Muž bez vlastností se pokusil o kritiku společnosti

Muž bez vlastností. Foto: Shaman photography.

Autor Clara Zanga

Divadelním prostorem zní hučivá kakofonická hudba. Muž v šedém overalu, který působí jako vězeňský, zápasí s rudým boxovacím pytlem, ne jako by na něm jen trénoval, ale jako by jej chtěl vyloženě přeprat. Pak souboj končí a muž se zmítá v krátkých škubavých pohybech, většinou na podlaze, v agonii, zdá se, že chce skutečně uniknout z cely.

Režisér Jozef Vlk si zde nepotrpěl na pozvolný úvod a postupnou katarzi děje. Dílo je od začátku temné, vzhledem k vyvedení scény možná spíše šedé. Je jasné, že se chystá sdělit něco velice negativního. Po čase se zdá, že dusnou atmosférou, která se nese celým představením, vypálil všechny náboje hned zkraje. Lyrické vypravování začíná tísnivě a stejně tak končí.

Co se mění, je vztahová dynamika mezi postavami, jejich postupné přibývání na scéně a semknutější interakce. K postavě Ulricha, kterou hraje polský tanečník Bartosz Przibylski, se přidává Diotima v podání Julie Charalambidou původem z Kypru. Ta je vůbec nejvýraznější postavou celkem šestičlenné inscenace, ať už výrazově, nebo svou úlohou, co se týče spádu děje. Právě Charalambidou je jeho hybatelkou.

Přichází v rozevlátém, ale těžkém plášti, její pohyby jsou v kontrastu s Przibylského lakonickými záškuby dlouhé, prostorné, volné a štědré. Tanečnice je sebejistá, usměvavá, přesto jednoznačně záporná postava. V plejádě sklíčených postav se jediná tváří škodolibě spokojeně, svádí ostatní performery do hlubokých, ještě nebezpečnějších temnot.

Na scéně jsou dva projektory, které za tanečníky občas vrhají černobílé grafické obrazy. Vypadají jako ručně kreslené ilustrace. V prostoru se nachází také červená guma upevněná mezi černé stojany. Ta ohraničuje jednotlivcům prostor k pohybu – buď velkoryse, anebo skromně.

Choreografka Stanislava Vlčeková se nebránila ani vyloženě efektním prvkům, jako jsou vysoké extenze nohou, které přenechala zejména trojici dam. Postavy působí, že jsou hluboce ponořeny do svých problémů a nefunguje mezi nimi dialog. Přesto jsou stěžejním pilířem choreografie duety mužů a žen.

Ty přes pesimistické vyznění díla působí až romanticky. Možná se jedná o prvek ironie, která je podle Vlka stěžejním znakem Musilova románu. Ale i duety v sobě nesou určitou bezmoc. V jednom z nich je žena pouhou loutkou, která musí zcela nehybně čekat na svého partnera, kdykoliv se vypne hudba. A ta se vypíná čím dál častěji. Některé duety jsou vášnivé, jiné romantické či soupeřivé. Žádný z nich však na jeviště nevnáší klid a harmonii.

V jiné části představení se zase tanec dělí na ryze mužský a ryze ženský. Jako by zde genderová dualita a společenská danost hrály velkou roli. Vztahy mezi postavami jsou zapeklité, nelze z nich snadno vyčíst, kdo je čí nepřítel. Působí patologicky, neupřímně, jsou plné falešných úsměvů. Charalambidou v závěrečné čtvrtině představení všechny pohřbívá svým záludným tancem. Nakonec se všichni uzavírají do ohrady ohraničené červenou elastickou páskou, drmolí slova nesrozumitelným jazykem. Děj je stejně neuzavřený jako Musilovo nedokončené dílo.

Muž bez vlastností má být podle slov autorů ironicko-deziluzivním panoramatem moderní společnosti a jejího myšlení. Je však postmodernita skutečně tak černobílá? Autoři se zde možná až příliš ztratili v kritice chování a jednání dnešních lidí a zahalili je nepropustnou temnotou. Není ale jasné, z čeho tato temnota pramení, prospěla by zde větší míra konkrétnosti.

Převedení Musilova poselství do dnešních dní je více než příhodné, ostatně tak učinil například už Soubor Sektor. Dílo ze třicátých let uplynulého století vypráví o nadšení lidstva z pokroku, který se snoubí se strachem z něj a s koncem známých struktur – v Musilově případě stárnoucího Rakousko-Uherska.

Ve Vlkově podání však chybí prvek nostalgického stýskání po starém světě, zmatení, bezčasí, což je v pořádku, neboť se jedná o pouhou inspiraci, nikoliv interpretaci díla. Prospělo by však, kdyby divák věděl, z čeho plyne ona deziluze nebo nedokonané jednání aktérů. Takto zůstávají jen nikam nevedoucí dohady. Postavy neudrží svou identitu, nedokončují akce a chovají se patologicky, ale nevíme proč.

Psáno z online streamingu 26. března 2021.

Muž bez vlastností
Koncept, režie, hudba: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Scéna: Ján Ptačin
Světelný design: Ján Čief
Kostýmy, vizáž: Andrea Pojezdálová
Tančí: Bartosz Przybylski (Polsko), Laura Carolina Garcia (Chile), Tibor Trulik (Slovensko), Michaela Mirtová (Slovensko), Jason Yap (Malajsie), Julie Charalambidou (Kypr)
Premiéra: 26. 6. 2020