Jak Duncan centre slavilo v Ponci výročí

Foto: Martin Špelda.

Škola připravuje studentky a studenty, aby uspěli v náročné kategorii umělecký freelancer / umělecká freelancerka na domácí či zahraniční scéně. Prostor performing arts, kam primárně absolventky a absolventi Duncanu zamíří, se za třicet let hodně proměnil, ale v něčem zůstal naprosto stejný. Totiž že v něm není snadné udržitelně fungovat.

Duncan na začátku 90. let povstal z mocné vize a vůle své zakladatelky Evy Blažíčkové a na nedávném slavnostním večeru k 30. výročí školy, který proběhl v divadle Ponec, to pořád ještě z toho někdejšího plamene docela hřálo. Vlastě mě to překvapilo. Za těch třicet let prošla škola různými obdobími, někdy o ní bylo slyšet víc, někdy méně, ve vedení se střídali ředitelé, ředitelky, ale žádné období, řekla bych, nepřekonalo energii začátků. To tak ale bývá… Proto bylo poutavé v Ponci sledovat, jak si vede třicetiletý Duncan dnes. A nebylo to vůbec špatné.

I drobné, několikaminutové, taneční etudy, v nichž občas mentorství stylu a povinnost klauzurního zadání vítězily nad tvůrčí autenticitou, tedy školní estetika nad hlasem mladých tvůrců, byly dobrými signály kultivovaného, avšak nikoli nudného projevu těch nejmladších studujících – krátká sóla, duety a tria na moderní českou klasiku měla půvab především v pohybových detailech (často se tematizovala zápěstí tak, že si snad každý divák na to své bezděky sáhl). I jako celek působily etudy důstojně a kultivovaně, až jsem si pomyslela, co je špatné na rozpoznatelném duncanovském stylu, když se od něj tak skvěle odráží k výbojům mimo jeho rámec.

To se například mimořádně povedlo studentovi aktuálního pátého ročníku Tomáši Havlíkovi v choreografii Zmizelá Praha, což bych označila za noirovou grotesku dvou dojemných ahasverů bloudících spletitými uličkami města. Inteligentní taneční struktura střídala atmosféry a dynamiku, překvapovala, dojímala i bavila, takže ani na okamžik neztratila můj zájem. Když gradovala v třeštění stroboskopů i protagonistů s refrénem legendárního songu Pražského výběru: Pražákům těm je tu hej!, bylo třeba konstatovat, že Tomáš Havlík se nikde, a zvlášť na jevišti, neztratí.

Jedním z vrcholů večera byla někdejší závěrečná školní práce Jitky Čechové Frankie Teardrop, kterou autorka pro tuto příležitost obnovila. V programu je Jitka Čechová představena jako „stále silněji zářící hvězda na českém tanečním nebi“, což může působit jako přehnaně silné PR tvrzení. Jitku lze už ale nějaký pátek pozorovat v různých profesionálních projektech, ať už jako autorku, spoluautorku, či interpretku. Jestli je Frankie pět let stará a v podstatě debutová záležitost, pak měla Čechová bezpochyby silný, nekonvenční a ambiciózní umělecký start a záře bylo dost už v roce 2017, kdy absolvovala.

Frankie Teardrop strhujícím způsobem ilustruje obsah kultovní skladby postpunkové skupiny Suicide, což je jednoduchý příběh, nebo spíš popis životního stavu, jakési ubohé existence někde na okraji (americké) společnosti (což je geograficky a historicky celkem lhostejné), bytosti, která se motá mezi dřinou ve fabrice a alkoholem s tak zoufalou úspěšností, že to nakonec celé skončí mordem a sebevraždou. Něco mezi rakvičkárnou a sociokritickým dramatem s jarmuschovskou polevou. Několik úvodních momentů, kdy se na pozadí scény klátí cosi divného, genderově neurčitého, silného i zoufalého, hned tak nezapomenu. Čechová zvládla zprostředkovat hraniční kvalitu, v níž se člověk vzdává opor a kontroly a vydává se všanc destrukci. V jejím podání ožil duch punkové generace, včetně excentricity, pozérství, provokace, ale i dojemné křehkosti a psychické lability, která hodně patří k dnešku. Nedokážu změřit záři Jitčiny hvězdy, ale Frankie Teardrop je určitě jasná zpráva o jejím talentu.

Zcela kontrastní, totiž nesmírně „duncanovská“, byla choreografie s názvem Nekrytě Terezy Krejčové, která je rovněž někdejší absolventkou školy. Sólo krásných fyzických obrazů a vážnosti zatančila v doprovodu živé hudby kytaristy a skladatele Václava Chalupského.

Výročí jsou tu od toho, aby se vzpomínalo, hodnotilo a ohlíželo. Konzervatoří Duncan centre prošly stovky talentovaných studentů, ale také desítky pedagogů a hostujících umělců. Je sympatické, že některé z nich vedení školy opět oslovilo ke spolupráci. Může se tím inspirativně dotknout to minulé toho současného, podporuje se kontinuita a sytí souvislosti. Loni takto vznikl ročníkový projekt s Kristýnou Lhotákovou a Ladislavem Soukupem, kteří na škole působili v 90. letech a v prvním decenniu. Letos se se současnými studentkami a studenty čtvrtého ročníku potkal Simone Sandroni, který společně s Lenkou Flory rozdmýchával tvůrčí ohně v prvních letech existence školy a jejich soubor Déjà Donné zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách české nezávislé taneční scény.

Sandroni jako dobrý učitel nechal v choreografii vyniknout všechny účinkující dohromady i každého/každou zvlášť. A že jich bylo! Na začátku vycházeli protagonisté po jednom, po dvou a jen zaujali ve světle sebevědomou statickou pózu a nechali diváky, aby si je dobře prohlédli. Postupně se jeviště zaplnilo a na dvě desítky mladých tanečnic a tanečníků zaujalo formaci po stranách tak, aby mezi nimi vznikl volný prostor pro tanec. V nenápadně gradujícím rytmu a s podporou písní se každou chvíli vyloupne z okrajů někdo, kdo jakoby stržen potřebou se projevit či sdílet, zaujme prostor této taneční agory. Všechno to pulsuje, mění se, transformuje a je v tom hodně života a energie. Cítíme, že jsme svědky rituálu, v němž se křeše a formuje celá generace a zároveň probíhá individuace jednotlivých členů. Byl to zážitek pro diváky a určitě i pro všechny účinkující. Večer Duncanu v Ponci pod jednoduchým a optimistickým názvem Slavíme! měl tedy silnou pointu a snad i katarzi. Budu přát studentům, pedagogům i vedení školy do dalších let hodně otevřenosti a odvahy!

Psáno z představení 4. listopadu 2022, divadlo Ponec.

Slavíme!
Choreografie: Simone Sandroni, Jitka Čechová, Tereza Krejčová, studenti Konzervatoře Duncan centre
Interpretace: studenti a absolventi Konzervatoře Duncan centre: Lada Jasanská, Agáta Klímová, David Kodys, Petra Jelínková, Eliška Čulíková, Josefína Prachařová, Leontina Foltýnová, Tomáš Havlík a Emily Jane Steele, Jitka Čechová, Tereza Krejčová. V choreografii Simone Sandroniho tančí 4. ročník KDC
Light design: Ondřej Růžička a Honza Beneš
Produkce: Konzervatoř Duncan centre