There is something in the air – Dech na hraně únosnosti

There is something in the air. Foto: Jan Hajdelak Husták.

Autor Hana Strejčková

Sám název There is something in the air čili volně přeloženo Něco je ve vzduchu v sobě obsahuje samu podstatu experimentálního počinu a s tím související dech s jeho fyziologickými variacemi v podobě nádechu, výdechu, vzdechů, povzdechu… na škále od minimalistického stenu po hystericky animální projev. Pro jeho fyzické zvýraznění se performeři uchýlili k obnažení svých těl, která se stala genderově unifikovaným znakem pro živou bytost závislou na kyslíku, podléhající tak nutným proměnám vlivem jeho nedostatku či nadbytku, při zvýšené námaze nebo jiné specifické činnosti, jako například při hyperventilaci.

Začínalo se ve velmi rozvolněném duchu. Divák mohl, i nemusel, hledat význam ve vysypávání popela či prachu, nebo písku ze šampusové skleničky na podlahu a pak jen plynule přejít ke sledování tří performerů, kteří bouchli šampaňské, z jehož hrdla se vyvanul dým a dral pěnivý mok. Sycený nápoj se stal příležitostí k interakci s diváky. Žena a dva muži v kostýmech posetých flitry a s nenápadně umístěnými mikroporty (se s) diváky nezávazně bavili. Opakovaně pozvedali šampaňské k nejrůznějším přípitkům.

Šumivé víno, bublinky vzduchu… Téma, i z hlediska formy volných paralel k rituálu, se zlehka vkrádalo do prostoru, ve kterém publikum sedělo pouze okolo zdí v jedné řadě a kde bylo ze stropu spuštěno několik náhražek břečťanu, umělohmotných větví se zasazenými větrníky.

Bezstarostné popocházení prostorem vystřídalo vysvlékání a akce s papírovými pytlíky, do nichž aktéři vdechovali objem svých plic, aby zpětně vydechnuté znovu nabírali do útrob. Dynamická cirkulace evokující postupné upadání do transu či transformaci vedoucí do jiné dimenze s nepodmíněně dusivým efektem se stala branou do performativního univerza, v němž se pohybovala a interagovala sexuálně neutralizovaná těla (díky zalepení pohlavních znaků elastickými pásky), ovládaná kvalitou dechu a vdechovaného vzduchu. Generovala směs emočního vypětí, fyzické angažovanosti, mentálního vyčerpávání. Jaké to je dusit se vlastním dechem? Co nastane při zrychlení dechové frekvence? Nakolik těsně souvisí tělesné pozice a polohování se vznikem zvuku? Jako by dech byl více než potvrzením života, jeho esencí.

V Bělehradě v roce 1977 v rámci performance Breathing in. Breathing out. a následně ve verzi Breathing out. Breathing in. v Amsterdamu Marina Abramović a Ulay (Frank Uwe Laysiepen) zveřejnili sdílené dýchání a svou intimitou, délkou polibku až do doslovného „vydýchání“, veřejnost v podstatě šokovali. Performeři Nela H. Kornetová, Jaro Viňarský a Matthew Rogers za podpory sound designéra Björna Hanssona a osvětlovače Jana Hustáka zacházeli do krajností narážejících na bezpodmínečné limity lidské existence a také na individuální vkus diváků.

Komunikoval se dech zadržovaný, nucený, letmý nádech i plachý povzdech, dech hnaný smíchem vibrující v hlasivkách, kumulovaný v obličejových dutinách, extaticky přerývavý, povrchně ustupující, ritualizovaný, spjatý se zrozením i smrtí. Při všem velkoryse odhaleném bytí se také zevnitř na povrch dral hrdelní a alikvotní zpěv, exaltované výbuchy. Těla performerů se stala nástrojem hlubokého prožívání a vyjevování psychofyzických tužeb. Jako by se za děním v teritoriu performance skrývaly všelidsky zobecňující situace, v nichž se k dechu upíná nejhlubší pozornost (např. porod, smrt). Svým vyjmutím z běžného kontextu pak nejčastěji připomínaly prostorové konstelace v pozastaveném času, lidské instalace. Byla to těla a vztahy mezi nimi, která ovlivňovala expresivitu, doslova výrazivost a významotvornost dechu.

Díky umné světelné kompozici ve spojení s mlhou se celek jako sled obrazů vizuálně zásadně měnil, například z hlediska žánrové různorodosti od naturalismu po snové krajiny surreálna, atmosféru vykreslenou tápavě prchlivými světly střídalo obnažení prostoru či intimitu souznících těl zrušila třaskavá energie.

Rozdmýchávání, zahušťování, sycení vzduchu pocitově vedlo k vydýchané skutečnosti, v níž zažehnutí vyvolalo spalující žár. Ačkoli audiovizuální performance There is something in the air nelpěla na narativu, nelze opominout dramaturgii, která dostatečně trpělivého pozorovatele přivedla do pomyslného srdce apokalyptické zkázy. Udušená země, oheň sycený vzduchem, stoupající dým a větrem rozptylovaný popel… Kolektivní dílo pod vedením Nely H. Kornetové by bez využití multimédií nebylo úplným, přičemž právě úspornost, kdy projekce zkázy planety pokryly zdi až v samém závěru, se zde stala velmi výmluvným sdělením podprahového ekoposelství.

Závěrem, ponuře podmanivá performance pracovala s téměř bezlimitní tělesnou a expresivní otevřeností, která sice měla své opodstatnění, a přesto vyžadovala divácký respekt až odolnost, vytrvalost a jistou vyspělost.  

Psáno z 2. premiéry dne 7. září 2023, Studio ALTA, Praha.

There is something in the air
Autorský tým: T.I.T.S. – Nela H. Kornetová, Jaro Viňarský, Matthew Rogers, Jan Husták & Björn Hansson
Performeři: Nela H. Kornetová, Jaro Viňarský, Matthew Rogers
Vizuál: Nela H. Kornetová & Jan Husták
Zvuk: T.I.T.S. & Björn Hansson
Koprodukce: SKOK!, T.I.T.S., Rezi.Dance, Stanica Žilina – Záriečie, Studio ALTA & Østfold Internasjonale Teater a festival KIOSK 16 
Finančně podpořili: Arts Council Norway, Visegrad Fund a z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia