V duchu myšlenky Prague Pride se vyvíjí taneční, poměrně dlouhý dialog zamyšlených a málo výrazných mužů, a ne zcela vyzrálých tanečníků Romana Zochova a Martina Šalandy. Provedení tanečních prvků a vazeb i výrazové možnosti byly v nepříjemném a poněkud chaotickém prostředí omezeny. Podlaha bez taneční krytiny a chladné mramorové desky se stejným pozadím šedohnědé nudné chodby na významu skladbě vůbec nepřidaly. Ještě k tomu praskly zřejmě pojistky, takže nainstalované divadelní svícení fungovalo jen při části produkce.
Pro oba tanečníky to byly nepříznivé podmínky. Mají-li interpreti podle autora zkoumat stav své osobní svobody, či nesvobody, pak by toto téma potřebovalo více soustředění, jak pro interprety, tak pro diváky. Snaha zaujmout za všedních okolností v tomto omezení byla poměrně zbytečná. Rozhodně bude stát za to, vidět tento duet znovu v divadelních podmínkách.
Jako druhý titul byl uveden dlouhý monolog Devoid od Michala Záhory. V civilním oblečení tančil a hrál na vymezeném čtverci na linoleu parketového vzhledu. Prostor zůstával omezen. Dění doprovázel text, ovšem pouze z nahrávky. Michal Záhora jako tanečník bývá obvykle v lepší kondici. Výkon nebyl technicky moc přesný, sdělný ani plastický. Působil spíše rozpačitě.
Záhora zpytoval svůj stav mysli, stav velmi neuspokojený a stresující. Hlas vypráví o neporozumění, o vztazích v rodině, o opuštění, o samotě, snad i o citové vyprahlosti. Hlas, který text přednášel, rovněž nebyl herecký, chvílemi bylo špatně rozumět. Hladiny použité hudby a textu byly i dost zvukově rozdílné. Taneční premiéra Devoid tak z pohybového hlediska nic nového nepřinesla.
Pokud si diváci podrobně nepřečetli program před představením, nemohli porozumět, proč se choreograf sám na jevišti trýzní a zaobírá stresujícím tématem. Komu a proč to vlastně sděluje? Teprve po představení při diskusi s tvůrci se diváci dozvěděli více.
Na základě workshopů a psychoterapeutického zkoumání, následně zajímavých výsledků a zkušenosti, uspořádaných na dvou různých místech v Itálii a v Rumunsku, mohli Michal Záhora a jeho spolupracovnice zpracovat téma pro scénář pro jevištní ztvárnění.
Lektoři nechali psát všechny účastníky dopisy. Dopisy, které nikdo číst neměl a číst nebude. To byl jeden ze záměrů používaných v psychoterapeutické metodě a psychoanalýze ke zkoumání stavu duše. Práce se studenty a mladými lidmi byla určitě obohacující.
Jistě tento průzkum dává možnosti, jak pomoci při konkrétní bolestné situaci. Mladí lidé se cítí opuštěni, nešťastni. Rodiče je často již v raném věku kvůli své práci opouštějí, aby vydělali na živobytí. Jedná se tedy o aktuální téma, které by se mělo možná i scénicky sdělovat a reflektovat. Domnívám se, že buď měl choreograf málo času, nebo prostředků. Rozhodně je škoda, že nemá vedle sebe více interpretů, možná ani ne tanečníků, kteří by snad pomohli k větší srozumitelnosti. Jako divadelní monolog je Devoid málo nosný.
Psáno z představení 16. září 2015, stanice metra C Florenc a divadlo Ponec.
Dogtown
Námět, choreografie, text: Nadar Rosano (IL)
Tvorba, tanec, text: Martin Šalanda, Roman Zotov
Světelný design: Pavla Beranová
Zvuk: Roy Hasson
Fotograf: Vojta Brtnický
Kurátor projektu a produkce: Honza Malík
Producent: Prague Pride z.s.
Koproducent: Tanec Praha / PONEC - divadlo pro tanec
Devoid
Námět, choreografie, tanec: Michal Záhora
Tvůrčí spolupráce: Tereza Krčálová
Hudba: Carlo Natoli (IT)
Hudební a zvukový střih: Philippe Leforestier (FR/CZ)
Hlas: Honza MALÍK, Howie Lotker (CZ/CA)
Světelný design: Robert Štěpánek
Producent: Honza Malík & NANOHACH z.s. / association
Projektový dobrovolník: Adéla Kaderová
Mezinárodní manažer: Lenka FLORY
Představení vzniklo za podpory a v rámci projektu Be SpectACTive!
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace