Dubčekova jar – Věrný sám sobě

Dubčekova jar (Milan Sládek). Foto: Štátna Opera Banská Bystrica

Největší osobnost a současně doyen slovenské pantomimy, osmdesátiletý Milan Sládek uvedl na jevišti Kulturního domu Ružinov v Bratislavě svůj nový, v rámci oboru nečekaně odvážný opus nazvaný Dubčekova jar. Představení nastudoval v produkci opery Státního divadla Banská Bystrica, za účasti jedenácti členů zdejšího pohybového sboru, s novou původní hudbou a vlastním uměleckým týmem už v minulém roce u příležitosti 50. výročí Pražského jara.  

Ohlédnutí v čase

V dějinách pantomimy najdeme jen málo repertoárových titulů, které by se zabývaly aktuálními postavami světové politiky. Milan Sládek se toho odvážil, nejspíše proto, že dobová snaha o socialismus s lidskou tváří, dnes charakterizovaná spíše přídomky„zlatá šedesátá“,nerozlučně spjatá se jménem Alexandra Dubčeka, patřila ke klíčovým okamžikům mimova života. Byla to léta nadějí, jejichž tragický konec přinesl celospolečenskou retardaci a úpadek země včetně politických postihů. Nevyhnul se jim ani Milan Sládek, jeho úspěšná umělecká dráha byla přeťata zákazem jeho divadelního souboru jako jednoho z prvních v Československu. 

Musel tedy začínat znova v cizině, jen s několika přáteli a spolupracovníky, jako byl Eduard Žlábek a další. Podle vlastních slov mu trvalo asi deset let, než se mohl umělecky vypořádat s otřesem, který mu přinesl 21. srpen 1968. S ohledem na jeho následující úspěšnou pouť zeměmi za železnou oponou, založení divadla Kefka v Kolíně nad Rýnem, festivalu Gaukler tamtéž a jeho významném pedagogickém podílu na škole v Essenu, to byla hlavně ztráta pro domácí kulturu. 

Po roce 1989 byl jedním z prvních, kdo čekal na hranicích na návrat domů, aby navázal na své předchozí aktivity. Záhy se mu podařilo otevřít nové divadlo v bratislavské Aréně, založit skupinu, která by obnovila někdejší úspěchy slovenské pantomimy, vyučovat. Slibná snaha otevřít Bratislavu světové pantomimě však narazila na ekonomický chaos 90. let. A tak spolu se svým synem a věrnými slovenskými spolupracovníky vytvářel v uplynulém desetiletí v cizině několik zásadních inscenací: Columbina a Pantalone na hudbu W. A. Mozarta v klasickém stylu harlekýnské pantomimy, myšlenkově hluboké sólové představení na biblický námět pod názvem Křížová cesta, které je ukázkou jeho interpretačního mistrovství a čistého pohybového stylu, a nakonec i svou moderní parafrázi Sofoklovy Antigony zpracovanou ve světle moderních výzkumů jako syntetický útvar s převahou maskovaného mimu.  

Milan Sládek v těchto představeních zužitkoval své mimořádné vzdělání, neustále rozšiřované setkáními s velkými umělci Evropy a Asie, se ctižádostí dosáhnout svým uměním k nejvyšším kulturním metám. Zahraniční publikum toto úsilí pochopilo. Milan Sládek se však vytrvale vrací do vlasti a touží po tom, aby mohl předat své bohaté umělecké zkušenosti divákům a zejména mladým umělcům se zájmem o obor. 

Osud politika

Dubčekova jar je hudebně obrazová mimická báseň, která v deseti sekvencích sleduje úděl této klíčové osobnosti v toku našich moderních dějin s konkrétními přesahy do reálného života. Jsou to scény Rok 1948, Zrod jara, Dar, David a Goliáš, 21. srpen, Bratrská pomoc,Vražda svobody, Rok 1989, Bez názvu a Odkaz. Milan Sládek je režisérem tohoto dějinného plátna a současně protagonistou několika obrazů, zaměřených na Dubčekův individuální osud. Výsledný tvar se tak pohybuje v rozpětí konkrétních událostí na straně jedné, na straně druhé působí jako všeobecně platný básnický symbol věčné lidské touhy po realizaci humánního ideálu. Tím je srozumitelný jak pro domácí, tak pro zahraniční publikum. 

