Kdo je v Česku hrdina?

Český hrdina. Foto: Michal Hančovský.

Námětem nové inscenace souboru Farma v jeskyni je bizarní story o „prvním českém teroristovi“ Jaromíru Baldovi, který v létě 2017 dvakrát umístil na koleje regionálních vlakových tratí vlastnoručně pokácené kmeny, aby projíždějící vlaky vykolejily (což se, jak prohlásil drážní inspektor, jen zázrakem nestalo). Naivní Balda chtěl, aby byl útok připsán islamistům, jejichž příchodu se obával. V okolí nehody rozmístil na malých papírcích „usvědčující“ nápisy Allahu Akbar a pak si za svůj „hrdinský“ čin odseděl dva roky a nadále je v ambulantní péči psychiatrů. Podstatný je fakt, že k plánu a rozhodnutí toto všechno vykonat jej přivedl proces živený dezinformačními weby, řetězovými maily, prohlášení a narativy představitelů některých politických stran. A neméně podstatné je také to, že kalkuloval se zájmem médií – pro svůj záměr potřeboval zkrátka pozornost novinářů. Většina z nás, co jsme seděli na premiéře nové inscenace Farmy v jeskyni s názvem Český hrdina, ten případ asi známe.  

Téma hrdinství se ale vztahuje i k postavě novinářky, inspirované Ivanou Svobodovou, redaktorkou týdeníku Respekt, která se dlouhá léta věnuje tématu dezinformací. Za svoji práci v roce 2022 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Svobodová je typ terénní novinářky, která kromě ověřených faktů komunikuje i přímou zkušenost, které se neváhá vystavit. A často to chce odvahu. Ať už to bylo na českém venkově, nebo na Ukrajině. Svobodová si v případě Jaromíra Baldy a jemu podobných kladla otázku: „Co je to za lidi, jak a proč uvěřili něčemu, co není pravda, proč odmítají důkazy a slepě se vyhraňují vůči opačnému ani ne názoru, ale doloženému faktu. K čemu to potřebují?“ Pravda je dnes v úzkých, to si přiznejme.

Tvůrci inscenace Českým hrdinou tematicky navazují na předchozí inscenaci Commander. Společné je oběma dílům téma manipulace a radikalizace. V Commaderovi šlo o děti, teenagery a jejich zneužívání v kyberprostoru a v Českém hrdinovi jde o seniory a jejich manipulaci v prostoru veřejném. Jde tu ale také o venkov. (Hned druhý den po představení jsem se ocitla jako turistka v pohraniční vesnici. Byl už večer, svítilo veřejné osvětlení, vesnička byla upravená a za evropské dotace pěkně modernizovaná. Ve všech domech tma, ačkoli nebylo nijak pozdě, nikoho jsem nepotkala, snad ani pes neštěkl. Ves duchů, pomyslela jsem si. Kam se všichni poděli? A koho tady volí?).  

Venkovský kolorit je v inscenaci bipolárně prolnut s mediálním světem, a to geniálně jednoduše pomocí výřezu prostoru trochu připomínajícího kulisu televizního studia s příslovečným greenscreenem, trochu zahrádku s anglickým trávníkem, ale zastoupí i sednici v domku. Zkrátka zelená krabice pro všechno. Sem na začátku vpadne náš hrdina v podání Andreje Štepity v manšestrácích s kšandami, s ponožkami v sandálech, francouzskými berlemi. Není invalidní, je virtuózní. Vystřihne neurotické stepařské číslo, které neumím popsat, a naštěstí jej zopakuje tolikrát, že si diváci jeho rytmický stand up dosyta užijí. Co to ale říká? V kontextu tématu poutá pozornost, jeho schopnosti jsou větší, než se na první pohled zdá. Je směšný i fascinující zároveň. Dočolomanský opět pracuje s pro sebe typickou vypjatou stylizací – gestické črty, vyvrácené pózy těla, vratkost, rychlost, ale i plíživost. Pohybově působí postavy groteskně, ale k smíchu nejsou. Prostorem prošmejdí další bytosti, mihnou se, naznačí svoji funkci a zmizí. Někdy jde o reprezentanty venkova, někdy o figury v hnědých oblecích v pozadí – manipulátory, našeptavače, a všichni spolu koexistují, sdílí prostor a navzájem se potřebují. Vzájemnou závislost ztělesňuje jejich krkolomné poponášení, instalování se do prostoru, párová akrobacie, hledání cesty systémem vedení slepého…

