Dogtown, Devoid – Zahájení patnácté sezony v Ponci pokračuje

Vážená paní Benoniová,

přečetla jsem si na stránkách Tanečních aktualit Vaši recenzi na představení DEVOID a nezbývá mi, než na ni reagovat.

Jako člověka, který se částečně podílel na vzniku představení a byl účasten celého procesu sbírání materiálu, jež jeho vzniku předcházel, mě ve Vaší recenzi zarazilo několik věcí.

Jsem přesvědčena o tom, že kritika má interpretovi něco přinést, a ač může být i hořká a bolet, neměla by být nepřející. Dále předpokládám, že pokud už je vznesena ostřejší kritika, měla by se
dotýkat funkčnosti jednotlivých složek a otázky, zda bylo, či nebylo dosaženo danými uměleckými prostředky uměleckého záměru, přičemž tento záměr alespoň zčásti charakterizovat. Zvláště jde-li o projekt experimentální a nikoliv klasický. Co se týče představení Devoid, diváci byli celkem jedoznačně seznámeni s tím, že se jedná o výsledek komplexnější práce, že pro jeho vznik byly
použity dokumentární materiály a že pro představení je tudíž podstatný proces zpracování oněch materiálů, který nelze od výsledného představení oddělit. Jedná se tedy o experimentální projekt. Vy
ovšem začínáte svoji kritiku konstatací interpretova výkonu. Podle Vás nebyl v kondici, přesný a tedy
ani sdělný. Pochopila bych, kdybyste tímto konstatováním začala v případě, že se jedná o klasické představení, kde se skutečně spíše očekává výkon. V případě Devoid to na mě dělá dojem, že Vaší
snahou je pouze interpreta hned na začátku shodit. Takováto taktika podle mě může pramenit jen ze zaujatosti, jinak si to nedokážu vysvětlit.

V představení šlo o propojení reálných textů a pohybu – tance. Zde bych chtěla zvláště zdůraznit, že šlo o taneční výraz jediného interpreta, který s texty vede dialog. Proto jsem úplně nepochopila Vaši poznámku na konci, že by bylo lepší, kdyby interpretů bylo víc (byť netanečníků – to jste přesně nespecifikovala). To už by se přeci jednalo o úplně jiný koncept, o úplně jiné představení. Zato bych
ovšem pochopila, kdybyste se zaměřila právě na strukturu představení, tedy na to, jak spolu jednotlivé složky korespondují. A na základě toho pak můžete dojít třeba k závěru, že je zapotřebí
více interpretů (a pak je tedy i nutné sdělit jakých). Takto vypadá vaše poznámka jen jako ničím nepodložený dojem, případně projekce nějakých Vašich představ o tom, jak byste s představením
naložila Vy.

Když píšete o nedostatečném pohybovém projevu interpreta a nehereckém přednesení textů (nevím, proč tak ironicky zmiňujete, že šlo pouze o záznam), možná jste se mohla zamyslet nad tím, že práce
s dokumentárním materiálem jistou civilnost projevu vyžaduje a že taneční výkon není tolik postavený na technice, ani na tělesné kondici, jako spíš na vnitřním výrazu. Stejně tak hlas v záznamu zní civilně proto, že je to záměr autora, není to tedy nedokonalost, ani chyba. Pokud nemáte
zkušenost s uměleckým zpracováním dokumentárních materiálů, tak bych Vás jen chtěla informovat o tom, že tento umělecký směr (a opírám se teď především o metodu verbatim a koncepci divadla
Teatr.doc, kterou jsme při naší práci použili) nevytváří žádné „divadlo“, naopak snaží se veškeré divadelní prostředky minimalizovat, jeho doménou je autentičnost, syrovost a nedokonalost formy.
Pro mnohé diváky je toto nepřijatelné, příznivci však oceňují tento směr pro témata, kterými se zabývá a dále pro způsob, jakým je předkládá před diváka.

Během diskuse jsme mluvili o prvotní fázi práce se studenty – autory dopisů použitých v představení
– jako o fázi víceméně terapeutické. Vy naznačujete, že přínosný byl tento projekt pouze v této první fázi. Pro vás nebylo výsledné představení dostatečně jasné. Co pro vás mohlo být tak nejasné? Co není jasného na slovech, kdy se například syn ve svém dopise snaží navázat přerušený vztah s matkou, nebo fyzicky vyjádřeným bojem (zaťaté pěsti a prudké pohyby tanečníka) znázorňuje snahu
s nepříjemnou skutečností se vypořádat? Myslím, že situace, která se v představení rozvíjí, jasná je a vztah, který k jednotlivým úsekům zaujímá interpret je také zřetelný, ale o tom bychom mohli
polemizovat a přesnější odpověď by nám dala asi jen divácká většina, která by rozhodla o tom, nakolik zřetelně jsou informace podány.

Redukujete obsah představení pouze na fakta z dopisů, tedy na to, že rodiče opouští děti a odjíždějí pracovat do zahraničí. Připouštíte, že je to aktuální téma a dodáváte, že by se o tom „možná“ mělo
mluvit. Ale fakta přece v uměleckém díle odkazují někam dál, odkazují k obecnějším hodnotám.

Situace rozvíjející se v představení Devoid otevírá zcela očividně otázku rodiny a hodnot, které rodina
v nejširším pojetí představuje, a to se týká každého z nás. A nepřesvědčíte mě o tom, že na základě uvedených faktů o potřebě a roli rodiny v životě člověka přemýšlet nezačnu, že budu přemýšlet jen o tom, že někde v Rumunsku žijí chudáci děti, kteří se musejí vyrovnat se ztrátou rodiny. Z Vašich slov
na mě tak čiší spíše neschopnost, nebo neochota ztotožnit se s emotivností představení. Protože
představení, ať je jaké chce, je především emotivní. Vy se ovšem zaměřujete pouze na nedokonalosti, stavíte svou kritiku na nedostatečné sdělnosti. To je silné tvrzení, které však pro mě není podloženo z Vaší strany dostatečnými argumenty. A tak mě spíše nutíte zamyslet se nad tím, jaké jsou Vaše
kvality jako kritičky. Pro mě je z hlediska analýzy a argumentace nejasná a nesrozumitelná především
Vaše recenze a vyvolává ve mně pocit, že je postavená pouze na Vaší nepřejícnosti. Domnívám se, že se zakládá více na diváckém vkusu, než na kritice vycházející ze skutečného rozboru a zasazení do kontextu. Vzhledem k tomu, že ji publikujete na jediných tak komplexních webových stránkách o tanci, tím značně interpreta a autora v jedné osobě poškozujete.

S pozdravem

spoluautorka představení Devoid