Kdy jste šli naposled bosi? Performance Lush Blast přináší divočinu do Prahy

Lush Blast. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Dílo Lush Blast vznikalo po výzkumném pobytu autorského dua Alici Minar a Doroty Michalak v karpatské divočině, kde pozorovaly, co s nimi čas strávený v nespoutané přírodě udělá. V terénu spolupracovaly i s ekology a ekoložkami či dalšími experty na téma vztahu k přírodě. Svou zkušenost pak možná paradoxně přenesly zpět do městského parku, který se může zdát jako „vysoce průmyslově zpracovaná“ verze divočiny.

Choreografky spolu s dalšími dvěma performerkami Breeanne Saxton a Olou Zielińskou, která se starala primárně o hudbu, využily bezprostřední okolí sídla Studia ALTA, jímž jsou libeňské Thomayerovy sady svažující se nad ústím Rokytky do Vltavy. Park se sice pyšní svým přírodním charakterem, s obrazem Karpat před očima se to však zdá trochu úsměvné. 

Performerky ale během příštích 60 minut ukazují, že s trochou představivosti není nereálné žít svou divočinu v Praze 8 nebo kdekoliv jinde. V prvních minutách představení leží na malém trávníku před sídlem ALTY v bývalém Panském pivovaru a jen pomalu a jakoby neochotně svou tříčlennou jednotku probouzejí k životu. Pohybují se vždy kompaktně, jako shluk buněk. Trojice se různě převaluje, ženy se vždy vzájemně dotýkají, přetahují si cizí končetiny přes vlastní tělo a hrají si s gravitační silou. 

Diváci je mohou sledovat tak zblízka či zdálky, jak jen sami chtějí. Zážitek umocňuje také to, že je možné lidský uzel pozorovat z různých stran. Dílo v této fázi nedoprovází žádná hudba, a tak se otevírá prostor pro fantazii – kdy podkresem může být svištění kol po cyklostezce protínající park, hučení tramvají a aut nebo zpěv ptáků a šumění stromů. Myšlenky o tom, zda jsou divočina a společnost v protikladu či symbióze, se mění v závislosti právě na tom, na jaký zvukový podklad se zrovna zaměříte. 

Během několika minut se rozvážný pohyb tří těl postupně mění na rychlejší a urputnější, s erotickým nábojem. Místy působí dokonce jako milostný akt – třeba když jedna performerka sedá druhé klínem na ústa. Pak se jakoby zničehonic stává jedno z těl bezvládným a zbylé dvě tanečnice s ním manipulují. Breeanne Saxton začíná během toho, co je její tělo různě vláčeno a zvedáno, promlouvat k publiku. 

Mluví o lesích a o tom, že jsou to vertikální těla, stejně jako ta lidská. Vyzývá pak publikum, aby šlo blíž a vytvořilo kolem ní les těl. Zdůrazňuje tak blízkost člověka a přírody, a zároveň polidšťuje strom tím, že jej nazývá tělem, což má pro nás větší emoční náboj než pouhý kmen. Les se najednou – alespoň pro toto představení – stává živoucím organismem složeným z jednotlivých těl. Tento rozdíl je podstatný. Tělo přece jen cítí fyzickou a emoční bolest, a tak je potřeba s ním za všech okolností zacházet humánně – i do tohoto slova se vkrádá označení náležící člověku, jako by jiným tělům nenásilný přístup nepatřil.

Inscenace postupně vede diváky k dalšímu přemýšlení. „Kdy jste se naposledy procházeli bosi?“ ptá se Alica Minar. Autorka tohoto textu dochází k závěru, že už dlouho ne. Chodidla jí dávají za pravdu, když mají zprvu potíž přivyknout si drobným kamínkům na pěší cestě parku. Choreografka vyzývá účastníky, aby plosky chodidel používali jako nově objevený šestý smysl, uši, které naslouchají zemi. Probudit část těla, která bývá (nejen) v městském prostředí zahlušená tlustší či tenčí podrážkou, se odváží jen malá část diváků. Možná proto, že tento červencový den není nijak zvlášť horký. 

Performerky nechávají obuté i bosé diváky, aby se v tichosti procházeli parkem, vnímali směsici městských i přírodních zvuků ušima i nohama a dívali se přitom do zapadajícího slunce. V tuto chvíli se performance stává skutečně zážitkovou a podněcuje představy o tom, jak zažít divočinu v Praze i sám v sobě. 

Z rozjímání procesí vyrušuje až zpěv, který vychází z říčky Rokytky. Ola Zielińska při něm stojí nad kotníky ponořená ve studené vodě. Dorota Michalak si v ní zase namáčí vlasy, Breeanne Saxton jen klečí na břehu a nechává ze svých úst volně téct sliny, které mohou být analogií k vodnímu toku – každý v sobě máme řeku. Ženy přicházejí do městského parku s nepsanými (i psanými) pravidly o tom, jak jej a divokost správně používat. Ke zkrocené pražské říčce přistupují jako k divoké řece v panenské přírodě.

Idylku narušují zvuky motorové pily, kterou na druhé straně parku třímá Alica Minar. Naznačuje s ní řezání – a my už víme, že i stromy jsou těla. Vlastně není jasné, zda pilou ubližuje přírodě či člověku, a zda to nakonec není totéž. Obojí je znepokojivé. Minar scénu doprovází zpěvem o těle, čímž asociaci ještě posiluje. 

Před posledním zastavením se performerky rozbíhají do zalesněné části parku tak živelně, jak to tam zřejmě nikdo nedělá. Jsou z nich vidět jen záblesky kostýmů, které kopírují téma umělého a přirozeného – na materiálu ve víceméně přírodních barvách je vždy kousek vyvedený ve fosforově zelené, která je sice technicky blízká odstínu okolní zeleně, ale je na první pohled jasné, že se nejedná o dílo přírody, ale módního průmyslu, který je zodpovědný asi za 10 % celosvětových emisí oxidu uhličitého.

Procházku uzavírá folklorní zpěv všech performerek klečících na trávníku. Emoce doznívají ještě dlouho po představení, které je skutečně zážitkovým. Minar a Michalak dokázaly během hodiny nabídnout zcela novou a imaginativní realitu, prožitky i myšlenky. Bonusem je, že díky zasazení performance do frekventované části parku tu a tam na chvíli přihlédli i kolemjdoucí, kteří by se jinak se současným uměním třeba ani nesetkali. Lush Blast je ve všech směrech zkrátka velmi povedený počin. Bylo by určitě zajímavé sledovat, jak toto dílo funguje v prostředích různých parků či měst, jak se spolu s místem mění jeho poselství i významy. 

Psáno z procházky 2. července 2024 v Thomayerových sadech.

Lush Blast
Choreografie: Dorota Michalak, Alica Minar
Tvorba a performance: Dorota Michalak, Alica Minar, Breeanne Saxton, Ola Zielińska
Hudba: Ola Zielińska 
Dramaturgie: Maikon K
Text: Katarína Bakošová
Scénografie: Natálie Rajnišová
Světelný design: Raquel Rosildete
Produkce: Dorota Michalak, Alica Minar & col.