Stabat Mater – Síla a unikátnost českého akcentu

Trio g-moll (Emily Stewart, Taela Williams). Foto: Ctibor Bachratý.

Autor Lucie Dercsényi

Od šedesátých let 20. století se mluvilo a psalo o fenoménu Šmok nejen doma, ale rovněž v zahraničí. Jeden ze spoluzakladatelů Baletu Praha (později PKB) teoretik, libretista, publicista Vladimír Vašut psal o jedinečnosti a češství Šmokovy tvorby, která tehdy vybočovala ze zajetých kolejích dramaturgického a inscenačního záběru baletních souborů tuzemských divadel. Šmok ve své době působil jako enfant terrible, když se oprostil od zavedených forem velkých baletů, do svého souboru si vybral tanečnice a tanečníky stejné krevní skupiny a hojně pracoval s českou hudbou (a nejenom s ní).

Hleď, jak vesmír jasně září

Mário Radačovský, umělecký ředitel Baletu NdB, hledal Šmokovy choreografie, které by souboru sedly. Vybral díla se závažnou tematikou, díla, v nichž český taneční a hudební akcent nabírá postupně na plné síle. Jako první zní z nahrávky Zjasněná noc od Arnolda Schönberga zkomponovaná v roce 1899.  K napsání tohoto smyčcového sextetu inspirovala skladatele stejnojmenná báseň Richarda Dehmela (Verklärte Nacht), v níž jede dvojice skrz opadaný les v blíže neurčeném voze, takže spolu může nerušeně hovořit. Žena se přiznává k nevěře, když ze strachu ze samoty podlehla jinému muži a otěhotněla s ním. Partner jí její provinění odpouští a přijímá ještě nenarozené dítě za své. „O sieh, wie klar das Weltall schimmert!“ upozorňuje v závěru svou partnerku – hleď, jak jasně vesmír září!

Pavel Šmok zasadil děj do jiné časové roviny. V jeho Zjasněné noci se prolíná minulost s realitou, konkrétně dobou po skončení 2. světové války. Židovská dívka vypráví svému partnerovi o vztahu, který prožila v nacistickém ghettu, přiznává se ke vzplanutí k spoluvězni a jeho odsouzení na smrt. Ona přežila a pod srdcem nosí jeho dítě. Prožívá těžké dilema, jak tuto skutečnost sdělit svému partnerovi, neranit ho. Riskuje, že zůstane sama.

O údělu Židů dávají vědět kufry popsané čísly, rozhozené po scéně; světlý, prostý oděv protagonistů se odráží od černobílého horizontu, kdy bílá převažuje jako naděje, kterou dívka vkládá do partnera, když mu vyjevuje své tajemství. Schönberg zkomponoval velmi emotivní skladbu, v níž smyčce nesou s sebou drásavou výpověď spolu s něhou, smířením a nadějí. Se stejnou intenzitou prožitku pracoval také Šmok, který vytvořil nadčasové dílo. Důležitá je v něm partnerská souhra nejen taneční, ale především ta herecká, kdy je třeba vstřebat do fyzického nastavení věrohodnost prožitku, dramatické pohnutky, emoce, bolest, radost a odpuštění.

Zvláště náročný part má tanečnice, která musí zachytit beze slov celou škálu nálad a situací. Zásadní a silný je moment, když zjišťuje, že je těhotná. K tomu nestačí jen položení rukou na břicho, ale je třeba prožít tuto novinku celým tělem. Kristýně Kmentové se to daří, je technicky tak jistá, že může dát prostor průchodu emocí s maximální spontaneitou hereckého výrazu. Bez zaváhání prochází dynamické proměny tanečních vazeb, jež s sebou nesou vnitřní podtext, řekla bych českou zpěvnost, kterou se jí daří převést do tělesného nastavení. Je navýsost přesvědčivá a neunikají jí detaily v dotažení póz. V jejím stínu se ocitá Petr Hos (Vězeň) i Uladzimir Ivanou (Milý), kterým se nedaří stoprocentně naplnit všechny části jejich partu, což se pak odráží i na výpadku či mírném přehrávání ve výrazu. Ivanou se s rolí sžívá více až ve druhé polovině baletu a naplno v ní je ve finále, kdy chytá partnerku za ruku a pomalu s ní kráčí po diagonále ku horizontu.

