Krvavá svatba – Vábivá hra s barvou, hlasem a tělesností

Krvavá svatba. Foto: Archiv Moravského divadla.

Autor Lucie Dercsényi

Vášeň, nevěra, pomsta

Choreografka a režisérka Alena Pešková si během svého dlouholetého působení v Liberci ve funkci umělecké šéfky tamního baletu našla témata a způsob zpracování s charakteristickým autorským rukopisem. A to je velmi cenné. Již od uvedení Jessie a Morgiany (premiéra v roce 2010) nacházela nezaměnitelný pohled na taneční ztvárnění literárních předloh, jež se zvláště vyjímalo v komorním prostoru, v němž vynikala rázná i nenápadná gestika vyvěrající ze situací a prožitků postav. Nejinak je tomu i v případě Krvavé svatby, dramatu Federica Garcíi Lorcy, proslaveném v tanečním světě zásluhou zfilmované verze režiséra Carla Saury z roku 1981, v legendární choreografii a interpretaci Antonia Gadese.  

Lorcova Krvavá svatba patří k nejbásnivějším hrám světového repertoáru. Vypjaté drama o touze a nezvladatelné vášni a také o konfliktu citu a rozumu je prakticky jediným básníkovým textem, který se pravidelně objevuje na repertoáru českých činoherních souborů. Do scénického tvaru, kde zásadní slovo má tanec, jej u nás poprvé zasadila právě Alena Pešková s plzeňským souborem a Moravské divadlo Olomouc je druhou uměleckou institucí, která toto její dílo uvádí.

Autorka se od Lorcovy předlohy (vynechala pouze postavu Žebračky) neodchýlila a dodala inscenaci osobitý ráz. Nespokojila se pouze s transkripcí příběhu do tanečního divadla, soustředěně se pohroužila do dramatu vypjatých emocí a upnula se na otázku viny. Proto španělský slovní ekvivalent culpa visí nad jevištěm jako Damoklův meč. Celovečerní stopáž baletu pak autorka rozdělila do sedmi obrazů, uvozených prologem.

Pešková si ani v této produkci nepotrpí na bohaté dekorace, je si vědoma účinku barevných témbrů a jednoduchého scénografického zastřešení, kde vynikají jednotlivé postavy. Nadto se jí velmi dobře daří pracovat s prostorem, který umí beze zbytku využít v souběhu vícero akcí, v nichž akcentuje daný konflikt, aniž by opomenula důležitost animace zadního plánu, která není doplňkovým ornamentem, ale dotváří dramatičnost a přesně zapadá do celistvosti divadelního tvaru, v němž tanec, hudba, zpěv a slovo tvoří jeden funkční celek.

Hudební doprovod Peškové „dvorní skladatelky“ Gabriely Vermelho je zvukomalebnou elektroakustickou mixáží, v některých momentech doplněnou vokály s texty ve španělštině, jindy v češtině. Průvodcem mezi jednotlivými akty je Vypravěčka obsazená několika alternacemi. Oděna do jasně červených šatů s širokým černým pásem, Barbora Šanderová někdy až jízlivě komentuje drama lásky, kterou se nedaří s ohledem okolnosti ukočírovat.

Leonardo unáší v den svatby Nevěstu, svou bývalou milenku. Neohlíží se na vlastní rodinu, na letitou nenávist mezi svým a Ženichovým rodem ani na sílu tradice pomsty. A právě kvůli ní je jeho čin předem určen k tragickému konci. Pešková rozehrává drama s přesnou akcentací konfliktu – v počátku na scéně, kde je v pravé části instalována černě orámovaná místnost s půlkruhovým ochozem, na nějž účinkující vystupují a z něhož také spouštějí dřevěná prkna, s nimiž v jednu chvíli výklenek zakrývají jako vězení, z něhož není úniku (stejně jako z neutěšených vztahů). 

