na opomíjené nuance významné pro srozumitelnou řeč těla, připomnělo práci s maskou i loutkou a také poukázalo na příbuznost s tancem. Komorní formát celovečerní délky rozkryl mnohovrstevnatost odvětví, a navíc performance vynesla na světlo brilantní nonverbální interpretaci postavy Hamleta v podání Pierra-Yvese Massipa.

V návaznosti na snad celosvětově nejznámější osobnost moderní pantomimy Marcela Marceaua se v programovém sloupci objevil i ukrajinský kvartet DEKRU. A ačkoli se ve výrazu nevzdalovali od francouzských gramatiků mimu, v tvůrčím pojetí nacházeli funkční vazby mezi pantomimou a imaginárními technologiemi, contemporary a street dance. Vše, co před očima či v představách sledujících vznikalo, se objevovalo díky rytmicky strukturovanému a příběhově motivovanému pohybu. Představení Virtuální realita čtveřice mimů by směle sneslo přízvisko atraktivní podívaná či pop pantomima.

Obdiv, inspiraci a techniku francouzské školy bylo možné vyčíst také z většiny etud prezentovaných v rámci otevřeného večera, nazvaného Open Mime Stage, který tradičně patřil především studentům Katedry nonverbálního divadla HAMU. A zatímco mezi sólisty mimy v „hlavním programu“ převažovali muži, na jevišti věnovaném o generaci mladším vévodily ženy. Pantomima je i navzdory tomuto místnímu postřehu genderově neutrální a univerzální, je naprosto otevřeným teritoriem pro každého, kdo jí propadne natolik, že přijme nároky na řemeslnou dovednost a naučí se jejími způsoby komunikovat s divákem. O tom ostatně Mime Fest přesvědčuje od svého prvního ročníku, realizovaného v Poličce již v roce 2012.

Temperamentní mime

Synergie latinskoamerického temperamentu a výsostně virtuózní techniky corporeal mime dle Étienna Decrouxe čišela z ekvádorského divadla Teatro del Cielo. Hodnota staršího titulu Honeymoon pro dva mimy (Martin Peňa Vázquez a Yanet Gómez Gómez) tkvěla v tradici bílé pantomimy, ve výrazových prostředcích vědomě pracující s nadsázkou a velikášstvím. Hravý dialog patosu a směšně-trapných odlehčení činil z romanticky přeslazeného námětu karikaturu manželství. Dva neústupné charaktery, v podstatě od počátku předurčené k palčivému rozchodu, se musely k poznání a přiznání si vzájemného neporozumění dobrat až po zdolání nemálo překážek.

Zařazení inscenace vyslalo od dramaturgie festivalu k publiku signál o respektu k mluvenému slovu. Verbální projev a pantomima, obzvlášť pak fyzicky skvěle zvládnutá, však vytvářely markantní nesoulad, na který doplácela především pozornost, neustále přepínající mezi racionalitou a percepcí, rozumem a smysly. Zahlcení prostoru slovy metaforicky podtínalo jeden kmen za druhým, jako by závěr představení sám o sobě nebyl dostatečnou tragédií ve svém psychologicko-obrazotvorném rozměru, nýbrž pasekou po smíšeném porostu.

Dosud nekorunovaným králem komicky vyhrocené absurdity se stal Novozélanďan Trygve Wakenshaw. Česká premiéra sólové inscenace Hloupé maličkosti se jala prověřovat podobnost tuzemského a anglofonního vnímání humoru. A zjištění? Pomyslné mezikulturní hranice komiky se ukázaly jako nelehce překročitelné strouhy, jimiž proudil břitký vtip, chvílemi jen srozumitelný buď svým provedením, díky grimasám, či celkově absolutní absurditou než pro své kořeny. Ovšem, jevištní působnost protagonisty je a byla natolik silnou, že i kdyby snad „jen“ kráčel a „nějak“ se tvářil, publikum by jej i tak následovalo. Moc zaujmout, uchvátit a strhnout na svou stranu je Wakenshawův dar, nemusí ani navlékat na nit korálky technik mimu, ba naopak jemu stačí žít si svou divokost.

Třináctá edice festivalu pantomimy představila probarvené spektrum funkčních podob současné pantomimy v širokém geografickém záběru – od Jižní Ameriky přes Evropu až po Nový Zéland – pro nejširší veřejnost a významně také pro mateřské a základní školy. Každý z hostujících umělců a souborů svými výkony potvrzoval soulad poctivě rozvíjeného řemesla se specifickým typem vidění vsazeným do kontextu mimického divadla. Programovou skladbu bez výjimky charakterizovala symbióza precizně uchopeného tělesného výrazu a originality vyjadřovacích prostředků umocněných osobním charismatem mimů a mimek.

Třídenní semináře, poprvé v historii festivalu hned čtyři, pak nejen odborností lektorů a vitalitou účastníků dotvářely kolorit události, ale především poskytly kvalitní studijní příležitost nad rámec běžně dostupného vzdělávání. Mime Fest v Poličce se opětovně vyjevil jako v tuzemsku jedinečná příležitost hlouběji se seznámit se špičkami v oboru a jeho nepřebernými možnosti. Mimochodem, pantomima je spolu s tancem na světě tisíce let a stále je kam po jejich cestách kráčet, ubírat se a vyzrávat. 

Psáno z festivalu Mime Fest, který se konal 18.–21. září 2024 v Poličce.

Bílý list
Koncept, režie, performer: Julien Cottereau

Umění pantomimy
Koncept, režie a účinkují: Sara Mangano a Pierre-Yves Massip

Virtuální realita
Koncept a režie: Ljubov Cherepakhina
Účinkují: Mykyta Cherepakhin, Viktor Chuksin, Inna Turik, Bohdan Svarnyk

Honeymoon
Koncept a režie: Martin Peña Vázquez
Účinkují: Martin Peña Vázquez, Yanet Gómez Gómez
Produkce: Teatro del Cielo

Hloupé maličkosti
Koncept, režie, performer: Trygve Wakenshaw