Premiéra 24 – Mladistvý esprit a entuziasmus Bohemia Baletu

Premiéra 24, Do světa Malého prince. Foto Adéla Amel Veselá.

Autor Lucie Dercsényi

Premiéra 24 však byla nejistá, jak před představením uvedl Jaroslav Slavický, umělecký ředitel Bohemia Baletu. Záskok za zraněné tanečníky se podařilo téměř vyřešit až na původně plánovanou choreografii Veteš Marka Svobodníka, která se představí až v červnu. 

V úvodu večera, složeného ze tří v programu specifikovaných děl, dostali příležitost Luisa Brychcínová a Vojtěch Pilbauer, loňští absolventi TKHMP, kteří menší práce vytvářeli již během studií. Nyní vstoupili Do světa Malého prince, jak také svůj nový projekt nazvali. Inspirováni ikonickou knížkou Antoina de Saint-Exupéryho roztančili příběh malého chlapce, jeho putování po planetách, setkání s Domýšlivcem, Byznysmenem, Pijanem, Lampářem, Růží, Liškou a Hadem. Dramaturgicky srozumitelně vystavěný narativ uvodili prologem, ve kterém partnerské dvojice slovně usměrňovali své fiktivní potomky notoricky známými příkazy, zákazy a údivem, co to jejich dítě nepatřičného činí, když je neposlouchá a hraje si. Tvůrci měli k ruce hudební podklad Jana Šimůnka (člen BB), jenž nabídl výraznou melodickou linku, kterou autorské duo následovalo, zachytilo její proměny a vystihlo je v jednotlivých obrazech vykreslujících cestovaní Malého prince vesmírem. 

Do hlavní role obsadili Matěje Skočdopole, studenta 3. ročníku TKHMP, jehož prostřednictvím pohádkově laděný příběh plný metafor převyprávěli. Tento hoch jemných rysů, s blonďatou kšticí nejenže dobře deklamoval zadaný text a obstál tváří v tvář divákům v první řadě, když seděl na forbíně, ale také prokázal své taneční dovednosti. Jeho variace kladly nároky na techniku, pohybový rozsah, pohotovost a jeho part vyžadoval herecké vlohy. Díky bezprostředně působící intepretaci tohoto mladíka a solidnímu režijnímu zpracování se podařilo vyvolat poetickou atmosféru, jež kniha přináší. 

Známá je její úprava s použitím spisovatelových ilustrací – k nim svou barevností odkazují jak kostýmy Romana Šolce (včetně žluté šály, kterou si Malý princ váže kolem krku) tak výtvarné řešení Sáry Kůtkové zobrazující na horizontu kromě planetek i vesmírnou mlhovinu v jemně namíchaných odstínech. 

V předloženém tanečním zpracování je vynechána postava letce a děj se soustředí na Malého prince. Každá z postav je svázána s dialogy, které s Malým princem v předloze zapřádají. Setkání vypovídají o hledání smyslu života, jsou konfrontací dětského vidění světa s realitou, kdy Byznysmen jen počítá hvězdy a jeho snem je koupit si jich ještě více; Pijan utápí smutek a osamocenost v alkoholu, Lampář (zde Lampářka) nemá čas na oddych, Domýšlivec chce být stůj co stůj obdivován, odměřená Růže s princem koketuje. Nejpřátelštější ze všech je liška, která pronáší známý citát: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Stejně jako v literární předloze, i zde Malého prince uštkne had a my si můžeme představit, že jeho duše se navrací na jeho domovskou planetku B612. 

L. Brychcínová a V. Pilbauer se představili jako nadaní začínající umělci a ve své nejnovější produkci rovněž, kromě jiného, tančili společně Hada. Oceňuji jejich režijně-dramaturgické dovednosti, kdy úprava originálu měla logiku a děj se srozumitelně odvíjel, aniž by bylo nutné si přečíst předem program. A to je bezesporu předpoklad pro to, být dobrým vypravěčem v baletu, kdy postavy promlouvají beze slov. Inscenátoři je v tomto případě pro dokreslení příběhu používají, funkčně, a ne na úkor tance. Jejich choreografii nechybí nápady využívající současné taneční techniky a fluidní tok tvarování; zřetelně se tu rýsuje variabilní práce s prostorem, zdařilejší ve sborových výjevech, do nichž se vepsalo nejvíce pohybové razantnosti; větší průraznost a rozvedení vazeb by si zasloužil part květiny/Růže uměřeně a elegantně zatančené Adélou Šorfovou ve slušivých růžových šatech. Tvůrčímu tandemu se v každém případě podařilo převést důležité poselství Exupéryho knihy o poznání světa jako o místu, kde v dospělosti ztrácíme schopnost si hrát a bereme život někdy až příliš pragmaticky. 

