Romeo a Julie jako rozehraná šachová partie

Romeo a Julie (Eliška Černohlávková, Roman Soviar). Foto: Petr Berounský.

Autor Monika Štúrová

Tragický příběh lásky dvou mladých lidí Romeo a Julie Williama Shakespeara není potřeba představovat. Jako balet s hudbou Sergeje Prokofjeva byl nespočetněkrát zpracovaný a v dnešní době se již řadí mezi kmenový repertoár většiny baletních souborů. V baletu Severočeského divadla se premiéra naposled pořádala v roce 2001 v choreografii Daniela Wiesnera. Nyní toto dílo nastudovala Marika Hanušová-Blahoutová.

Klasický příběh bez velkých úprav

Choreografka a režisérka Marika Hanušová-Blahoutová, bývalá sólistka Pražského komorního baletu, se souborem Severočeského divadla pracovala již dříve, a to při tvorbě komponovaného večera Peer Gynt a Carmen, který byl uveden v loňské sezoně.

Ve svém zpracování Romea a Julie se Hanušová držela klasického pojetí příběhu o znepřátelených rodinných klanech a nenaplněné lásce dvou mladých lidí. Nerozhodla se pro žádný velký experiment, ať už po stránce choreografické či dramaturgické. Do dějové linky přidala navíc scénu blouznění, kdy se zoufalá Julie rozhoduje, zda vypije jed od Lorenza. Zjevují se jí již mrtví Tybalt s Mercuciem, kteří se jí snaží tento závažný čin rozmluvit. Hanušová dále pozměnila například vyznění postavy Parise, ucházejícího se o ruku Julie. Představila ho jako staršího muže, ač Shakespeare mluvil o sličném mladíkovi. Jinak však děj ponechala dle původní předlohy, rozdělila ho na dvě jednání a zasadila do renesanční Verony, kterou evokovaly hlavně kostýmy a scéna. 

Od původní předlohy se asi nejvíce liší vyústění celého příběhu. Vše souvisí s mrtvou a živou vodou, jež se prolíná do dějové linky celého příběhu. Ve chvíli, kdy Lorenzo Julii nabízí řešení, jak uniknout ze sňatku s Parisem, daruje jí (nejspíš) spojení těchto dvou vod, aby po vypití upadla do spánku hlubokého jako smrt, ale za čtyřiadvacet hodin se opět probudila. Jakmile Romeo nachází „zemřelou“ Julii, napije se mrtvé vody a zemře. Julie se poté neprobodne dýkou, ale polkne, ba dokonce na sebe vylije mrtvou vodu a skoná po boku svého milence. Využití takto pojatého závěru je sice zajímavé ozvláštnění, bohužel ale není zcela zřetelné, proč v jednom případě se po pozření mrtvé vody umírá pouze na pár hodin a podruhé navěky.

Barevné i dramatické kontrasty

Motivem celého představení je kontrast červené a zelené barvy. Ta rozděluje a zároveň identifikuje rody Kapuletů a Monteků. Na zvýraznění svárů a bojů mezi rodinami se často používá velká plachta, na níž je vyobrazená červeno-zelená šachovnice, připomínající rozehranou šachovou partii. Kostýmy i scéna jsou z dílny Josefa Jelínka, s baletem dobře korespondují, dotvářejí atmosféru a celkové vyznění. Hezké jsou zejména šaty sboru dívek, působí jednoduše a vzdušně, zároveň přesně plní svou funkci a vizuálně napomáhají pohybovým prvkům.

Ztvárnit tragický příběh, který obsahuje také několik komických situací, není jednoduchá záležitost. Hanušové se to podařilo. Kombinuje prvky klasického tance, neoklasiky i současného tance. Zaměřuje se na plasticitu pohybu a neustálé plynutí. Přesto se však bohužel několikrát vyskytl úplný opak – zbytečné čekání a zastavení v pózách, které napovídalo, jaká bude příští akce a nenechalo prostor pro překvapení. Také některé pohyby působily příliš strojeně a z tanečníků vyzařovala nervozita. Připisuji to však spíše premiérovému večeru.

Choreografka zbavila tanečnice špiček a nechala je tančit v piškotech či charakterních botách (kromě Julie), což dodalo celému dílu větší autenticitu a dívkám jistě přidalo na pohybové jistotě a klidu. Dívčí sbory zde hrají důležitou roli. Doprovázejí téměř všechny výstupy, s výjimkou některých intimních situací, duetů ústředního páru a podobně. Tanečnice z ústeckého souboru se svých rolí zhostily s vervou, byly usměvavé, radostné, koketující i smutné, vše na podkladu stabilní taneční techniky.

Za jeden ze silných momentů považuji souboj Tybalta a Mercucia. Není jednoduché na scéně zpracovat mužský souboj tak, aby nepůsobil prvoplánově, až komicky, ale mužně, jistě, energicky a dramaticky. To se choreografce i tanečníkům podařilo.

Kromě samotného jeviště se rozhodla Hanušová využít také boční chodby v hledišti divadla, či prostor na forbíně před oponou, což považuji za vítaný režijní krok.

Přesvědčivost postav

V hlavních rolích se představila Eliška Černohlávková a Roman Soviar. Černohlávková, která jediná tančila sur les pointes, se zhostila nelehké role Julie se zápalem a na dobré úrovni. Technickou jistotu doplnila plasticitou pohybu a jemným, dívčím, mladistvým projevem. Dokázala vyjádřit Juliiny rozporuplné emoce, křehkost a smutek, radost a zamilovanost. Soviar, protagonista Romea, se vypořádal s úlohou odvážného, ale zároveň ctnostného, zasněného a romantického mladíka velmi dobře. Herecké provedení nedělalo ani jednomu z hlavních hrdinů problém. Malé zaváhání a nejistota se občas projevila pouze v partnerské práci a při zvedačkách. Z dalších postav nelze opomenout Chůvu, kterou Linda Buňková ztvárnila opravdu skvostně. Její mimický talent a spontánní projev dodávaly dílu potřebnou akci, „šťávu“ a komičnost. Své schopnosti uplatnil také Roberts Skujenieks v roli Tybalta, který již svým pouhým urostlým zjevem budil respekt.

Ani nejistý závěr neubral na dramatičnosti celému představení, které se dočkalo dlouhých ovací ve stoje. Hanušové a celému souboru se podařilo známý titul pojmout svěže, bez větších invencí, ale i tak si troufám říci, že se stane vděčným a navštěvovaným titulem v repertoáru ústeckého baletu.

Psáno z druhé premiéry, 14. dubna 2019, Severočeské divadlo, Ústí nad Labem.

Romeo a Julie
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie a režie: Marika Hanušová‑Blahoutová  
Výtvarník scény a kostýmů: Josef Jelínek  
Asistent režie: Natalia Vasina  
Premiéra: 12. 4. 2019, Severočeské divadlo, Ústí nad Labem