Kytice Pražského komorního baletu přišla pozdě...

Kytice. Foto: Serghei Gherciu.

Autor Josef Bartoš

Pražský komorní balet strávil posledních několik let hledáním vlastní identity, kterou by se prezentoval jako právoplatný článek domácí scény. Mnohdy nejisté tápání se projevovalo zejména v uvádění repertoárových novinek, které by se do výkladní skříně českého tance spíše nezařadily. Situace se odrazila i ve střídání vedoucích osobností tohoto tělesa; momentálně nemá svého šéfa, jeho vedením je pověřena Linda Svidró ve spolupráci s baletními mistry (mezi nimi například i Igor Vejsada, který dříve stál v čele souboru). Největším kamenem úrazu se mi jeví fakt, že soubor ve své aktuální situaci touží po dvou poměrně vzdálených protipólech – na jedné straně je záměrem uchovávat choreografické klenoty svého zakladatele Pavla Šmoka, na straně druhé chce akcentovat tvorbu současných tvůrců. Taková šíře záběru, typická pro velká vícesouborová divadla, však může být v případě menšího komorního uskupení problematická. Obávám se, že v současné finanční tísni, v níž se Pražský komorní balet ocitl vzhledem k nepřiděleným dotacím, není možné takovým požadavkům dostát.

Vedení Pražského komorního baletu se rozhodlo oslovit bývalého šéfa Baletu pražského Národního divadla Petra Zusku ke spolupráci. Významný český choreograf sáhl po literární předloze, konkrétně po sbírce balad Kytice Karla Jaromíra Erbena, jejíž název se promítl i do titulu nové inscenace. Zuska se během mnohaletého působení na naší první scéně vyprofiloval v tvůrce s čitelným rukopisem. Typickým rysem je například poměrně volné nakládání s narativní linkou předloh (připomeňme namátkou díla Louskáček aneb Myšák Plyšák nebo Romeo a Julie) a přesně to se děje i v Kytici. Autor neinscenuje jednotlivé balady doslova, naopak v nich hledá vlastní příběh a dramaturgicky je propojuje do jednolitého celku složeného ze dvou částí.

Na jevišti se tak objevují alegorické postavy Života (Linda Svidró) a Smrti (Viktor Svidró), jež jsou hlavními hybateli děje. Představují neviditelné strážce pozemského života, který se zde odráží v postavách Ženy (Tereza Hloušková) a Muže (Dominik Vodička). Zuska zároveň pracuje se sborem, v jeho podání jsou to „ti druzí“ (Eliška Nováková, Iveta Krmelová, Tereza Straková, Albert Kaše a Michal Vach).

Podobně symbolická je i scénografie – náznak Stromu života a dřevěný kříž zde hrají pomyslné protipóly. Zmíníme-li jméno Petra Zusky, nikoho snad už nepřekvapí, že se na jevišti objeví stůl a dvě židle. Staví je do kontextů různých situací, kdy je v jeden moment z židlí kolébka, v druhý na nich dvě mladé slečny vyšívají látky a v třetí na nich posedávají i tančí dvě alegorické postavy energicky bojovný duet. Veškerý tanec se zároveň děje v přední části jeviště oddělené světelně prodyšnou stěnou, se kterou se mnohdy pracuje.

Kromě samotné předlohy je Zuskovi oporou i hudební partitura Ondřeje Brouska, která představuje doslova synergistu choreografické kompozice. Skladatel z jednotlivých scén těží maximum, dokáže hudbě propůjčit dramatický náboj v podobě průbojných a zařezávajících se smyčců, ty samé nástroje však dokáže zkrotit a umně tak dokreslit křehké napětí mezi protagonisty na jevišti.

Krystalizace stylu

Kytice představuje produkt několika dekád krystalizace osobního stylu Petra Zusky. Choreograf abstrahuje dramatický potenciál nově nastoleného příběhu, který se tak stává hlavní ingrediencí taneční kompozice. V tělech interpretů se zračí napětí a výbušná energie; v kontrastu se tu střídají vypjaté polohy rozpínajících se těl tanečníků spolu s menšími, koncentrovanými sekvencemi, jež jsou vždy předvojem elektrizující exploze.

V choreografii nelze přehlédnout ani typický pohybový materiál, který doprovází autorovy choreografie již delší dobu. Jedná se o styl značně eklektický, vesměs moderní taneční slovník s nádechem estetiky klasického tance. Prim tu hraje dokonalá tělesná proporcionalita a čisté, oku libé a naleštěné linie. Pohybově jsou to zejména hluboké druhé pozice dolních končetin, výrazná práce paží často užívající lomených úhlů, ale i bryskní piruety a výrazné skočné prvky vyzdvihující bezchybnou stavbu nártu a linii dolní končetiny.

Zuskův tvůrčí styl charakterizuje i konkrétnost sdělení, díky níž jsou jeho díla přístupná širokému publiku – za všechny připomeňme velmi úspěšnou inscenaci Sólo pro tři (2007) a její volné pokračování Sólo pro nás dva (2017). Ne každému však může být taková doslovnost po chuti. Někdy se zdá, že autor doslova uzurpuje představivost diváka, nedovolí mu ani na chvíli zapojit mozkové závity a nechat se unášet na vlně fantazie.

Nosné pilíře inscenace představují výkony tanečníků. Linda Svidró svou silnou jevištní přítomností propůjčuje roli důvěryhodnost podpořenou precizní taneční technikou. Viktor Svidró působí vedle své partnerky méně průbojně, ale v některých sólových momentech na sebe strhává veškerou pozornost svým dramatických potenciálem. Velmi oceňuji také výkon Terezy Hlouškové, jež dokázala uvěřitelně prožít širokou paletu emocí a nechat je zaznít ve svém roztančeném těle.

Kytice představuje dle mého názoru skvělý krok ke stabilizaci souboru. Jedná se o široce srozumitelné dílo akcentující tvorbu českých umělců vysoké kvality. Vedení tělesa však oznámilo ukončení činnosti k 1. červnu 2019. Zánik jakéhokoliv kulturního subjektu s dlouholetou tradicí považuji za nešťastný a alarmující. Vypovídá o neutěšené situaci ve financování kulturního sektoru u nás. Škoda, že ke Kytici nedošlo dříve...

Psáno z premiéry dne 1. května 2019, Stavovské divadlo.

Kytice
Scénář, choreografie a režie: Petr Zuska
Dramaturgie: Tomáš Vondrovic
Hudba: Ondřej Brousek
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Daniel Tesař
Asistenti choreografie: Igor Vejsada, Linda Svidró
Tančí: Linda Svidró, Viktor Svidró, Tereza Hloušková, Dominik Vodička, Eliška Nováková, Iveta Krmelová, Tereza Straková, Aleš Krátký, Albert Kaše, Michal Vach
Premiéra: 1. 5. 2019