Usazení v současné neoklasice vykazovala práce Sebastiana Mazzia, sólisty Baletu Jihočeského divadla, jehož choreografie vyžadovala od tanečníků a tanečnic partnerskou souhru a preciznost provedení. Opus Potápíme se je metaforou o ohrožení naší planety v důsledku klimatických změn, byť od počátku ne zcela čitelnou. Sólistka jihočeského baletu Shino Fujii v jasně zelených volných kalhotách a průsvitné halence zprvu obsluhuje klientelu sedící u černých stolů. Hostům však nic není vhod, neustále jsou nespokojeni, až servírku alias ohroženou přírodu naštvou a příval vody ohrozí dosud stabilní místečko k žití. Mazzia bezohledné a nešetrné lidské chování komparuje s plavbou na Titaniku. I ten, když se potápěl, orchestr hrál… Na konci jeho choreografie však zůstává naděje, když jeden z pasažérů nešťastnou a zoufalou dívku v zeleném kostýmu objímá.

V závěrečné části programu zněla Sinfonietta Leoše Janáčka, velkolepá orchestrální skladba s výraznou žesťovou sekcí, jejíž úvodní slavnostní fanfáry spolu s tympány (původně určené pro všesokolský slet) tvoří také vrchol finální V. věty. Janáček komponoval skladbu jako sled obrazů oslavující národ, jeho svobodu, českou přírodu... Téma češství do své choreografie zatavil nejčerstvěji i Petr Zuska (stejně jako před ním Pavel Šmok v roce 1971 v Theater Basel a Jiří Kylián v roce 1978 pro Nederlands Dans Theater). 

Jednoduchá scéna s tmavým horizontem s úzkým vertikálním pruhem světla uprostřed se celá rozjasní až v samém finále. Již první tóny Allegretta vyvolávají mrazení v zádech, neboť Janáčkův hudební tok je nesmírně podmanivý, burcující i zklidňující, lyrický i dramatický. Hudba sama o sobě je velmi emotivní, přináší krásné melodické celky vyzývající k tanci. Zuskova koncepce s Janáčkovým opusem souzní, když se nechává unášet hudebním proudem a rozehrává naplno svou fantazii. Muzikální opulence je pro Zusku výzvou, do níž vkládá svůj talent, múzičnost a dlouholetou tvůrčí zkušenost. 

Komorní sbor čtyř tanečníků a tanečnic v jednoduchých kostýmech v barvě holubí šedi je od počátku vystaven nutnosti velké koncentrace vyžadující reakci na každý záchvěv skladby, která se vám dostane přes sluch a póry těla až do srdce. Interpreti však nemohou emocím podlehnout, ale musí je zachytit v pohybu, gestu, postoji, ve výrazu tváře… 

Zuskovi neuniká žádný z momentů Janáčkovy skladby, zůstává s ní spjat od začátku do konce. Používá kroužení paží, jejich lomení, grands jetés, vazby známé z jeho jiných děl. To však nic nemění na dopadu vyznění, kdy Sinfonietta nabývá silnou vizuální podobu a podobenství. Barevné změny dlouhých šatů Barbory Müllerové (hostující sólistky Pražského komorního baletu) od bílých, modrých po červenou odkazují k českým národním barvám, do taneční textury se vpíjí měkkost, zpěvnost, prudkost i jistá národní hrdost. 

Zuska vystihl étos Janáčkovy kompozice v pečlivě rozvrženém tanečním strukturování v prostoru i čase, kdy se pohyb přelévá ve skupině, aby se slil v jeden celek, z něhož pak vychází další dynamicky variabilní akce. Členové Bohemia Baletu, jmenovitě Lucie Matějková, Sandra Jiříková, Adéla Šorfová, Jan a Matěj Šimůnkovi, Tim Herz a Vojtěch Pilbauer do své interpretace vložili mladistvou vervu a touhu vytančit tělem i duší Janáčkovo poselství vložené do hudby. A o to Petru Zuskovi v Sinfoniettě také šlo… 

Psáno z premiéry 20. dubna 2024, Divadlo Komedie, Praha. 

Premiéra 24

Do světa Malého prince

Choreografie: Luisa Brychcínová, Vojtěch Pilbauer

Hudba: Jan Šimůnek

Kostýmy: Roman Šolc

Scéna: Sára Kůtková

Potápíme se 

Choreografie: Sebastiano Mazzia

Hudba: Waltz in A (op. 39, č. 15), Dawn-Jung Jaeil, Nearer my Got – I Salonisti

Kostýmy: Pavel Knolle

Sinfonietta

Choreografie: Petr Zuska

Hudba: Leoš Janáček

Kostýmy: Pavel Knolle