PSOTA – Mistr – Autenticita, emoce a jiný Martin Dvořák

PSOTA - Mistr (Martin Dvořák, Klára Uhlířová, Ondřej Sochůrek). Foto: Daniela Rapantová.

Ivo Váňa Psota – výjimečný člověk a umělec, který se celý život pohyboval mezi cizinou a Brnem. Jeho tanečníci ho nazývali Mistrem. Sám byl vynikajícím charakterním komickým i dramatickým interpretem. Kritiky u něj zdůrazňovaly jeho mrštnost, ohebnost, lehkost i rychlost. Jaký byl Psotův svět? Harmonický, plný pohody, jemné poezie a radosti, ale i nepochopení, útoků a bolesti.

Projekt Psota rozvíjí dramaturgickou linii ProARTu zaměřenou na významné osobnosti české kultury a jejich odkaz pro současnou společnost. Vznikly projekty o Emě Destinnové, Ivanu Blatném, Jiřím Ortenovi, Vladimíru Holanovi, Vítězslavě Kaprálové, Hugo a Pavlu Haasových.

Autor scénáře, choreografie i režie v jedné osobě Martin Dvořák hledal inspiraci v pramenech archivu ND Brno, stejně jako v rozhovorech s žijícími pamětnicemi – balerínami Jarmilou Šlesingerovou a Olgou Skálovou. V programu k inscenaci z pera autora se dočteme: „Kdo je vlastně Psota? Nevím. Váhám. Můžeme z něj mít nějaký pocit. A o tomto pocitu je dnešní představení.“

Jak vytvořit Psotův příběh se šesti tanečníky pro komorní prostor přijímacího salónu brněnské secesní vily? Dramaturgicky uchopil Martin Dvořák své dílo chytře, úsporně a srozumitelně. Propojil Psotův pohnutý osud s postavami jeho nejslavnějšího baletního opusu Romea a Julie, který měl v roce 1938 svou světovou premiéru právě v Brně. Vytvořil tak tři související obrazy – duety tanečníků „tří generací“ v rozmezí 16–54 let. Každý z nich přináší svou zkušenost, své kvality, sílu výrazu, emoce a autentické bytí v „divadelním“ prostoru.

Po režijní stránce je Martin Dvořák úsporný a tentokrát více než kdy jindy spoléhá na tanec jako takový naplněný hloubkou výrazu a citu, doplněný pohybovým divadlem, mluveným slovem a hudbou znějícími ze záznamu. Doprovodný text přiblíží divákovi jak nejdůležitější fakta z Psotovy biografie, tak poetické zamyšlení Lukáše Nováka. Zprostředkuje nám i autentické vzpomínání současníků (bohužel občas přehlušené hudební nahrávkou) a tvrdé odsouzení komunistické nomenklatury, které drsně degraduje apolitického Psotu za jeho tvorbu tak vzdálenou socialistickému realismu.

Představení začíná pozvolna, když na baletní sál přichází mladá studentka, pomalu se rozcvičuje a čeká na svého tanečního partnera a na Mistra. Martin Dvořák v roli Psoty předává své zkušenosti svým žákům. Vede je od jednoduchého baletního tréninku přes tanečnější adagio. Z žáků se díky jeho přístupu stávají plnohodnotní interpreti Romea a Julie. Choreograf citlivě vstupuje do jejich duetu jako sochař, který usměrňuje náznaky prvního vzplanutí. Doslova je tvaruje a jakoby z hlíny hněte jejich pohyby. Studenti Taneční konzervatoře Brno Adéla Nenkovská a Ondřej Králíček s sebou přináší pel mládí, oddanost zvolené profesi a až jakousi „posvátnost“ soustředění a zaujetí pro společnou tvorbu. Martina Dvořáka známe jako choreografa využívajícího spíše současný taneční styl. V tomto případě je ale jiný. Vrací se k neoklasicismu a nutno dodat, že původní zdroj své profese vůbec nezapomněl.

Druhý duet v podání Kláry Uhlířové a Ondřeje Sochůrka v zásadě rozpracovává již nastolené téma. Bohužel se od prvního duetu příliš neliší. Je náročnější ve zvedaných figurách, ale naráží na omezený prostor, který skýtá prostředí vily. Choreografické motivy se opakují, přechod mezi zkouškou a představením je vyřešen drobnou změnou kostýmu a milostné vzplanutí se prohlubuje.

Vrcholem večera je závěrečný duet nejstarší generace, kdy se role Romea postupně proměňuje ve zničeného a k smrti uštvaného Psotu v podání Martina Dvořáka. Jana Přibylová – bývalá přední sólistka Baletu ND – nejprve jakoby vzpomíná na hravost v roli Julie a postupně se převtěluje v Psotovu sestru, která se bojí o jeho život. Jejich hluboký duet dokazuje, že jsou to právě zkušení interpreti, kteří mají publiku co předat, udrží dramatické napětí evokující Psotovu nemoc a tvrdou politickou zvůli. Na konci tohoto nejjímavějšího duetu Psota umírá jako zničený člověk, uštván dobou. Trochu rušivým momentem je konkrétní hádka a konflikt se členem souboru brněnského baletu, který se skutečně odehrál. Inscenovat tento fyzický atak spíše realistickými prostředky pohybového divadla je náročné a musí být dotvořen tak, aby mu divák bezmezně uvěřil. Závěr přivádí zcela logicky do hracího prostoru všechny tanečníky. Vrací se počáteční jednoduché motivy. Není patetický a přináší naději, smíření, propojení a novou víru v možné pokračování.

Důležitou roli v inscenaci hraje její hudební složka. V prvních duetech zazní orchestrální dílo Romeo a Julie od Petra Iljiče Čajkovského ve stylu Předehry – Fantazie na motivy Shakespearovy stejnojmenné hry. Poslední duet pak přináší citace ze světoznámého baletu Sergeje Prokofjeva. Stejně jako choreografie není čistě klasická, ani hudební koláž Jana Hanáka Sonority se nebrání současným vlivům. Tento autor je ostatně znám na české hudební scéně zejména tvorbou taneční a experimentální elektronické hudby. V inscenaci kombinuje vážnou a scénickou hudbu s vlastními přístupy zcela přirozeně a bez patrných „švů“ či zlomů. Hudba se tak stává plnohodnotným inspiračním zdrojem pro choreografa i interprety.

Martin Dvořák se opět představil jako přemýšlivý tvůrce, který tvoří vždy poctivě, má jasný názor v tom, co chce sdělit a jakými prostředky toho chce dosáhnout. Přináší vlastní pohled na významné osobnosti české kultury a obohacuje tak spektrum nejen brněnského tanečního života. Nabízí velké emoce, opravdovost a intenzitu své výpovědi.

Psáno z premiéry 30. 5. 2022 v 19.30 ve vile Löw-Beer, Brno.

PSOTA – Mistr
Scénář, choreografie a režie: Martin Dvořák
Hudba: Jan Hanák Sonority , P. I. Čajkovskij a S. Prokofjev
Kostýmy: Jindra Rychlá
Autorská poezie: Lukáš Novák
Hlasy ze záznamu: Erika Kubálková, Aleš Slanina, Olga Skálová
Účinkují: Jana Přibylová, Martin Dvořák, Klára Uhlířová, Ondřej Sochůrek (Tereza Burešová nebo Adéla Nenkovská, Ondřej Králíček nebo Antonín Zdráhal – studenti TK Brno)