S Riders slaví Lenka Vagnerová deset let svého souboru

Jezdci. Foto: Vojtěch Brtnický.

Až do morku kostí

Lenka Vagnerová má za sebou bohatou kariéru tanečnice a choreografky nejen u nás, ale i v zahraničí. Málokomu se podaří mít možnost kontinuální tvůrčí činnosti již od doby studií na HAMU jako Vagnerové, která zde byla ovlivněna několika významnými pedagogy, na prvním místě Ivankou Kubicovou v oblasti moderního a současného tance. Její práce byla mnohokrát oceněna a těší se velkému renomé. Se svým souborem má nyní velké štěstí a příležitost působit rezidentně v divadle Komedie v rámci Městských divadel pražských. Takže její početný repertoár je možno pravidelně vidět na této scéně. Mimo to má taneční soubor Lenka Vagnerová & Company k dispozici velké sály ve studiu v Libni. Zde se také často pořádají veřejností oblíbené workshopy a kurzy současného tance.

Vagnerová je ryze autorskou choreografkou se silným divadelním cítěním. Tematicky se ve své práci pohybuje v existenciálních otázkách života. Lidským životem a s ním spojenými starostmi, strachy, úzkostmi, vztahy a konflikty a věčným bojem o přežití se zaobírá až do morku kostí. Vedle toho má smysl pro humor, takže dramatické situace dokáže změkčit a zlehčit vtipem a komickým řešením. A to opravdu umí jen málokdo. Tanečníky opravdu nešetří, přesto je patrné, jak hluboce s nimi soucítí. Její choreografické postupy jsou plné technicky náročných překážek a vyžadují jistou artistnost a schopnost riskovat a přibližují se fyzickému divadlu. Její styl se dá jasně rozpoznat.

Nynější uvedení prošlo několika úpravami v choreografii, scénografii a samozřejmě v obsazení, které je nyní zcela nové. Tančí Fanny Bašista, Monika Částková, Alex Sadirov, Adam Sojka a Florian Garcia. Ryze taneční scény se střídají s hranými scénami a několika dramaticky nosnými příběhy.

Síla a moc přírody

Na otevřené scéně jsou vidět tanečníci, kteří jsou tak trochu schovaní, umístění na několika soklech a nenápadně pozorují okolí. Jsou jako zvířata, ptáci, ve střehu – jejich očima Vagnerová, dle svých slov, nahlíží na lidské konání. Scénu tvoří trubky a papírové roury různých velikostí (podobné těm, na které se rolují koberce), vytvářejí nejrůznější obrazce, jsou jakýmsi stavebním materiálem nebo jsou jako stromy v lese. Zhruba uprostřed scény stojí průhledný sloupec, kterým prochází dlouhý světelný kabel, několikrát využívaný k dramatické akci. Základem kostýmu jsou kalhoty tělové barvy a lehce zabarvené topy a tílka. Scénu i kostýmy vytvořila Eva Jiřikovská.

Tanečníci se dají do pohybu, atakují se navzájem, narážejí na sebe, točí se a rolují na zemi, aby zase vyskočili do vzduchu nebo naskočili na partnera. Dynamická fáze evokuje zvířecí pohyby a zvyšuje napětí sluchu, čichu a zraku, v základních smyslech, kterými je „zvěř“ vybavena. Následuje scéna mláďat, zřejmě ptáčat, která se silnými zvuky, skřeky, výkřiky a vytím domáhají potravy. Vyžadují pozornost jako malé děti. Starostlivý rodič soustředěně a trpělivě potravu shání a bez ustání mláďata krmí. Po krmení se mazlí a domáhají matčina kontaktu. Scéna je velmi humorná, groteskní.

Následně chlapi asi kouří cigáro a holky si trochu stranou něco šuškají. Spárují se a pokračují v ostřejším tempu v tanečních, technicky náročných, duetech. Typické v choreografii Lenky Vagnerové jsou náročné zvedačky a riskantní přehazování partnerů.

Jedna z dívek má kolena až u ramen, je skrčená zamotaná a uvězněná v červeném kostýmu. Vypadá jako trpaslík nebo nějaká nestvůrka bez nohou, nedochůdče. Tato podivná bytost je mládenci v bundách manipulována, postrkována a lze říci, že až zneužívána. Situace je to sice komická, ale mrazí vás při ní. Ponižování už bylo dost.

Ze tmy se vynoří tři kluci, vypadají jako pštrosi, napodobují je. Ptačí sněm se zužuje, zbude jen jeden. Florian Garcia předvádí komické ptačí číslo, s drobnými detailními pohyby nohou –pařátů a obřím, snad pavím ocasem. Dobrá nálada končí a nastává opět čas boje a mučení. Dotyčný je udušen, roztrhán, ukřižován a napíchnut na dlouhou tyč. Ostrý střih v ději, s nímž Lenka Vagnerová dovede velmi dobře pracovat, nás neustále upozorňuje na hrůzy světa, ve kterém žijeme.

Nadčasové podobenství

O nápady není nouze. Z portálu se opět vykolébá malá červená nestvůrka, která žertuje s publikem. Posléze si zpoza kostýmu vyndá černé dámské lodičky. Trpaslice „na jehlách“ se postupně odhaluje, až se nakonec vztyčí a odchází. Nejen tanečně, ale i herecky je Monika Částková skvělá.

V dalších částech se manipuluje s objekty, s výše zmíněnými tyčemi nebo rourami. Pánové postaví dům, do kterého přivádějí obě dívky, převlečené ve večerní róby. Dívky mají zakryté oči, aby byly novým domovem opravdu překvapeny. Začíná další krásná taneční sekvence plná bláznivých rotací a zvláštní partneřiny. V závěru se performeři přesouvají a staví tyče a sloupy po celém prostoru v působivě nasvícené scéně – jde snad o iluzi nového světa… A jak jinak to může skončit než destrukcí a zánikem. Člověk zničí, co jiní pracně vystavěli. Podobenství je nadčasové a stále aktuální. Zmar a jakási apokalypsa je před námi. Z trosek vstává zmrzačený muž, který se podpírá o dlouhé tyče.

Celý tvůrčí tým Lenky Vagnerové je velmi vyvážený, na prvním místě hudba Ivana Achera, který kompozici drží pevně a jasně, vytváří skutečnou hudební architekturu. Často mám pocit, že jeho hudbu i vidím, jak rozsochatě, bohatě a barevně umí s hudebními obrazy pracovat. Velkým dílem k tomuto omámení smyslů přispívá sound design Andreje Jurkoviče. V Riders se stáváme „tichými pozorovateli našich osudů“, přesně tak, jak si autorka přála.

Psáno z představení 5. prosince 2022, divadlo Komedie.

Riders
Režie a choreografie: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská
Light design: Jiří Šmirk
Sound design: Andrej Jurkovič
Premiéra: 4. 12. 2022