Veškeré dění na jevišti se uskutečňuje pohybem. Kdo se však domníval, že uvidí Sládka jako Pierota v tradičním líčení, hrajícího výrazovými prostředky tradiční imaginární pantomimy (kterou jinak mistrovsky ovládá), byl překvapen jednoduchým, velmi civilním zpracováním pohybového jazyka inscenace. 

V průběhu jednotlivých obrazů se střídmě objeví prvky typické pro jeho dosavadní tvorbu, ale všechny jsou jinak zpracovány. Například reminiscence na postupy asijského divadla v Sládkově prvním obraze mnišské larvy vítající jaro, kultivovanou černodivadelní báseň agresivního jestřábího přízraku, v nichž uplatnil své výtvarné schopnosti, filmovou parafrázi etudy David a Goliáš, která je prostřednictvím projekce využita v kubisticky rozložený obraz zápasu malého s velkým nepřítelem. Zcela nově se Milan Sládek objeví jako sugestivní zjev politika milé tváře, v civilních šatech, „běžného“ kroku; postava je postupně svazována okolím, nebrání se, pozvolna podléhá osidlům až do úplného podlomení. Neméně působivý je téměř taneční zápas se smrtí – na své tělo v černém trikotu si nakreslí čáry lidského skeletu, vzápětí na něj v závanech doléhá igelitový závoj, na který se obtiskuje její „rentgenový“ snímek. 

Závěrem svých sólových výstupů přichází Milan Sládek v bílém kabátě a čepici na forbínu, není to však Dubček ani Ježíš, ale personifikovaný symbol lidské laskavosti a síly. Protagonistovy akce dokreslují akce pohybového sboru, kterému režie pomáhá rekvizitami – vlajkami, pohybovými reminiscencemi známých událostí a taneční stylizací, jejíž působivost podtrhuje znamenitá hudební kompozice Jozefa Vlka a nápaditý světelný design Jána Ptačina.

Nad představením Dubčekova jar stojí uvážit nejen originalitu dramaturgického záměru a novost formálních prostředků, ale také étos, jímž umělec naplňuje ducha svého umění. Pro Sládka je tvorba posláním; jejím prostřednictvím tlumočí to nejlepší, čeho se na jevišti za šedesát let dobral. On není mim, který by tvořil v rámci nějaké umělecké doktríny – například mime corporel, imaginární pantomimy, abstraktního mimu nebo nového cirkusu. Jeho myšlení o žánru vychází z představy mimického umění jako plnohodnotného divadla, ve kterém je určující téma. Inscenační struktura a teprve poté styl a technika zvolených pohybových prostředků. Odtud jeho stálé hledačství, proměnlivý pohybový jazyk, jehož charakter vychází z povahy zvoleného námětu. V tom je věrný sám sobě, a odtud také pramení jeho obdivuhodná schopnost reagovat adekvátním způsobem na podněty, které mu nabízí současnost. A je tu ještě něco navíc – Milan Sládek si nesmírně cení postupů mimického divadla jako významného kulturního statku. Otevřenou mysl a neutuchající energii by mu mohl leckdo závidět. Uvidíme, čím své diváky v budoucnosti ještě překvapí.

Psáno z představení 14. února 2019, Kulturní dom Ružinov, Bratislava. 

Dubčekova jar
Režie: Milan Sládek
Hudba: Jozef Vlk
Kostýmy: Miriam Horňáková
Scéna a světelný design: Ján Ptačin
Video: Akasha Visualstation
Asistent režie: Juraj Benčík
Premiéra 9. 6. 2018, Štátna Opera Banská Bystrica