Polovecké tance, Nulová gravitace – Mladí tanečníci se ukázali ve vhodně zvolených choreografiích

Polovecké tance (Bohemia Balet). Foto: Serghei Gherciu

Autor Barbora Truksová

Slušivý standard Bohemia Baletu

Bohemia Balet prokázal rozmanitost, která je výuce na této škole vlastní. Večer zahájil Ples kadetů, jehož choreografii vytvořil Ivo Váňa Psota v roce 1948 na hudbu Johanna Strausse mladšího, nastudování se ujali Jaroslav Slavický a David Lichine. V humorné jednoaktovce vynikla nejen klasická baletní technika, ale také interpretační schopnost v zachycení humorných momentů. V ní zaujala zejména Ludmila Novotná jako růžová schovanka, guvernantka Stanislava Pinčeková a generál David Lampart. Techniku a křehkost prokázala Sarah Dadonova coby modrá schovanka, ponejvíce v duetech s kadetem Kristianem Pokorným. Mírné rozpaky vyvolalo vystoupení Ondřeje Potužníka ve známé variaci Bubeníčka. Potužníkovi se nedařilo po stránce výrazové, příliš se soustředil na výkon, a nedokázal se trefit do jasných taktů pochodové hudby. Snad proto, že zaskakoval za zraněného kolegu, který tento part obvykle tančí. Mezi ostatními upoutala pozornost svou elegancí i krásnou linií končetin Pavlína Kopecká. Ples kadetů je pro posluchače konzervatoře vhodným titulem. Místy sice působí lehce archaicky, ale umožňuje studentům různých ročníků se předvést v tom nejlepším světle.

Druhá choreografie večera (a zároveň premiéra) patřila studentům moderního tance. Psychologické drama Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby je i přes výrazná významová zjednodušení vděčným divadelním i tanečním tématem. Příběh sester žijících pod despocií své matky i katolické víry dává svou naléhavostí interpretům příležitost k maximálnímu prožitku rolí. Samotná choreografie Hany Litterové nijak nevybočovala z obsahu technik, jimiž studenti pražské konzervatoře procházejí. V některých pózách byla patrná inspirace flamencem, k vidění byla i živelnost pouličních tanců. Hudební doprovod tvořila koláž španělských a mexických motivů, zazněl ale i například soundtrack ze seriálu Sherlock.

Do ženských rolí byli obsazeni dva muži, a sice Samuel Štulpa tančil Bernardu a David Lampart služku. Štulpa díky své vysoké, šlachovité postavě uplatňoval svou dominanci nejen psychickou, ale také fyzickou. Pojetí služebné považuji za problematické. Ani ne tak pro lehkou lascivnost při svádění Pepeho, jako spíš pro karikující ztvárnění, které nezapadalo do celkového pojetí inscenace. Nejvíce tanečního prostoru měla Adéla Viktorie Dembické, zvláště v milostném duetu s Martinem Chlumským (Pepe). Oba se svých rolí zhostili se ctí. Škoda, že tvůrci pozměnili závěrečné rozhodnutí Adély k sebevraždě za uškrcení Bernardou a služebnou, které přeměnilo vyznění celé tragédie.

Finále večera patřilo Poloveckým tancům, které podle původní choreografie Michaila Fokina nastudoval Jaroslav Slavický. Geniální Borodinova hudba z opery Kníže Igor střídala živelné pasáže Polovců s lyricky křehkými motivy zajatkyň, sama o sobě je dostatečně nosným motivem. Tanečníkům se dařilo za hudbou nezaostávat, předvedli precizní techniku, přesnost i nadšení, které zejména u chlapců dalo snadno zapomenout na to, že místo silných mužů hledíme na mladíky. Výběr Poloveckých tanců jako závěrečného kusu považuji za velice šťastné, neboť dal členům Bohemia Baletu možnost ukázat mladistvý elán a nadšení z tance.  

Křehkost i energie Baletu Praha Junior

O několik dní později se ve smíchovském Švandově divadle konal další z koncertů obdobného tělesa – Baletu Praha Junior, který představil čtyři jednoaktové balety pod společným názvem Nulová gravitace 2018. Taneční centrum Praha navázalo na spolupráci s Pražským komorním baletem (PKB), v němž od letošní sezóny působí řada absolventů této školy. Někteří z tanečníků tak jsou současně členy Baletu Praha Junior i PKB, který zde hostoval s choreografií Chvilka POEzie.

Úvodní dílo 5 nebeských sól polsko-švédské choreografky Lidie Wos mělo představit abstraktní skicu a v programu se hovořilo o „pohybu mezi snem a realitou, kolektivismem a individualismem…“ Avšak zvolené výňatky z Carmen dvojice George Bizet/Rodion Ščedrin až příliš asociují známý příběh, přestože autorka jinak od jakýchkoliv dalších možných spojitostí zcela upustila (ať v kostýmech či pohybu).

Na počátku ležela na jevišti nehybná těla pěti tanečnic, jejichž polohy označovala páska. Jedna z nich je postupně odlepovala a každá pak předvedla sólo, kdy ostatní v pozadí přihlížely či jako chór kopírovaly dané pohyby. Choreografie výborným způsobem vystihovala hudbu a všechny tanečnice prokázaly skvělou muzikálnost. Každý pohyb byl přesně načasován, aniž ztrácel svou přirozenost a výbušnost.

