Impromptus aneb vysoce abstraktní romantismus bez kýče

Inpromtus. Foto: Sebastian Bolesch.

Autor Daniela Machová

Abstraktní vizualizace

Scéně dominuje mohutný kosodélník, pod nímž se jak dvě tektonické desky, které se právě srazily, linou zešikmené plochy. Na nich se střídavě prolíná sedm úchvatných tanečnic a tanečníků, tu v duetech, tu sólově, tu sborově… tu do ticha, tu za doprovodu klavíru, či později dokonce zpěvu. Živý instrumentální a vokální doprovod přidává na atmosféře. Tanec se odehrává ve vysoce abstraktních polohách a je zcela prost patetických gest a vzplanutí. Až se chvílemi zdá, že jsou tanečníci uvězněni ve svých vnitřních světech jako v bublině, z níž nemohou nebo nechtějí uniknout. Stávají se tak volnou vizualizací klaviatury či hrdla.  

Pestrá škála duetů

Ve třech duetech rozehrávají zcela jiné příběhy. První vypovídá svou plynulostí o zralém vztahu, souhře, rovnocenném partnerství, kde se vyváženě střídá ten, kdo vede, s tím, kdo následuje, i v často netradičních polohách (stoj na rukou). Druhý duet je nesmělý a snový. Dotyk je mnohdy jen naznačen, jako by byla tanečnice ovinuta neviditelným hávem. Sebemenší neopatrnost může mít za následek, že se rozplyne, ztratí. Třetí duet je naopak tichou neshodou, kterou naznačují jak snaha muže ženu ovládat jako loutku, tak odlišné směry, kterými se oba často vydávají. Místy protne vzduch prudké vzplanutí, zrychlený pohyb. V představení však vyniká nad ostatní i zcela jiný duet – dvou mužů, který je v pozadí následován tancem dvou žen. Dal by se nazvat ódou na těžiště. Tanečníci se po sobě pomalu přesouvají, a to tak, že je jejich styčná plocha téměř neznatelná. Jako by odporovali zákonům gravitace. Napětí je umocněno faktem, že se celý kus odehrává do ticha.  

Proměnlivost nálad

I ve sborových akcích se naladění proměňuje jak písek v přesýpacích hodinách. Někdy ve znamení lehkosti až rozvernosti (tanečníci volně vyklusávají po jevišti), jindy roste napětí díky mechanickému opakování máchání paží s různými úklony těla ve statičtějším uskupení. Sasha Waltz dokáže vyloudit i úsměv na rtech, když na scénu nakráčí dva tanečníci v galoších plných vody. Vlastní chůzí pak vytvářejí netradiční zvukovou kulisu. Opět je tu vzápětí dramatická změna. Nohy a nejbližší prostor pod nimi jsou zbarveny křídou, někteří tanečníci se v ní patřičně vyválí, čímž docílí prachových efektů. Když jsou pak jako květiny zaliti vodou z oněch galoší, tekutina v barvě krve, která stéká zešikmenou plochou, vzbuzuje chmurné myšlenky.

Tekutý romantismus

Vody není v díle málo. K romantismu přece patří jezera. V levé ploše je zabudována nenápadná vana, do níž se dvě tanečnice naloží. Prostovlasé a nahé víly si užívají koupele, zatímco další z nich tančí svůj tanec na břehu – a tu si smočí nožku, tu vlasy. Opět ale zcela žádné klišé, žádný kýč, jen originální pohybový slovník.

Impromptus je hlavně přehlídkou pestrosti nespoutané duše romantismu. Na to, že to byl první pokus Sashy Waltz o choreografii na klasickou hudbu, se velmi zdařil a i po více než letech od své premiéry má sílu diváky oslovit. V rámci programu 27. ročníku Tance Praha se tedy právem může pyšnit označením: Událost sezony. 

Psáno z představení 3. června 2015, Hudební divadlo Karlín.  

Impromptus
Hudba: Franz Schubert
Režie a choreografie: Sasha Waltz
Scéna: Thomas Schenk a Sasha Waltz
Kostýmy: Christine Birkle
Světlo: Martin Hauk
Dramaturgie: Yoreme Waltz a Jochen Sandig