Hey, Earth! – Destrukce objektů i lidského davu

Hey Earth!. Cirk la Putyka. Foto: Lukáš Bíba.

Autor Kateřina László

Za nejnovější produkcí Hey, Earth! stojí choreograf a režisér Thomas Steyaert, který spolupracuje se souborem již dlouhá léta a jako choreograf je podepsaný například pod projekty Honey, Family, ADHD nebo BOOM vol. 2. Poprvé ho však diváci mají možnost poznat i jako režiséra a tvůrce konceptu.

„Pro mě představuje Hey, Earth! skupinu lidí, individualit, kolektiv, který hledá krásu, útěchu, sounáležitost, smysl, prospěšnost, porozumění, možná radost, veselí a podobné abstraktní ideje. V průběhu svého hledání naráží na riskantní situace, do hry vstupuje křehkost, možná i absurdita. Neustále tedy testuje a mapuje společenské struktury a systémy, kterým tak úplně nerozumí,“ představil Steyaert svůj nový projekt v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava. Citaci uvádím proto, že se částečně shoduje i s mým pocitem, se kterým jsem z představení odcházela. 

Nejvýraznějším prvkem performance je hudba (Veronika Linhartová, Jan Balcar a kolektiv), která absolutně ovládá veškerou akci, udává rytmus a určuje náladu. A nejen na scéně, mnozí diváci se při jejích tónech nechali také zcela strhnout a pohybovali se v nastoleném tempu. V počáteční scéně to vypadalo, že hudba převezme i příběhovou linku. V písni, kterou zpíval celý soubor, jsme vyslechli příběh o požáru, ztrátě, konci, naději. Od songu se šlo ale v další scéně hned pryč, ke zcela jinému motivu. Tento princip načrtnuté linky, která se ale vzápětí opustí, se linul celou performancí. Tato roztříštěnost odpovídá i režisérskému záměru, který jsem v úvodu citovala. Abstraktní ideje, jako smysl, radost, porozumění, najdete v každé scéně. Pokud budete chtít. 

Dominantní barvou je bílá. Na světlém baletizolu jsou vyskládané bílé polyesterové objekty různých tvarů a velikostí (kostky, kvádry, kužely). Před začátkem jsou jednotlivé prvky vyskládané do kompaktního objektu, který je ale záhy rozbořen. Nebo spíše dekonstruován po jednotlivých částech, pro které performeři najdou zcela jiné místo. Proč? Patrně aby se uvolnil prostor pro fyzickou akci. Pozornost se totiž zaměřuje na tělo a jeho absurdní pohyby (nekonečné a velmi dynamické točení rukama či skákání na místě) nebo naopak na absolutní zklidnění nebo zpomalení. I když se z velké části jedná o skupinové akce, mezi aktéry chybí jakákoliv hlubší interakce. Většinu času tedy pozorujeme dav, který je složen z osamělých jednotlivců. 

Jediná scéna, která odporuje výše popsaným principům, je téměř závěrečná. Dekonstrukce se náhle promění v dynamickou stavbu nového objektu, bezchybnou spolupráci všech na scéně při provádění akrobatických prvků. Zpomalení a zdánlivá nahodilost obsažená v předchozích výstupech zcela mizí a střídá ji pocit přesně nastaveného výkonného kolektivního stroje. Celá tato část je velmi efektní, ale jakoby ani nepatřila do zbytku Hey, Earth!.

Scén a jejich domnělých motivací bych mohla popsat daleko víc. Podle mého názoru to ale postrádá smysl, protože jsem v nich nenašla pojící linku, kterou bych dokázala pojmenovat. Náznaků emocí, situací a absurdit je produkce plná. Chyběl mi ale jasnější odkaz, který by po představení zůstal. Nejde mi o příběhovou linku, ale o emoci, náladu, pocit, který by po sobě zanechalo. Místo toho byla vytvořena dle mého jen myšlenková mapa, plná abstraktních pojmů, do níž se nechcete nebo nemůžete ponořit hlouběji. 

Psáno z premiéry 27. září 2024, Jatka78.

Hey, Earth!
Koncept, režie: Thomas Steyaert
Kostýmy: Irma Saje
Světelný design: Bas Devos
Hudba: Veronika Linhartová, Jan Balcar a kolektiv
Zvukový design: Jan Mikšátko
Obsazení: Viktor Černický, Jakub Slovák, Valentin Verdure, Mirek Kosík, Martin Kadrnožka, Aneta Bočková, Šárka Říhová, Žaneta Musilová, Lenka Nahodilová, Bára Halčáková, Karina Zarutska, Katrin Cvinerová, Katarína Sobinkovičová
Premiéra: 27. září 2024