Podmanivá vizualizace

Zoufalá Matka se snaží vyrovnat se smrtí svých synů, které jí připomínají bílé košile rozeseté po jevišti. Poslední syn ji vytrhává z neodbytných myšlenek a chce získat souhlas pro výběr Nevěsty. Temně zelené šaty svírají tělo nešťastné ženy s nevolí akceptující synovu volbu, když se jí něco na budoucí snaše nezdá. Matka a syn se po hádce zastavují v pološeru a jejich stíny kontrastují s bílými stěnami místnosti. Následující událost zachycuje Leonardovu rodinu, jeho ženu starající se o nemluvně, tchýni – vzduch by se dal krájet, jaké je tu napětí, když mladý muž je neklidný, nedůtklivý a své ženě dává najevo nezájem. Jeho černé kalhoty, bílá košile, světlé šaty jeho protihráček se odrážejí na červeném horizontu. Jasné a velké barevné plochy zadního plánu jeviště (po většinu času nachovém), do něhož jsou hrdinové zasazeni jako ústřední element velkého surrealistického plátna, evokují sugestivní a významotvorné vizuální řešení filmů španělského režiséra Pedra Almodóvara.

V Krvavé svatbě nejde jen o vyváženou a propracovanou hru barev, ale i významů, které tu představují zprvu kříž, posléze vyměněný za rodinný portrét či červené vějíře. Sametová rudá opona uzavírající výjev z Leonardova domu jako by symbolizovala zatemnění mysli nezvladatelným pudem a pomstu poznamenanou krví. Mezi zrcadly se pak odehrává příprava Nevěsty na svatbu, kdy jí na mysli vytanou vzpomínky na Leonarda, s nímž tančí ve svých představách lyrický duet. Pronikavá barevnost kontrastuje s úsporností gest a postur promítajících vnitřní pochody protagonistů, kterým Pešková pečlivě naslouchá. Neobává se však ani stylizace vyznívající autenticky a prospívající klíčovým okamžikům, kdy není třeba, aby při bitce tekla krev. Stačí, když si Leonard a jeho sok smáčí ruce v lavoru drženém Vypravěčkou, a třísní si košile vzájemně „krví“, aby zůstali bezvládně ležet v klíně žalem zužované Nevěsty.

Jestliže v první polovině inscenace proniká flamenco do pohybu jen s mírným ozvukem, v druhé části se důrazně odráží podpatky bot tanečníků od podlahy a spolu s tleskáním jsou jediným a určujícím doprovodem sborového výstupu (na špičky postavila Pešková jen Měsíc ztvárněný půvabnou Daisy Wales manipulující s velkým reflektorem). Zrovna tak vyniká pánský kvintet v čele s Ženichem v podání rtuťovitého Stefana Sacca s vysokou elevací skoků a přesným zachycením nejen krokových vazeb, ale i projevem zaťatého muže toužícího po odvetě. Nápadná a charismatická je Kateřina Iranová v roli Matky, naplňující povahu upjaté ženy, která nedokáže syna přesvědčit o svých obavách. Maximum prožitku vkládá do partu Nevěsty Italka Francesca Raule, drobná brunetka, která nemá problémy s technickým provedením vazeb ani hereckým procítěním (na bocích prostřižená světlá sukně jí však příliš nesedí, oč lépe vypadá v černém svatebním kostýmu a oč slušivější jsou červené róby tří sboristek). Její protějšek Seamus Wilkinson v roli Leonarda je oporou v partnerských průpletech a ve svém herectví empaticky zachytil afekty muže ovládaného velkou touhou, která ho vede až do záhuby.

Nad jeviště se ve finále spouští nápis culpa a uprostřed stojí tři zoufalé ženy – Nevěsta, Matka, Leonardova žena. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny… Toto biblické úsloví vám možná vytane na mysli poté, co se za inscenací s nepřehlédnutelnou muzikalitou, naléhavostí a intenzitou prožitku všech účinkujících tanečníků zavře opona.

Psáno z představení 19. září 2020, Moravské divadlo Olomouc.

Krvavá svatba
Libreto: Alena Pešková (podle stejnojmenného dramatu F. G. Lorcy)
Choreografie a režie: Alena Pešková
Asistent choreografie: Gianluca Battaglia
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková, Alena Pešková

Česká premiéra:  23. 3. 2013, Komorní divadlo, Plzeň
Premiéra: 7. 9. 2020, Moravské divadlo Olomouc