V čtení situací musí být divák pozorný, režie je stručná, na nějaké pomocné narativní detaily si nepotrpí. Skoro bych Dočolomanského rukopis přirovnala k prostorové dynamické kaligrafii – pár tahů a je to. Ale ta jeho kaligrafie není harmonická, spíš řezaná motorovou pilou nebo sázená bičem. 

Inscenace má ale ještě jednu postavu v hlavní roli, novinářku z Prahy v podání Hany Varadzinové. Opatrně se blíží, tiskne si kabelku k tělu, nasazuje binokl a zkoumá „zelený svět“. Na první pohled elegantní městská žena. Před vstupem na green ji zahání štěkot psů. Nevzdá se a vstoupí. Její interakce s ekvilibristou s francouzskou holí a ženou ve venkovské zástěře, ale i hnědými týpky, je fyzická i verbální. Text se používá stejně útržkovitě jako gesta. Novinářka je vstřícná, nahlas zdraví a klade otázky, ale místo odpovědí se situace rychle vyhrocují – tu na její tělo i tvář zaútočí postava s fukarem na listí, tu se mezi těly zaleskne sekera, ani zvuk cirkulárky na pozadí nepůsobí nijak neutrálně. 

Ty, kdož sledují tvorbu Farmy v jeskyni, nic v nové produkci nepřekvapí, což je možná škoda. Její tvar i tady formuje a rozšiřuje hudba, zvuk, a hlavně rytmus. Muzikanti Štěpán Janoušek a Miloš Klápště jsou organickou součástí dění, součástí neklidu i jeho zdrojem. Živý zvukový element dodává dílu něco jako artistní rozměr, určitou velikost, ale i ironický komentář. V premiérovém uvedení jsem ale neměla pocit, že se krajina inscenace klene tak, aby dobře dospěla přes dílčí obrazové pointy k vrcholu a hlavně konci. Obraz vysypaných brambor v závěru působí bezmocně, marně, neuspokojivě, nepřináší žádný zvláštní zážitek.

Inscenace je označena za satiru možná i proto, aby to nebyla rovnou tragédie. Když se zamyslíme nad důsledky dezinformačních útoků a manipulace s fakty, jimiž jsou zničené i blízké vztahy, vzájemná nedůvěra, neschopnost rozlišovat, agrese, tak tu máme problém jako hrom. Všichni to víme, a určitě bychom chtěli, aby premiéry, jako je Český hrdina, měly tu moc něco s tím udělat. Na to Farma v jeskyni myslí v návazných vzdělávacích projektech, tak jako to dělala u Commadera.

Nové dílo však vzdalo hold konkrétní novinářce, která ale zastupuje další profesionály v médiích, kteří se odvážně za greenscreenem snaží odhalit skutečnost, živé lidi, jejich skutky, motivace a jejich vidění pravdy. Ivana Svobodová říká: „Já se musím jít podívat, jak vypadá jejich zahrádka, co oni říkají, jak žijí, protože jinak se jich budu bát a nebudu jim rozumět.“ Přemýšlím, co by mělo umění dělat dnes jinak, aby neinformovalo informované a nepřesvědčovalo přesvědčené. Jaký druh hrdinství by mělo podstoupit. 

Psáno z premiéry 26. dubna 2024 v DOX.

Český hrdina

Režie & choreografie: Viliam Dočolomanský
Asistentky režie a choreografie: Barbora Ješutová, Kamila Mottlová
Dramaturgie: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová
Hudba: Štěpán Janoušek
Scénografie: Lucia Škandíková
Kostýmy: Kateřina Jirmanová
Světelný design: Martin Špetlík
Zvukový design: Eva Svobodová
Světla: Vít Škoda, Lukáš Jíra
Zvuk: Adam Veselý