Divoká jízda Jeníčka a Mařenky

Jeníček a Mařenka. Foto: Zbyněk Hrbata.

Autor Kristina Soukupová

Inscenace je inzerována s podtitulem taneční horor a s touto premisou je potřeba počítat, když usedáme do hlediště. Je patrné, že se tvůrci hodlali zaměřit na temnější podtóny známého příběhu z pera bratří Grimmů, kteří svá vyprávění zakládali na původních pověstech z krutých dob středověku, daleko od idealizovaného, bezstarostného světa pohádek.
Choreografka i v tomto případě se skladatelem Ivanem Acherem v podstatě pokračují v linii groteskních a drsně divokých poetik, kterým vdechli život na jiných scénách, ať už na domovské v divadle Komedie, kde působí Lenka Vagnerová & Company, nebo třeba na Nové scéně ND.
Atmosféru nastoluje již první obraz, který nás seznamuje s domácím prostředím Jeníčka a Mařenky. Oba působí jako zamrzlé květinky, v sevření dominantní macechy, která má poslední slovo. Kreaci zlé matky vytváří herec Josef Havelka, vysoký a hrozivý, přitom nesnesitelně odporný svou rádoby láskou k tatínkovi dětí (v podání Adama Sojky, člena company Lenky Vagnerové). Macechu činí ještě hrozivější podivná hmota z kuliček na hlavě, její pohyb po jevišti akcentuje zvukový doprovod – jedná se o hromový hlas mužského vypravěče, který pohádku provází mluveným slovem. 
Postavy na jevišti se tedy verbálně neprojevují, spíše reagují tělem na přednášený narativ. Zde musím zmínit velikou hlasitost burácejícího mužského projevu, který vše hodně přehlušuje. S ním se snoubí rytmická hudba Ivana Achera, akcentující vzruchy a ruchy během děje. Trochu nepochopitelně je však hlučnost vypravěče až natolik silná, že značně zahlcuje divákovy smysly. 


Tatínek je vykreslen jako bezpáteřní a zcela manipulovatelný slaboch, který ale přese všechno své děti miluje. Je to vidět na jeho pohybovém, ochranitelském vztahu k dceři a synovi. Jeho žena je ale silnější a nutí ho zbavit se dětí a dát přednost jí samé. V původní verzi pohádky se pracuje s tématem hladu, kdy dospělí chtějí žít raději bez dětí, jelikož nemají co jíst a další krky navíc jsou přítěží. Zde je více zvýrazněna pouhá zpupnost matky a majetnická snaha mít manžela pouze pro sebe. Ten se jí po nepříliš velkém boji podvoluje a odvádí Jeníčka s Mařenkou (Léonard Vo Tan a Matilde Giacomelli) do lesa.
Stěžejní část celé inscenace se odehrává právě v něm – mnoho obrazů se věnuje trmácení dětí v jeho hlubinách. Zde se setkávají s bytostmi lesními, fantaskními a zvířecími. Na dětské diváky jistě udělají velký dojem vlci, kteří se s vytím řítí přes hlediště na pódium, kde rozvíří energický fyzický tanec, kterým ohrožují nebohé děti, snažící se uniknout. Zde choreografka naplno nechává projevit skvělé fyzické dispozice svých tanečníků, jejich absolutní kontrolu těla v typických dynamických variacích a partnerských interakcích. Opírá se o jejich plynulou energii, která se vine skrz podlahu až do dalekého prostoru. 
Skvělým nápadem je použití štaflí, které připomínají tvar jehličnatého stromu, přes který obě děti lezou a snaží se dostat dál. Motiv lezení na strom je přítomný i v klasické pohádce a choreografka ho zde velmi dobře využila při pohybu hlavních postav v lese. Štafle evokují riziko nestability, zároveň umocňují prvek vzrušení (které dítě by nechtělo vylézt na strom?) a nabízejí zajímavou souhru dvou těl a dvou konstrukcí.
Samotné setkání s čarodějnicí probíhá očekávatelně – děti si naloupou perníček z chaloupky a šílená ženština, velice podobná maceše z počátku příběhu, se je snaží za pomoci svých nohsledů chytit.  
Děj se drobí do menších pohybových akcí, působících trochu chaotickým dojmem, ovšem i Jeníček s Mařenkou vydaní napospas čarodějnici museli pociťovat zmatek a určitou ztracenost. Jelikož vše spěje k velmi známému konci, tvůrci se jím příliš nezdržují a samotné šoupnutí ježibaby do pece proběhne velmi rychle. Celý kus je pak korunován písní a rapem všech postav, které završují všeobecné veselí z dobrého konce.


Kostýmy Evy Jiřikovské se ovšem nijak nesnaží o pohádkovou iluzi, naopak inklinují ke zcela civilnímu oděvu, zejména u Jeníčka a Mařenky, kteří mají na sobě bundičky, jako by šli zrovna na trénink. Celkové výtvarné pojetí je sice stylové, avšak posunuje celé vyznění do současného narativu a trochu zrazuje očekávání iluze pohádkového světa, zejména u mladších dětí. Les kromě štaflí evokují zlaté třásně, spuštěné ze stropu, o které se tříští světlo. Lehce tíhnou spíše k poetice jiného kusu Vagnerové, a to Gossipu. Stylově se do této inscenace úplně nehodí. 
Pohádka je psána pro děti od sedmi let. Energie představení, neustálý nápor na vizuální i auditivní smysly nenechávají děti ani dospělé na chvíli oddychnout a valí na ně v rychlém tempu syrové obrazy, které patří takříkajíc do koloritu inscenací LV&C. To ale nemusí úplně vyhovovat těm, kteří hledají v divadle Minor poetickou pohádku, která by neútočila pouze na primární smysly. 


Starší děti akční horor jistě ocení a dané zpracování je pro ně zpřístupněním pohádky, která by už pro ně nebyla cool a byla „pro malý“. Zároveň je třeba ocenit jakoukoli možnost seznámení mladého publika se současným tancem, navíc provedeným na technicky vysoké úrovni. Škoda, že se v představení příliš nepracovalo s hlubší poetikou, která by promlouvala k divákovu srdci a která by místy rozmělnila drajv, který některé nadchne, ale některé může odradit.

Psáno z premiéry 15. října 2023, divadlo Minor.

Jeníček a Mařenka
Režie a choreografie: Lenka Vagnerová
Scénář: Ivan Acher, Lenka Vagnerová
Hudba, texty písní: Ivan Acher
Výprava: Eva Jiřikovská
Light design: Michal Kříž
Dramaturg kouzel: Jiří Marek
Repetitor: Andrea Opavská
Hrají: Matilde Giacomelli, Josef Havelka, Lukas Lizama Garrido, Débora Posada Sánchez, Adam Sojka, Leo Terris, Léonard Vo Tan