Ve druhém díle večera nazvaném Opus 13 se v choreografii absolventa TCP Šimona Kubáně představili Aleš Krátký a Iveta Krmelová. Na hudbu slavného německého klavíristy a autora filmové hudby Maxe Richtera, konkrétně do skladby On the Nature of Daylight, se choreograf pokusil vložit myšlenky ze Shakespearova sonetu č. 65: „Když kámen, kov i moře, celý svět všemocná smrt tak nelítostně sžírá, jak tuhle spoušť má krása vydržet, když křehký květ je celá její síla?“

Tanečníci se probouzeli v hromadě zlatých fólií, které po celou dobu při pohybu vířily kolem jejich těl. Interpreti zůstávali zprvu „připoutáni“ k zemi, jen jejich paže a trupy se prolamovaly, postupně však choreografie vyplnila celé jeviště. Těla tanečníků byla k sobě vábena, panovalo mezi nimi napětí, a to i v okamžicích, kdy jeden pouze stál a druhý tančil svou sólovou pasáž. Bylo lhostejné, zda se jednalo o duet ženy a muže – ostatně Aleš Krátký působil subtilnějším dojmem než jeho partnerka. Křehkost tance podpořená naléhavou hudbou dokázala prostoupit prostor divadla.

Tento lyrický dojem se pak rozplynul v Chvilce POEzie v podání Pražského komorního baletu. Marek Svobodník vytvořil tento kus přímo na tělo Igoru Vejsadovi. Taneční groteska o básníku Edgaru Allanu Poeovi, pronásledovaném třemi havrany (nebo možná krkavci?), vlastním stářím i nemocí a vzpomínkami na svou zesnulou lásku Lenoru, jako kdyby vypadla z některého filmu Tima Burtona. A to jak kostýmy, zakřivením kulis, hororovou „mrtvou nevěstou“, zvoleným hudebním doprovodem (včetně jazzových pasáží) či stínohrou. Igor Vejsada v tomto kusu exceloval, ale ani ostatní tanečníci nezůstávali pozadu. Není divu, že se Chvilka POEzie stala takřka „vývozním artiklem“ Pražského komorního baletu. V menším prostoru Švandova divadla navíc mohly lépe vyznít pantomimické pasáže.

Závěrečná část večera patřila Kauze Prométheus. Tu pro Balet Praha Junior vytvořil na jaře letošního roku maďarský choreograf Attila Egerházi, který s touto školou i souborem spolupracuje dlouhodobě. Egerházi zde příběh titána Promethea přetvořil v komický balet, a to v jistém rozporu s hudebním doprovodem – Beethovenovým Stvořením Promethea, suitou z opusu 43. Hlavní protagonisté, opět Aleš Krátký (Prométheus) a Iveta Krmelová (Pandora), připomínali svým chováním i kostýmy dva klauny, kteří se jakousi nevyřčenou shodou okolností připletli do davu divochů. Prométheus zůstával pasivní (sám choreograf ho nazývá antihrdinou), k donesení ohně ho donutili divoši a Pandora, která byla hlavní hybatelkou děje. Když při opětovné cestě za ohněm, který zhasl, Prométheus umíral, působil jeho skon dojmem sebeobětování z vyčerpání. Oheň nehořel pouze symbolicky, ale byl reálnou součástí představení, umístěn na efektní, vysoké kovové konstrukci.

Duety Promethea a Pandory obsahovaly řadu pantomimických prvků, ty však naneštěstí silně zaostávaly za hudebním doprovodem a dění na scéně se brzy stalo poněkud nezáživným. Nezafungovalo ani klaunovství či potlačení genderových stereotypů. Nepříliš věrohodně působila také závěrečná oběť Pandory, jež se přidala k Prometheovi umírajícímu na skále. Kauza Prométheus tak byla nejslabší částí jinak velice povedeného večera, nastudovaného s ohledem na pohybový potenciál Baletu Praha Junior, kdy se jeho členové ukazují v pohybových kompozicích, jež jim nejvíce svědčí.   

Psáno z představení 11. listopadu 2017 ve Stavovském divadle a 13. listopadu 2017 ve Švandově divadle.  

Bohemia Balet: Polovecké tance

Ples kadetů
Hudba: Johann Strauss ml.
Choreografie: Ivo Váňa Psota; Sylphida a Skot: Jaroslav Slavický; variace modré schovanky: David Lichine
Nastudování: Kateřina Slavická
Kostýmy: Josef Jelínek  

Dům Bernardy Alby
Choreografie a kostýmy: Hana Litterová
Asistentka choreografie: Alena Drapalíková  

Polovecké tance
Hudba: Alexandr Porfirjevič Borodin
Choreografie: Jaroslav Slavický (podle Michaila Michajloviče Fokina)
Scéna, kostýmy: Josef Jelínek
Asistentka choreografie: Nelly Danko  

Balet Praha Junior: Nulová gravitace 2018

5 nebeských sól
Choreografie: Lidia Wos
Hudba: George Bizet/Rodion Ščedrin – Carmen
Asistent choreografie: Antonín Schneider, Natálie Housková
Scéna a kostýmy: Lidia Wos
Světelný design: Lidia Wos, Antonín Schneider  

Opus 13
Choreografie: Šimon Kubáň
Hudba: Max Richter
Asistenti choreografie: Jaroslava Janečková, Viktor Svidró
Scéna a kostýmy: Šimon Kubáň, Jaroslava Janečková
Světelný design: Šimon Kubáň  

Chvilka POEzie
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Jaroslav Ježek a Bedřich Nikodém
Hudební koláž: Marek Svobodník
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Pavel Knolle a Marek Svobodník
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek  

Kauza Prométheus
Námět, původní libreto, scénář, režie, choreografie a světelný design: Attila Egerházi
Hudba: Ludwig van Beethoven
Scénografie: Jaroslav Mihlfajt
Kostýmy: Petra Lebdušková