Temné variace o samotě a osamocení

Uznávaná taneční skupina DEKKADANCERS, která se těší velké popularitě, uvedla na své domovské scéně Jatka 78 premiéru and renomovaného choreografa Jiřího Pokorného. Není to jejich první spolupráce. Jiří Pokorný pro ně vytvořil již před deseti lety dílo Černé mraky nepláčou.

11. 11. 2024 recenze

AND. Dekkadancers. Foto: Lukáš Bíba.

Autor Marcela Benoni

Pokorný patří k těm několika výjimečným tanečníkům a choreografům, kteří se suverénně uplatnili v zahraničí. Zásadní bylo jeho angažmá v Nederlands Dans Theater v Den Haagu (NDT 2 a NDT 1), po kterém následovala další profesionální zkušenost s choreografkou Crystal Pite v její KIDD Pivot. Od té doby se Pokorný věnuje především vlastní tvorbě a také předává své zkušenosti jako pedagog.

Premiérový večer nás nutí přemýšlet o samotě, osamocenosti a změti vztahů, o blízkosti i vzdálenosti v mezilidském kontaktu. Název and není ovšem ideálním poutačem ani marketingovým tahem, protože nás nikam přesně nenasměruje. Můžeme si pod ním představit úplně cokoliv. A kdo, kde, co, kam a kudy? O to autorovi nejde. Ponechává divákům volné pole imaginace.

Písmeno „a“ je pro něho symbolem propojení, spojení leckdy i rozporuplných vztahů, myšlenek a ideálů. Jiřího Pokorného také ovlivnily citáty Džaláleddína Balchi Rúmího, perského básníka, filozofa, teologa a učitele súfismu, žijícího v 13. století, kupříkladu: „Myslíš, protože rozumíš jednomu, musíš také porozumět druhému, protože jeden a jeden tvoří dva, musíš také porozumět A.“ Choreograf si rovněž klade otázku, zda je lepší chtít být sám, anebo zůstat sám.

Vidíme celou smršť rozpohybovaných obrazů. Chvílemi se výtvarně, hudebně a tanečně stmelený celek dynamicky přeměňuje v prostoru a čase a opakovaně se rozpadá. V choreografické kompozici se objevuje skupina tanečníků propojená v celek. Performeři se rozptylují do volného prostoru, tančí sóla nebo duety a navrací se do menší skupiny. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale Pokorný pracuje velmi plastickým, harmonickým způsobem, vše do sebe zapadá a přelévá se jako voda. Pokorného pohybový slovník je kultivovaný, promyšlený a technicky velmi náročný. V kontextu minulých autorových děl je vidět neustálý pokrok, objevnost a suverenitu. Nic se neopakuje samoúčelně, nevykrádá sám sebe (jak to někdy vidíme i u zkušených choreografů) a myslí zcela originálně.

Někdo si vzdáleně píská melodii písničky, nezdařený nápěv. V úplné tmě, která charakterizuje tápání a hledání, rozeznáváme postavu muže – hlavního hrdinu v podání Alberta Kaše v šedých kalhotách a tílku. Pomalu a postupně osvětluje čelovou svítilnou záhadný a zcela tmavý prostor. Situace evokuje téměř detektivní žánr. Objevují se sotva rozpoznatelné obrysy postav. Hluboký prostor scény má v zadním plánu dlouhé praktikábly, zvýšené plošiny, a k nim jsou přistavěné schody. Na horizontu je umístěná rampa. V takto vymezeném jevišti se tanečník pohybuje a nejistě tápe. Snad znovu objevuje ztracenou rodinu, příbuzné, ale také vzpomínky a možná i ztracené iluze.

Úvodní scéna je poměrně dlouhá, nevidíme skoro nic. I celotrikoty jsou černé, až později je dotvářejí barevné doplňky. Postupně se zapojí světla a nevšední světelná scenérie následně vytváří velmi specifický dramatický scénář. A to je pro celou inscenaci zásadní.

Mění se napětí, situace mezi aktéry a rozvíjí se jednotlivé rodinné vztahy. Jen tušíme, kdo je kdo, zda jsou to prarodiče, rodiče, sourozenci nebo přátelé hledajícího muže. Světlo a hudba spolu s nimi rozhýbávají choreografii. Rozsazeni a roztančeni v prostoru jsou doprovázeni citáty zmíněného básníka a citlivým hudebním až meditativním doprovodem, vytvořeným přímo na míru choreografie skladatelem Davidsonem Jaconello.

Zaujme nejdřív výstup Ondřeje Vinkláta s Nelou Štarkovou (asi otec a dcera), dále s Florianem Garciou (snad syn), jejichž vztah není jednoduchý. Následně s Vinklátem tančí Tereza Hloušková jako matka s otcem. Výborná je sólová výpověď Floriana Garcii. Vynikající je výkon tanečnice Natálie Metodijevy, snad stárnoucí krasavice. Obléká si červené návleky, pásky a čelenku jako náznaky bývalé krásy a mládí, které připomíná i červené, přehnané líčení. Až srdceryvný je moment, kdy tanečnice stojí s rozpřaženými pažemi a naslouchá vzdálenému songu zašlých let. Sekunduje jí její partner Patrik Čermák, přenáší ji, pomáhá jí, zřejmě při vyčerpání či umírání… Mají oba představovat prarodiče?

Albert Kaše coby mladý muž, jenž stále hledá a vniká do svých vzpomínek a snů, komunikuje částečně s přítomnými postavami. Vidí je skutečně, nebo se mu to všechno jenom zdá? Chvílemi používá choreograf zastavení v pohybu, jako by výjevy měly být staré fotografie. Ze tmy se opět vynoří několik postav s čelovkami a ostře dobývají prostor. V hudbě nastává zlom do plně dynamické výrazné sekvence.

V jedné ze scén (kdy sami tanečníci přestavují části scénografických prvků), sledujeme krátké i komicky zrychlené dialogy, pronášené nekonkrétní řečí, slovní útoky, hádky a usmiřování. Na malém prostoru, v místnůstkách pod rampou v druhém plánu scény, sedí skrčené jednotlivé dvojice a hrají hlavně mimicky, obličejem, hlavou. Jeden natočen zády mluví jakoby přes rameno, další leží na zemi a je chlácholen dívkou. Vše vypadá groteskně, tak trochu jako v animovaném filmu.

V další, až bláznivě divoké rytmické sekvenci, se dostává celá roztančená skupina na party nebo diskotéku. V divokém rytmu se skupina spojí v jedno těleso tančící v šíleném rytmu a opět na sebe upozorňuje výše zmíněná krasavice. V závěru se vrací motiv tápání ve tmě. Už to vypadá, že vše skončí depresivně. Nakonec se však všichni navrací plni emocí i rozporů a nejistot. Dojde tedy ke smíru i k řešení rodinných vazeb?

Otázek pro pochopení jednotlivých scén by bylo hned několik. Ale není nutno se ptát, protože jsme vtaženi do živelného tanečního i výrazného hudebního sdělení. Jsme spolu s perfektními tanečníky vlastně od začátku do konce, neboť nás nenechají ani chvíli vydechnout. V popředí je tentokrát Albert Kaše, který se lepší od představení k představení.

Nutno podotknout, že vzhledem k úrazu Adriany Štefaňákové zaskočila narychlo a obdivuhodně tanečnice Tereza Hloušková (původně z Pražského komorního baletu).

DEKKADANCERS spolu s Jiřím Pokorným přesvědčili o svých kvalitách. Hodinovou inscenaci and byste si rozhodně dle mého soudu neměli nechat ujít.