Tramvaj do stanice Touha – Setkání s žijící legendou

Tramvaj do stanice Touha. Foto: Serghei Gherciu.

V souvislosti se současným vedením baletu je uvedení zvoleného titulu v Praze více než logické. Šéf baletu Filip Barankiewicz si vybírá do baletního repertoáru díla, která sám tančil během své kariéry, a zve tvůrce, které dobře zná. Zapadají do jeho estetického smýšlení a cítění určité normy krásna.

Ikonický choreograf, ikonické drama

Choreograf a všestranný tvůrce John Neumeier (1939) je dnes žijící legendou a zdá se, že je i v pokročilém věku stále ve výborné formě. Původem Američan po svých studiích dostal nabídku od choreografa Johna Cranka tančit v souboru Stuttgartského baletu. Po kratších angažmá ve Frankfurtu a v kanadském Royal Winnipeg Ballet, kde začal tvořit, trvale zakotvil v roce 1973 v Hamburku v pozici šéfa a choreografa. Působí tam tedy již padesátou sezónu a podařilo se mu vytvořit jedno z nejznámějších baletních těles Hamburg Ballett. Vedle toho založil školu, pravidelný festival (Hamburg Ballet Days), vlastní také velké Baletní centrum, kde sídlí škola i soubor. Kreativita tohoto tvůrce je nekonečná.

Vytvořil nesčíslně děl, jeho choreografický styl a způsob vyjadřování lze řadit do baletní neoklasiky. Většina z nich je narativní, většinou inspirována literární dramatickou předlohou, často shakespearovskými tématy (Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Hamlet a Othello). Ikonickou inscenací se stala Dáma s kaméliemi, která se dočkala i pozoruhodného filmového zpracování (vedle Marcii Haydée tančil roli Armanda vynikající Ivan Liška, přední a dlouholetý sólista Hamburg Ballett ). Z předlouhého seznamu Neumeierových děl nutno jmenovat další úžasná představení: Nižinskij, Iluze jako Labutí jezero, Anna Karenina, Legenda o Josefovi, Matoušovy pašije, Malá mořská víla, Smrt v Benátkách, Skleněný zvěřinec. Pro pražské publikum byla vybrána inscenace Tramvaj do stanice Touha (Streetcar named Desire) z roku 1983.

Tramvaj do stanice Touha (1947) je význačnou divadelní hrou slavného amerického spisovatele a dramatika Tennessee Williamse (1911–1983) a stále patří k oblíbeným hereckým příležitostem na mnoha světových scénách. Známý je také film stejného názvu z roku 1951 Elii Kazana s Marlonem Brando a Vivien Leigh v hlavních rolích.

Tennessee Williams neměl zcela jednoduché mládí, byl citlivý a propadal sám duševním nemocem, které léčil alkoholem a barbituráty. Trýznily ho deprese a hledal cestu, jak uniknout z reality. Jeho život se tedy podobal postavám, které ve svých povídkách a hrách ztvárňoval. Dramatik ukazoval americkou společnost na přelomu zániku staré dekadentní kultury a kultury nové, výrazně materialistické. Ukazuje lidi vykořeněné a opuštěné, rozpolcené a zmítané touhami, neuskutečněnými sny i takové, kteří utíkají před pravdou k závislostem, drogám, alkoholu a sexu.

V zajetí minulosti

John Neumeier silně inspirován touto tematikou i zmíněným filmovým přepisem se snažil přetvořit drsné drama v taneční inscenaci se zachováním baletního řemesla a s ním spojených atributů. Je autorem nejen choreografie, ale i scénografie, kostýmů a samozřejmě režisérem. Hudební výběr vychází z několika děl ruských skladatelů Sergeje Prokofjeva (Visions Fugitives, op.22) a Alfreda Schnittkeho (Symfonie č.1). Zvláště Schnittkeho hudba odpovídá syrovosti námětu a psychologii postav.

Neumeier začíná první scénu tam, kde děj hry končí, a sice na psychiatrii v ústavu choromyslných. Tam nešťastná hlavní hrdinka Blanche DuBois po své strastiplné životní pouti bohužel skončí. Začíná se zpětně odvíjet její minulost, to, co se v činohře dozvíme v textu, choreograf odvypráví několika výmluvnými obrazy. Nejdříve se Blanche zdá, že potkává muže, s kterými se stýkala v bordelu, v nedávné minulosti.

Blanche uvidíte na její svatbě s novomanželem Allanem Grayem. Svatební společnost tvoří páry krásně oblečených přátel. Pánové mají všichni bílé obleky a dámy dlouhé lehké šaty. Harmonický a klidný tanec těchto párů je zajímavě rozmístěn v prostoru. To je jedna z pozitivních principů choreografie, že i v nerovnoměrné formaci opticky prostor zvětšuje. Mezi hosty je i veselá a spontánní Stella, sestra Blanche. Také se tu objevuje blízký přítel manžela. Krátce po svatbě vyjde najevo, že je Allan homosexuál. V duetu novomanželů se Allan zastřelí. Zastřelení a sekvence sebevraždy se v tanečním ztvárnění několikrát repetuje. Tragické okolnosti se silně vrývají Blanche do paměti. Opakované výstřely a hrůzná situace ji budou celý život pronásledovat.

