Manifest Generace X

Generace X (Helena Arenbergerová). Foto: Dragan Dragin.

Těm, kterým bylo v oné vzrušující době pouhých deset roků, je dnes už čtyřicet let. Mají za sebou víceméně polovinu života, kdy jednu jeho čtvrtinu prožili v komunismu, druhou v přechodných devadesátkách a 21. století je přivítalo jako čerstvě dospělé. V přímém přenosu se potýkali s názorovou, morální i intelektuální proměnou společnosti, vlastní zkušeností testovali a prožívali integraci všech nových technologických vymožeností. Zažili euforii ze svobodné budoucnosti, naivitu z otevřených možností, rozčarování z přetrvávající lidské omezenosti i pochopení vlastní osobitosti. Nostalgie jim není úplně vlastní, ale sami cítí svou specifickou odlišnost vycházející z prožité zkušenosti tak trochu pokusných tvorů, a ještě se jim trochu točí hlava z rychlosti, s jakou jejich dosavadní život utekl. Přitom na první pohled se jejich život neliší od jejich generačního okolí, od mladších či starších souputníků, též tzv. Husákových dětí.

Ale co ten druhý pohled?

Taneční sólo Generace X přináší výpověď dnešních čtyřicátníků o uplynulé životní etapě jako jevištní personifikaci vnitřních pocitů jedné generace. Představení vzniklo na pilířích dotazníkového výzkumu mezi vybranými jednadvaceti osobnostmi ve věku čtyřiceti let. Získaný materiál prošel dramaturgickým zpracováním Terezy Krčálové a výsledek se stal výchozí inspirací konceptu choreografie. Michal Záhora přizval k jevištní spolupráci tanečnici Helenu Arenbergerovou a prostřednictvím jejího tance prezentuje vzniklý osobně intimní generační manifest, který nepotřebuje žádné další prostředky k dovysvětlení. Na scéně nepomáhají žádná slova, ve střídmém light designu je jeviště zcela syrově obnažené, Helena vystupuje z diváků bosa, v džínách a tričku tlumených barev. Bez scénografie je tedy dán tanci maximální prostor.

Setkání dvou výjimečných umělců vždy přinese zajímavou tvůrčí esenci, byť nepracuje s kdovíjak inovativní kreativitou či podbízivou efektivností. Spíše naopak, využívá principu čistě a přesně provedeného tanečního pohybu na základě vnitřní motivace a vnějšího rytmu. Ten dodává autorská hudba Tomáše Procházky. Dynamická monotónnost dominantního elektronického beatu skvěle, a přitom nepopisně vystihuje atmosféru související doby uplynulých čtyřiceti let. V určitých okamžicích působí rytmická přesnost a rychlost Heleny Arenbergerové až transovým dojmem. Hudba tanečnici vede, kontroluje, formuje i postupně transformuje do nadvědomého stavu poznání a pochopení vlastní existence. Přichází i chvilková generační rezignace vyústěná do zoufalé snahy nedat na sobě znát, že je všeho příliš. Vše je jen maskou, helmou, kterou nelze odložit, ale lze ji upravit. Vrchol osobního očištění a harmonie se vrací v několika vlnách rozplynutím se rytmiky do širokých zvukových ploch snové imaginace. V závěru je zvuková rozvířenost nejsilnější, což ovšem trochu stírá možnost náhledu k naznačené budoucnosti (ale možná je to jen dočasná chvilková slabost stále probíhajícího tvůrčího procesu).

Choreografický materiál smísil křehkost a propracovanost detailů tanečního projevu Heleny Arenbergerové s osobitostí pohybového slovníku Michala Záhory, který propojuje symbolismus vytvářeného plynutí pohybu s významovostí gest až k detailům výrazu. Není potřeba znát konkrétní pozadí jednotlivých obrazů, jejich energie rezonuje hluboko uvnitř vnímavého diváka. Všechno přece nemusí být fakticky vysvětleno a důkazně podloženo, aby to bylo možno přijmout.

Pro ty, kteří se bez popisného vysvětlení opravdu neobejdou, je k dispozici kromě programu i vytištěná literární předloha tohoto výjimečného tanečního představení.

Premiéru v divadle Ponec 21. října obohatila malá atrakce v podobě sociologického happeningu sociologa Martina Buchtíka, který populárně naučnou formou publiku přiblížil stav existenční situace ročníku 1979 čítající v ČR cca 190 000 osob. Jistě zajímavý pokus o pragmatismus na území múz, nicméně poetika tohoto tanečního díla by se bez něj jistě obešla. Vždyť všechno podstatné (základní sociologické rozdělení do modelových skupin podle vzdělání, rodinného stavu, příjmu, profese atd.) obsahoval taktéž přiložený gamebook, jehož zábavnost byla přímo úměrná plytkosti uvnitř předkládané generační typizace.

Psáno z premiéry 21. října 2019, divadlo Ponec.

Generace X
Koncepce, choreografie a režie: Michal Záhora
Tvorba a tanec: Helena Arenbergerová
Námět, výzkumná fáze, tvůrčí spolupráce: Tereza Krčálová
Hudba: Tomáš Procházka
Kostýmní spolupráce: Terezie Dvořáková
Odborná konzultace: Martin Buchtík (STEM – Ústav empirických výzkumů pro demokracii)
Kurátor projektu a produkce: Honza Malík & Pulsar z.s.
Premiéra: 21. 10. 2019