Dominantní roli v jejich díle sehrává veliká, rozložitá nestabilní dřevěná konstrukce z dílny Jana Tomšů, jejíž jednotlivé části jsou uchyceny na kovových pružinách, podložené nestejně vysokými dřevěnými hranoly, v různých místech pospojované či zcela volně k sobě umístěné. Zabírá téměř celý prostor minimalisticky čisté bílé scény a dává tušit, že dění čtveřice performerů (Halka Třešňáková, Felix Baumann, Sean Henderson, Till Jenewein) se bude odehrávat převážně na ní.
Konstrukce se stává doslova tanečním partnerem, který dává neustálé impulsy a ovlivňuje, co se bude dít s jedincem, jenž na ni vstoupí. Ten svou tělesnou reakcí naopak vrací úder, až chvílemi z pohledu diváka není zcela zřejmé, pod čí taktovkou se pohyb odehrává a kdo má navrch, zda lidský tvor, či jeho výtvor. Překvapení prýští z každého kroku, dojem nahodilosti děje navíc podtrhuje hudba z dílny Thibaulta Cohada (z reproduktoru zní například klavír, klarinet, i elektronika). Nečekanost se násobí, jakmile se počet aktérů zvětšuje. Každý svým pohybem a přenesením váhy ovlivňuje, co se stane s ostatními, ať už úmyslně, či zcela nezáměrně.
Zásadní roli v díle také představuje malý dřevěný hranol, který je v podstatě příčinou, proč se umělci na nestabilní ploše ocitnou, když na ni kus dřeva dopadne. Jejich vztah k němu je nejednoznačný a neustále se proměňuje, vyvolává různé asociace. Kus dřeva si mezi sebou posílají a hází, aniž by na něm jakkoli lpěli nebo se ho chtěli co nejdříve zbavit. Činí tak dojem nezávazné hry. Jindy se hranol stává prostředkem manipulace (duet Halky Třešňákové a Felixe Baumanna), kdy jeden z dvojice umístí dřevěnou rekvizitu tak, aby druhý musel vykonat velké úsilí pro její získání, což zároveň ohrožuje stabilitu obou. V další chvíli Sean Henderson a Till Jenewein usilovně tisknou své tváře s hranolem mezi nimi k sobě tak, aby nemohl vypadnout, jako by na tom záležel jejich holý život.
Absurdnost lidského konání mi pak připomíná scéna, kdy aktéři neúnavně staví z hranolů vysoké komíny, přičemž materiál na stavbu získávají rozkládáním nosných částic konstrukce, čímž ji činí ještě více nestabilní. Hned mi to evokuje myšlenku, jak ve jménu pokroku boříme pevné základy naší existence, podstaty, potažmo planety a pak se jen divíme, když se celý mechanismus hroutí jak domeček z karet.
Ačkoli dílo nabízí závažná sdělení, nese se na vlně lehkosti, osvěžujícího humoru prostého jakýchkoli pitvoření a gagů, jež by nestabilní základna mohla nabízet. Úsměv vyvolává právě ona koncentrace a úsilí, s jakými se performeři snaží popasovat se situací, do kterých se uvrhli. Nepřekonatelná je ve svém výkonu především Halka Třešňáková, která na sebe strhává veškerou mou pozornost, ať už když se snaží udržet na rozkmitané ploše, nebo když „zahučí“ pod konstrukci a snaží se dostat nahoru.
Pohyb je převážně civilní, přirozenou reakcí, která vychází z podmínek konstrukce a výzev vlastního těla ji překonat. I v tom spočívá v díle neuvěřitelná lidskost, se kterou se jedinec může ztotožnit. Nechybí mi okázalé articistní a akrobatické výkony, ke kterým by pohyblivost konstrukce mohla také vybízet (byť rozhodně netvrdím, že by současný koncept nebyl pro účinkující maximálně fyzicky vysilující!).
Na Seismic je znát, že zrál dlouhou dobu a předcházel mu důkladný výzkum. Přestože na premiéře kvůli zranění na jevišti chyběla Johana Pocková, přišlo mi, že na celkovém tvaru to nebylo příliš znát. Nicméně jsem již teď zvědavá, jak se dílo její přítomností promění a jakou energii do něj vnese.
Psáno z premiéry 22. listopadu 2022, divadlo Ponec.
Seismic
Koncept, choreografie, režie: Marie Gourdain, Felix Baumann
Performeři: Felix Baumann, Sean Henderson, Till Jenewein, Halka Třešňáková
Dramaturgie: Jakub Režný
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Thibault Cohade
Scénografie: Jan Tomšů ve spolupráci s Marie Gourdain a Felixem Baumannem
Kostýmy: Magdalena Vrábová
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 2x
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze