V Tepech čar tanečníci propojují pohyb s tahy tuší. Ty se rýsují naživo na průsvitném plátně

Tepy čar. Foto: Ekaterina Fonina.

Autor Kateřina Šilhová

Tepy čar je skoro hodinu dlouhá symfonie precizní choreografie, originálního použití živé kresby a na míru ušitých zvuků. Počin choreografky Štěpány Nlasa Mfuta nešetří jak diváctvo, tak tanečníky a tanečnice. Divák je rychle vtažen do jasně načrtnuté scény, s prvními pohyby a teple oranžovými světly podsvicujícími bílou scénu se spouští i tóny syntetizátoru hudebnice Sáry Vondráškové, známé pod uměleckým jménem Never Sol.

Tanečníci se dávají do pohybu a následují černé čáry na baletizolu, které postupně rostou, množí se a protínají. V levé části scény výtvarník Lukáš Musil zároveň tvoří svou vlastní choreografii. Pro Musila, který je známý pod svým uměleckým jménem Musa, jsou Jatka78 známým prostorem, utvářel již scénu k jiným projektům Cirku La Putyky. Musa perem tančí nad plátnem na nasvíceném stole. Díky této technice se kresby okamžitě promítají na pódium a postupně se objevují pod chodidly a těly vystupujících performerů. 

Promítaná kresba není jen estetickým prvkem, udává směr, rychlost, intenzitu a strukturu celému dění na podiu. Čáry provázejí tanečníky jejich tanečními kroky, intuitivní dynamické pohyby střídají precizně sjednocené vazby, ve kterých se aktéři potkávají a vedou dialog. Příběh, nebo spíše pohyb v čase, se vytváří za pomoci měnících se stavů tří dvojic tanečníků. Páry na sebe reagují buď souhrou či protichůdností pohybů. Oddělují se, zase se k sobě vracejí a společně prezentují sehrané kroky. Z dvojic se při gradaci hudby znovu stává jedna masa, která svou jednotnou energií rozvibrovává celý prostor. 

Choreografie vcelku předvídatelně graduje a zase ustává, tento cyklus se během necelé hodiny za doprovodu měnící se hudby několikrát opakuje. Přemýšlím, zdali různé tempo mělo v rámci celé inscenace také představovat, jak se mění tep člověka. Z pohledu diváka, který hodinový zážitek prožívá, jsou tyto změny spíše bezdůvodně repetitivní. Při každém zklidnění hudby ustává i pohyb a sami v sobě řešíte, co toto zastavení představuje. Poté se tanečníci zase rozběhnou a rozskáčou. Vysoké tóny zase naberou na oscilaci. 

I příjemný hudební doprovod, který je člověku zvyklému na současnou elektronickou hudbu dobře stravitelný, je dosti předvídatelný. Autorská tvorba Never Sol je v tomto projektu na správném místě, osobně mě její spojení s taneční performancí velmi baví. Nemůžu však naplno říct, že hudební doprovod by byl jakkoliv objevný, a spíše neprozkoumává nové polohy tohoto typy hudby.

Těla tanečníků tvoří působivá sousoší, která by se dala obdivovat z různých úhlů a při pohybu samotného diváka. V určitém okamžiku máte touhu překročit hranici mezi hledištěm a jevištěm a stát se aktivní součástí představení. Svádí vás to také koukat do horního rohu místnosti, kde je usazená hudebnice. Její bližší přítomnost by v kontextu představení podle mě dávala větší smysl.

Jedním z výraznějších prvků představení je důraz na mimiku a herecké vyjádření tanečníků. Pohyb obličeje není jen doplňkem k tělesným pohybům, ale stává se plnohodnotnou součástí celkového projevu. Tanečníci pracují se svou tváří stejně jako s ostatními částmi těla, čímž dodávají svým výkonům hloubku a emocionální náboj. Jejich výrazy dokonale souzní s choreografií a posilují celkový dojem, že MANUS Art Collective prozkoumal ve svém kreativním procesu všechny možné detaily performance.

To, co bych nechtěla opomenout, je souhra jednotlivých uměleckých forem – tance, kresby a hudby –, tak celistvost pohybové prezentace kolektivu. Šest tanečníků přítomných na jevišti působí, že dobře zná nejen svá těla, ale i pohyby ostatních. Všichni přesně ví, kam položit nohu při přecházení těl ostatních účinkujících nebo jak elegantně vyzvednout partnera na ramena. Váhu přenáší stejně jako kolega vedle nich. Z představení je cítit, že soubor si kreativně opravdu rozumí.

Udýchaná, zpocená těla představují cestu k samotnému závěru choreografie, které přichází s posledním tepem a dokreslením posledních čar. Musa vystupuje z rohu jeviště a tanečníci mu slouží jako pohyblivá plátna, kdy kapky černé tuše rychle stékají po mokrých tělech a inkoustové linie se rozmazávají. Čáry vznikají a zanikají. Poslední souvislý tah, jímž Lukáš Musil propojí všechna těla, zakončí tečkou v dlani nejvyššího tanečníka. Jako divák tleskám s pocitem, že jsem zrovna viděla vyspělé a propracované dílo jednotlivců, kteří hluboce rozumí svému uměleckému řemeslu, ale i kolektivu, ve kterém Tepy čar vznikaly.

Psáno z premiéry 17. září 2024, Jatka78.

Tepy čar

Choreografie: Štěpána Nlasa Mfuta
Výtvarná spolupráce: Lukáš Musil 
Hudba: Sára Vondrášková 
Interpretace: Eva Mora González, Klára Ešnerová, Šárka Říhová, Lukas Bláha, Tomáš Wortner, Šimon Klus
Light design: Dominik Šimurda 
Technická spolupráce: Romana Stachovičová
Odborná konzultace: Barbora Půtová
Dramaturgická spolupráce: Jan Razima
Kostýmy: Eva Judová
Fotografie a videa: Ekaterina Fonina 
Grafická úpravu: Lukáš Lebeda