Ti, kdo se do kina Lucerna na tento balet vypravili, mohli vidět to nejlepší, co současný baletní repertoár nabízí. John Neumeier nenechává své balety uvádět bez pečlivého výběru interpretů a precizního nastudování. Od prvního uvedení Dámy s kaméliemi uběhla již pěkná řádka let (premiéra roku 1978), ale balet nestárne. Je totiž dílem, kdy tanec silně promlouvá… Není třeba slov, když řeč těla je víc než výmluvná. I zážitek z kina nemusí být pro návštěvníky o nic méně autentický než pro ty, kdo usedli do sedadel Velkého divadla v Moskvě. Jak Světlana Zacharová při svém hostování v Praze v roce 2013 říkala, živým přenosům předchází důkladné zkoušky, a proto kamery téměř pokaždé zabírají dění na scéně s maximálním citem pro zaostření na detail, dramatické momenty i celkové záběry scény.
Nesmrtelný příběh
Dáma s kaméliemi (1848, La Dame aux camélias) je autobiograficky založený, romantický román velké nešťastné lásky, jehož autorem je Alexandre Dumas mladší. Kniha hned slavila úspěchy a spisovatel příběh roku 1852 také zdramatizoval. Inspirovala také Giuseppe Verdiho, který o rok později složil operu La traviata. Román se dočkal mnoha filmových zpracování, k jednomu z nejznámějších patří režijní zpracování Maura Bologniniho z roku 1980, kde si zahrála hlavní roli francouzská herečka Isabelle Huppertová.
Hlavní hrdinka knihy Marguerite Gautierová má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou Dumas mladší miloval a o níž málokdo věděl, že její život provází zničující plicní choroba. Příběh se odehrává v Paříži v první polovině 19. století. Kniha začíná Dumasovým líčením dražby majetku zemřelé kurtizány Marguerite Gautierové, kterou vypravěč znal jen od vidění. Ví však o ní, že se každý večer nechávala vidět v lóžích pařížských divadel, většinou se svými milenci. Vždy byla ozdobena bílými kaméliemi, jen pětkrát do měsíce kaméliemi červenými. Pro tento zvyk se jí začalo říkat Dáma s kaméliemi. Na dražbě si autor zakoupil knihu Manon Lescaut, ve které našel věnování podepsané jakýmsi Armandem Duvalem. Díky této knize se pak s Armandem spřátelil, neboť Duval, který se vrátil z ciziny a dozvěděl se o smrti Marguerity, si zjistil, kdo knihu koupil. Autor mu ji pak daroval, stali se z nich přátelé a Armand začal Dumasovi svůj příběh vyprávět.
Neumeier sice vychází z Dumasovy předlohy, ale některé detaily si upravil. Armand Duval přichází také na prodej pozůstalosti jeho osudové lásky a posléze se začíná odehrávat kaleidoskop jeho vzpomínek, rozehraný ve třech dějstvích s epilogem a prologem (program k přenosu baletu byl dosti nečitelný, odbytý zůstal i obsah, který uváděl chybně jen dvě jednání). S Margueritou se Armand seznamuje na představení Manon Lescaut, hře o nešťastné lásce, nejslavnější rokokové kurtizáně – a právě tento příběh představuje paralelu osudu našich hrdinů. Proto Marguerite i Armand zmíněné drama vnímají jako předtuchu, výstupy rytíře des Grieux a jeho lásky se objevují jako souběh toho, co naši milenci právě prožívají.
Armand je Marguerite při prvním setkání v divadle naprosto okouzlen. Později jí vyznává lásku a ona záhy svolí, aby se stal jejím milencem. Armand je šťasten, i když kurtizánu si vydržuje Hrabě N. Toho Marguerite opouští a začíná žít s Armandem na venkově. Armand musí odjet do Paříže, avšak po svém návratu již svou lásku nenajde a její služka Nanina mu předává dopis, ve kterém mu píše, že ho opouští. Armand je zdrcen a v tomto stavu ho otec, který předtím dívku přemluví k rozchodu s jeho synem, přiměje k tomu, aby s ním odjel.
Armand se vrací do Paříže a na plese potkává Marguerite ve společnosti Hraběte N., plný zlosti se dvoří kurtizáně Olympii. Markéta přichází za Armandem, protože ví, že učinil z Olympie svou metresu jen proto, aby jí způsobil bolest. Přichází ho poprosit, aby ji už netrápil, a stráví u něho noc. Když ji ale chce Armand druhý den navštívit, zjistí, že je u ní Hrabě N. V závěrečných výjevech Marguerite píše poslední stránky svých záznamů, vyjevuje se jí finální obraz z Manon. Osamocena umírá, doznívá výňatek z Chopinova Larga, ze Sonáty b moll. Armand v tichu zavírá deník, který mu dala Nanina.