Po svatbě Blanche prochází dalšími smutnými událostmi, úmrtím rodičů a několika příbuzných. Následně je Blanche v koncích a rodinné sídlo Belle Reve nemůže dál udržet. Přes divoký život a střídání partnerů ve vykřičeném hotýlku se Blanche odhodlá a stěhuje se k sestře. Přijíždí k ní již jako velmi narušená osobnost, žije si ve své minulosti a není zde vítaným hostem. Stella je provdána za poněkud hrubého, arogantního muže Stanleyho Kowalského v New Orleans.

Druhé jednání baletu se odehrává v tomto městě, plném živelné atmosféry. Tu vytvářejí pouze tanečníci, nikoliv scénografie. Různé postavy, ženy a muži proměňují odlišným tempem chůzi a běh, krátké krokové variace, křižují prostor a vytváří tak městský chaos a shon. Jsou jakousi ozvěnou rozmanitých společenských akcí (možná tanečních večírků, vojenského pochodu atd.).

Blanche se Stellou i s dalšími diváky sledují zápas boxu, Stanleyho obvyklou zábavu. Jeho soupeřem v boxu je Harold Mitchell, zvaný Mitch, s kterým se Blanche seznamuje. Vypadá to, že její chmurné stavy a depresivní nálady pominou, Mitch se o ni totiž zajímá a zamiluje se do ní. Stranou na scéně je opět postel, vytváří i místnost, kde je Blanche ubytována a kde čeká návštěvu Mitche.

Do zoufalého stavu a pošramoceného sebevědomí Blanche krutě zasáhne Stanley. To, co je ve hře jen naznačeno o sexuálním napětí mezi ním a švagrovou, Neumeier až nečekaně brutálně rozvine v šílené a zdlouhavé znásilnění. Samozřejmě se vše odvíjí ve všudypřítomné posteli. Vše by se dalo předpokládat, že by se tak mohlo odehrát (a pro oba sólisty je to scéna prekérní), ovšem když má Blanche po celou dobu trikot a špičky, v kterých ona (i všechny dívky) po celou dobu tančí, ztrácí tato scéna na pravdivosti. Zoufalou schizofrenní situaci vyřeší Stella a odveze sestru do blázince. Blanche sedí na velké posteli a vedle sebe má svůj kufr, stejně jak byla na začátku.

Přesvědčivé výkony

Premiérové obsazení bylo výborné. Nikola Márová dostala v závěru své obdivuhodné kariéry opět příležitost zahrát si tak psychologicky náročnou roli. Pro první obsazení si ji vybral sám přítomný autor až v závěrečných zkouškách. To prý je pro něho typické, že nechává sólisty v napětí do posledního okamžiku.

Nikola Márová odpovídá přesně typu i zralosti divadelní postavy Blanche. Mladší Stellu ztvárnila svižná a roztomilá Romina Contreras, Stanleyho charismatický tanečník, Danilo Lo Monaco. I když by mohl být v hereckém projevu i více dramaticky přesvědčivý. Jakub Rašek hrál i tančil velmi precizně Allana Graye (role mu velmi dobře seděla) i v druhém jednání postavy Poslíčka a Lékaře, psychiatra. Vysoký a mladičký tanečník, John Quincy Powers, ztvárnil roli Mitche, jeho herecký výkon působil poněkud nevyzrále.

Výborná byla trojice mladíků: Voják Mathias Deneux, Shaw zásobovač Fraser Roach a Kiefaber, obchodník, skvělý Marek Svobodník. Vždy velmi přesně a dynamicky zasahovali do děje a představ nešťastné Blanche. Příbuzenstvo zahrála skvěle „stará garda“ sólistů, Michaela Černá, Nelly Danko a Tereza Podařilová, Radek Vrátil a Alexej Afanasiev.

Přestože titul je tak dramaticky nosný, Neumeierovo ztvárnění vyznívá již zastarale jak v jednání postav, tak v tanečním slovníku. Balet vypadá esteticky a korektně, zaobalený do unylých kostýmů zvláště u svatebních hostů, ale i o trochu barevnějších kostýmů různých obyvatel New Orleans. Vše je tančeno na špičkách, i když by nejen ženy a dívky New Orleans mohly tančit zcela jinak a odvázaně. Přes veškerou úctu k Mistrovi, by se mohlo Tennesseeho psychologické drama odehrát více do hloubky, do drsné dřeně reality. Když si totiž hru přečtete, bude vás chvílemi mrazit. Tady z představení nijak zvlášť otřeseni a rozrušeni neodcházíte. A to je škoda.

Psáno z premiéry 15. prosince 2022, Stavovské divadlo.

Tramvaj do stanice Touha
Balet Johna Neumeiera na motivy hry Tennesseeho Williamse

Choreografie, scéna, kostýmy a světelný design: John Neumeier
Hudba: Sergej Prokofjev – Visions Fugitives, op.22 Moskevský komorní orchestr, Alfred Schnittke Symfonie č. 1., zvukový záznam premiéry s Gorky Philharmonic Orchetra pod vedením G. Rožděstvenského
Klavír: Martin Levický
Nastudování: Laura Cazzaniga a Ivan Urban
Světelný redesign: Ralf Merkel
Baletní mistři: Tereza Podařilová, Miho Ogimoto, Jiří Kodym, Alexandre Katsapov, Radek Vrátil
Premiéra 15. a 16. prosince 2022 ve Stavovském divadle