In Spite of Wishing and Wanting – Není čas oddechovat, když bojujeme o život

In Spite of Wishing and Wanting. Foto: Danny Willems.

Ultima Vez v Divadle Archa v Praze pravidelně hostuje od roku 1995, od té doby mají čeští diváci možnost sledovat tvorbu jednoho z nejvýznamnějších světových choreografů Wima Vandekeybuse, jeho uvažování o současném tanci a nevšední divadelní vnímání nejen mezi herci a tanečníky, ale mezi námi všemi, kteří jsme přítomni neustálému toku současných událostí i přetlaku minulosti, která nás svírá.

Choreografie In Spite of Wishing and Wanting způsobila v době svého uvedení v roce 1999 obrovský rozruch. Wim Vandekeybus tehdy poprvé vytvořil představení v čistě mužském obsazení, kde opustil téma vztahů mezi muži a ženami a zaměřil se výhradně na postoje a touhy ve světě obývaném muži.

Hudbu k tomuto projektu napsal a zvukově netradičně nahrál David Byrne, hudebník, multiinstrumentalista a bývalý člen skupiny Talking Heads. Zajímavostí pro české diváky je, že idea spolupráce vznikla po koncertu Davida Byrnea právě v Divadle Archa. V roce 2016 se Vandekeybus k inscenaci vrátil a obsadil ji novou generací tanečníků. Nespoutaná, divoká i hravá choreografie v kontextu událostí poslední doby získala zcela nové významy, s minimem efektů choreografie čerpá sílu z organické symbiózy tance, divadla a filmu. Součástí představení je film natočený podle dvou povídek argentinského spisovatele Julia Cortázara. Strhující taneční sekvence se opírají o emotivní dobový Byrneův soundtrack, ale je na nich zřetelné, že snímek se stal již v něčem dnes zastaralý. „Wishing and Wanting je hodně o základních lidských touhách. Ty jsou stejně jako strach hybným motorem našich činů,“ uvedl po premiérovém uvedení letošního remaku Vandekeybus.  

Žijeme ve stálém strachu

Podle Vandekeybuse je „strach přítomen v každém detailu naší každodennosti“. Tento důležitý moment jeho produkce ho přivádí „k pohybové a taneční gramatice postavené na vzorcích a gestech mimo obvyklý taneční slovník“. To je jedna ze zásadních věcí, která se mi na představení souboru Ultima Vez tolik líbí – ta neustálá fyzická připravenost tanečního ansámblu, jeho živelná existence a schopnost ignorovat všechna divadelní pravidla – „…kromě toho, že se kus musí ‚napojit‘ na publikum a existovat s ním,“ jak uvedl David Byrne v roce 1999.

Wim Vandekeybus založil soubor v roce 1986. Jeho tvorba je charakteristická radikálním pohybovým divadlem plným konfrontací, výbušnosti, emocí a energie, jehož hnacím motorem je konflikt, síla, instinkt, vášeň, imaginární katastrofa a rozpor mezi přitažlivostí a odtažitostí. V jeho představeních se prolínají tanec, hudba, divadlo, projekce a světlo v jeden celek, pokaždé však v jiné podobě. To umožňují i četné spolupráce s řadou performerů a tvůrců napříč žánry. Významnou roli v projektech Ultimy Vez hrají vždy autorská hudba a zvukový doprovod, jež v minulosti k choreografiím vytvořili Peter Vermeersch, Thierry De Mey, Marc Ribot, Eavesdropper, David Eugene Edwards, Daan, Arno, Charo Calvo, Mauro Pawlowski, Roland Van Campenhout, Elko Blijweert nebo právě David Byrne.

V loňském roce uvedl Vandekeybus premiéru svého prvního celovečerního filmu Galloping Mind s Jerrym Killickem v jedné z hlavních rolí, promítaného i na festivalu v Karlových Varech. Letos do kin vstoupil dokument WIM v režii Vandekeybusovy sestry Lut. Vynikajícího herce Jerryho Killicka známe z filmu Monkey Sandwich z roku 2011 a inscenací uváděných i v Praze.   

Co chceme a co si přejeme?

Slyšíme dusot koní a rány – tak začíná samotné představení – na scéně Archy. Reagujeme ještě v přítmí na nárazy koňských kopyt o stěny stáje a hrazení a samozřejmě koní-tanečníků. Jeden tanečník arabského vzezření je jejich drezérem, práská bičem a nahání je. Velmi drsný pohybový slovník zvyšuje napětí. V podobné naléhavosti se vyvíjí sportovní klání jako na fotbalovém hřišti. Znamená to, že muži jsou na mnoha srovnatelných místech vyprovokováni k nemožnému výkonu z pozice vyšší síly nebo šikany?

Začíná nesčíslná řada obdobně živelných dynamických situací, v interpretaci pouze mladých tanečníků. Kdosi přinese na scénu malý polštář. Snad aby někdo mohl na chvíli spočinout. Z polštáře vybuchne bomba a peří se rozletí na všechny strany. Jeden mladík, blonďáček lehce ženského vzezření, má skutečný panický záchvat. Není důležité, je-li to člověk, nebo zvíře. Jeho reakce jsou šílené, naprosto adekvátní hrůze, která se děje stále ve všech koutech světa. Jde o dost zdrcující scénu, nikomu z diváků nemůže být dobře. Jsme vtaženi přímo do nějakého pumového útoku. Muži si vyřizují své účty, provokují se, ale také se setkávají na různých úrovních. Společným znakem je výkon. Fyzicky neuvěřitelně namáhavý výkon jako průvodní znak Vandekeybusova rukopisu.

Světlo ve tmě je jako nepatrná naděje úniku ze světa či ze života. Rotace a floorwork, barely v letu po manéži, pády střemhlav na zem, hmaty a přehmaty, hlavou dolů v nerovnováze, hraniční stavy mysli i těla. Tanečníci létají vzduchem jako vybuchující bomby našeho společného univerza… muži bojují jeden proti druhému a všichni navzájem, ale kam až to všechno povede?

Choreograf sděluje skrze přímé mužské jednání i neskrývané emoce vzkaz o lidské existenci, o aktuálním podobenství jedovatého světa plného strachu a úzkosti. Není čas si oddechnout a už vůbec není čas, aby si oddechli tanečníci-performeři ve vzrušivých situacích, bojujících o holý život. Vzhledem k souvislostem aktuální politické situace, rozpadající se společnosti a světa se autor Wim Vandekeybus opět vrací na jeviště jako netrpělivý a divoký kůň.   

Psáno z představení 25. listopadu 2016, Divadlo Archa.  

Festival Akcent
24.–27. listopadu 2016, Divadlo Archa  

In Spite of Wishing and Wanting
Režie, choreografie a scéna: Wim Vandekeybus
Hudba a zvukový design: David Byrne „Fuzzy Freaky“ Remix DJ Food
Asistenti choreografie: Iñaki Azpillaga a German Jauregui
Umělecký asistent: Greet Van Poeck
Stylista: Isabelle Lhoas za podpory Isabelle De Cannière
Technická koordinace: Davy Deschepper
Světla: Francis Gahide a Davy Deschepper
Zvuk: Bram Moriau
Produkce: Ultima Vez
Koprodukce KVS (Brusel, Belgie)