Pod křížem utrpení

Následující Trio g-moll Bedřicha Smetany z roku 1855 vyjevuje také téma smrti – předčasné smrti dcery Bedřišky, která tragicky zasáhla do skladatelova života. I přes tyto okolnosti je klavírní trio po hudební stránce krásné, lahodí sluchu a navozuje hluboký dojem. Po dvou lyrických větách jako by se ve třetí probudil život a skladatel se rozhodl nezůstávat v trvalé depresi a snažil se vymanit ze své bolesti. Šmok zde ztvrdil svou muzikalitu, ponořil se do Smetanovy skladby a vystihl její smutné i optimističtější fazety.

V úvodu první věty je ústřední trojice zalita kuželem světla, ruce má propojené, hlavy a trup zakloněné. Bílé dlouhé šaty tanečnic s vypasovanými živůtky vynikají na černě orámovaném jevišti, světlá košile tanečníka se při běhu dotýká hrudi. Běh kontrastuje se zastavením, výrazné jsou pohyby paží, ruce ohnuté v zápěstí, svůj význam mají náklony hlavy, pohledy a důležitá je vzájemná komunikace tří protagonistů, kteří tančí jak o život…

Bolest nad ztrátou dcery zachycují klavírní tóny, chvílemi i konejšivé, kdy na záda tanečníka naléhá tanečnice a druhá ji houpe. Choreografie je opět naplněna doteky, průplety, nelehkou partneřinou a nenápadnou zemitostí, kterou připomíná lidové cifrování. Repetici hudební odpovídá i repetice taneční, do obou se promítají i hravé momenty, vzpomínky na šťastné rodinné chvíle, kdy všichni tři byli pospolu.

Život oslavujícímu finálnímu Prestu kontrastuje pomalé kroužení hlav interpretů stojících v širokém kruhu; posléze se oddají rychlosti skladby a v samém závěru opět stanou v kuželu bílého světla jako v proudu vody smývající všechna trápení. Zásluhou Barbory Bielkové, Sarah Dadonové a Peteru Lerantovi pak získává navíc Trio g moll na jevišti Mahenova divadlo punc mistrovského kusu.

V oparu bolestné ztráty se nesl poslední titul Stabat Mater Antonína Dvořáka. Oratorium pro sóla, sbor a orchestr mělo premiéru v roce 1888, skladatel ho psal v době, kdy prožíval nejtragičtější období svého života, když postupně přišel o své tři děti. Pavel Šmok vytvořil choreografii na první větu Stabat mater Dolorosa, která líčí utrpení Kristovy matky stojící pod křížem, na němž umírá její syn (latinské spojení Stabat mater dolorosa znamená /pod křížem/ stála matka bolestná).

Tři řady světelné rampy se rozžehnou vždy s různou intenzitou a proud světla se rozlévá nad diváky. Jako boží milost, naděje a víra ve význam, který si sami dosadíte. Dlouhé šedavé sukně, černé svršky tanečnic se staženými vlasy zapadají do ponuré nálady skladby zachycující nářek na ztrátou syna. Šmok se upnul k jasnému sdělení, bez příkras, minimálně stylizovaném, ale i lehce exaltovaném, kdy klečící ženy vzpínají sepnuté paže vzhůru. Tanečníci ve volných halenách a černých košilích jsou partnerkám oporou, ale ženy neztrácí půdu pod nohama, když o ně přicházejí. Zprvu mají oči zavázané průhlednou látkou, kterou později rozvazují, aby si ji ve finále opět uvázali.

Stabat Mater uzavírá stejnojmenný večer a pomyslný, věčný koloběh života a smrti, který je jako téma hmatatelný ve všech třech uvedených dílech. Pavel Šmok se však rád pouštěl i do humoru. Na ten se nedostalo, na což možná budou někteří žehrat. Možná, že přijde na řadu příště, až některý z tuzemských souborů naplno rozehraje český akcent Šmokovy tvorby tak, jak se to podařilo Baletu Národního divadla v Brně, jenž se nachází ve skvělé kondici.

Psáno z premiéry 3. září 2021, Mahenovo divadlo Brno.

Zjasněná noc
Hudba: Arnold Schönberg
Choreografie: Pavel Šmok
Scéna a kostýmy: Jan Dušek
Světelný design: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Premiéra: 1986, PKB

Trio g moll
Hudba: Bedřich Smetana
Choreografie: Pavel Šmok
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Premiéra: 1991, PKB

Stabat Mater
Hudba: Antonín Dvořák
Choreografie: Pavel Šmok
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Pavel Šmok
Nastudování: Marika Blahoutová
Premiéra: 1995, PKB