Dramaturgická sevřenost
Působivost baletu spočívá, mimo jiné, v úpravách, které Neumeier provedl ku prospěchu vyznění své vize. Dramaturgická sevřenost, prolnutí dvou osudových vztahů zobrazené ve scénách „divadla na divadle“ jsou propracovány s duševním prožitkem (ne nadarmo Zacharová v záznamu vzpomínala na zkoušku jednoho z duetů, kdy přítomnému Neumeirovi prý tekly slzy). Příběh se odvíjí v proměňujících se obrazech, z nichž každý má neopakovatelné kouzlo a atmosféru.
Neumeier dlouho hledal hudbu, která by jeho balet provázela, nechtěl použít Verdiho stejnojmennou operu, a nakonec se rozhodl pro klavírní skladby Fryderyka Chopina. Jeden pianista je hraje přímo na scéně, druhý pak v orchestru. Obrazy plynou jeden za druhým, všechny jsou průzračně čisté ve výtvarném pojetí – vždy čirý horizont měnící barvu dle dané nálady, kostýmy v duchu doby biedermeieru, v jasných témbrech. To vše je samo o sobě vizuálně doléhajícím zážitkem. Figury tanečníků se občas rýsují jen jako stíny, jsou snem nebo skutečností.
Balet je plný skvostného tancování. Neumeier nezapře, že je žákem Johna Cranka, u něhož působil. Oba jsou mistři duetů a vypravěči velkých příběhů. V Dámě s kaméliemi jsou taneční výjevy proudícím tokem pohybu, žádné hranice, samé horizonty… Stejně omamně působí i sbory, tria a další sóla, plné delikátních ingrediencí. Vše má svůj smysl, význam a nenechá vás na pochybách, že jste svědky něčeho výjimečného. Neumeier rozvíjí klasickou techniku do neoklasických forem, jeho invence je nesmírně opulentní a můžete nabýt pocitu, že se dotýká čehosi božského… Pohybové kontury jsou přesné, proměnné; kroky, gesta, zastavení, variace můžete číst jako text nasycený emocemi, prožitkem, pravdivostí.
Světlana Zacharová je ojedinělým zjevem. Nesmírně disponovaná primabalerína, obdařená citem pro výraz zachycený nejen ve tváři, ale v zákrutech celého těla. I ty nejobtížnější pasáže provedla tak spontánně a jistě, že jste věřili všemu, co prožívala, bez patosu, ale s intenzivní vnitřní empatií – sama říkala, že Marguerite se netančí, je takovým „dancing being“. V roli Armanda hostoval Edvin Revazov, rodák ze Sevastopolu, principal solist v Hamburském baletu. Svůj projev vychytal do posledního pohledu, v němž jste mohli vyčíst zamyšlení, rozhořčení, radost, zoufalství. Svým výkonem doložil vysoké technické kvality a spolu se Zacharovou zatančili všechna pas de deux naprosto brilantně. Všichni interpreti, jak sólisté, tak i sbory, proplouvali po jevišti lehce, suverénně a se šarmem. Dáma s kaméliemi v podání baletu Velkého divadla v Moskvě je prostě jemně vybroušeným diamantem s nezapomenutelnými odlesky.
Psáno z živého přenosu 6. prosince 2015, kino Lucerna.
Dáma s kaméliemi
Choreografie, režie a světla: John Neumeier
Hudba (dle webového portálu Velkého divadla): Frederic Chopin (except from Largo, Sonata in В minor, op. 58; Piano Concerto No. 2 in F minor, op. 21; Valse No. 1 in A-llat major, op. 34; Ecossaises, op. 72; Valse No. 3 in F major, op. 34; Prelude No. 2 in A minor, No. 17 in A-flat major, No. 15 in D-flat major, from 24 Preludes, op. 28; Valse No. 3 in F major, op. 34; Prelude No. 2 in A minor, No. 24 in D minor, from 24 Preludes, op. 28; Ballade No. 1 in G minor, op. 23; Andante spianato in E-flat major, op. 22; Grande polonaise brillante in E-flat major, op. 22; Romance, from the Piano Concerto No. 1 in E minor, op. 11
Scéna a kostýmy: Jurgen Rose
Dirigent: Pavel Sorokin
Pianista na scéně: Alexei Melentyev Pianista v orchestru: Pyotr Chukhnov
Nastudování: Kevin Haigen, Radik Zaripov a Janusz Mazon
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace