Cirque du Soleil – Echo, prázdninová pohádka!

Echo (Cirque du Soleil). Foto: J. F. Savaria.

Autor Hana Strejčková

Hlediště s více než dvěma a půl tisíci místy obléhalo jeviště ze tří stran. Zadní části scény dominovala obrovská krychle (vizuální koncept byl dílem choreografky Es Devlin), za níž se ještě nacházel prostor pro sedm hudebníků. Nejprve na sebe upozornili klauni, dva akrobaté připomínající ztřeštěné postavičky (Cie Soralino: Caio Sorana a Clément Malin, zde pod názvem Double Trouble), jejichž úkolem bylo ztišit mnohohlasné publikum a upoutat pozornost ke scénickým objektům – krabicím i kostce, postupně se objevujícím v různých velikostech. Pak vyšel strůjce, designér, možná architekt, kartograf světa (Lucas Coelho) a po něm se objevila dívka pojmenovaná Future (Louana Seclet-Monchot) a její věrný přítel pes/vlk Ewai (Philippe Dupuis). Krychle na scéně se následně začala posouvat vpřed a její plochy pokryly pestrobarevné animace. Do prostoru vběhli akrobaté v bílých, snad papírových oblecích, s detailně propracovanými zvířecími maskami na hlavách. Pohybovali se v harmonii se svými animálními předobrazy, akrobacií a tancem vířili energii. V zápalu pokračovali i poté, když se vznesli do vzduchu a v kolmých pozicích vůči kostce metali salta, protáčeli se a interagovali mezi sebou.

Scénická objektová dominanta – variabilní krychle překvapovala svými proměnami a způsoby využití po celou, více než dvouhodinovou stopáž představení. Byla projekční plochou s možností závěsné akrobacie, domovem obří marionety, rámem pro vnitřní ukotvení provazochodeckých lan, snovou diorámou a také symbolem celistvosti světa. S vyjmutím jednoho dílku se totiž spustil příběh o překonávání nástrah a překážek, neboť když malinká kostka zmizela v rukách tajemného tvora žijícího v podzemních útrobách přírody, bylo nutné, aby ji hrdinové (Future a Ewai za pomoci ostatních bytostí) získali nazpět a vsunuli do krychle, čímž se svět nakonec opět scelil.

Jak už bývá v Cirque du Soleil zvykem, nechyběla názornost, až detailní deskriptiva jakéhokoli dějového posunu, ačkoli narativ byl jen, obrazně řečeno, jedním z mnoha nosných trámů inscenace. S každou produkcí věhlasného podniku se vstupuje do světa fantazie a mnohovrstevnatých obrazů, očekává se excelentní artistika a ekvilibristika, adrenalinové hody a estetické oslnění. Echo otevřelo svou bránu do země, v níž lidé a zvířata žijí v míru pospolu a kde ono „společné“ je základním stavebním kamenem (kostkou) našeho domova, bezpečí a sounáležitosti. Celek akcentoval vztah k přírodě a druhému, partnerství se propisovalo do dějové linie (např. dívka a pes, dva klauni ad.), princip zrcadlení do akrobatických pasáží (např. duet artistek zavěšených za vlasy, hair-hanging), také se objevovaly paralely (ozvěny a multiplikace) v rovině multimédií a všeobjímající hudby. Hlavní role dívky Future byla svěřena francouzské artistce Louaně Seclet-Monchot, která kromě roztomilého vzezření na scéně zúročila umění vzdušných disciplín a svou specializaci washingtonská trapéza (akrobacie na hrazdě, která díky zajištění artistky v postroji obsahuje mnoho balančních prvků, jako např. stoj na hlavě aj.). Díky tomu ve vzduchu a v interakci s trapézou nádherně komunikovala s gigantickou kovovou loutkou, která byla vodiči vyvedena z útrob ústředního scénického objektu, aby dle jedn+e z možných interpretací vznikl motiv pohádkového obra, moudrého dobra či kouzelníka, jenž přesahuje běžné „lidství“. Artistka se následně představila v technicky bravurním sóle na hrazdě.

Příjemným překvapením se pro mne stalo setkání s dvojicí klaunů, kteří (mě) na sebe upozornili v rámci soutěžní přehlídky Cirque de Demain v Paříži před několika lety. Jejich tehdejší duet s krabicovou věží, choreografie s kartonovou krabicí či závody diváků o nejrychlejší posun bedny rukama  nad svými hlavami, patřil k nezapomenutelným a Echo je s jejich originálními triky vrátilo (ze vzpomínek) „na scénu“. Z dalších výstupů se v ohromující kvalitě z hlediska technického provedení a míry risku objevily strapsy na pružných gumách (Lucas Coelho), zcela unikátní icarian games v podání dua Sami a Lala (v současnosti velmi vzácně se objevující párová akrobatická disciplína, tzv. lidské žonglování, při kterém „báze“ nohama stabilizuje a nadhazuje „flyera“, jenž je schopen otáčet např. salta aj.) a pozemní hand to hand akrobacie v podání etiopských akrobatů (Cirque du Soleil spolupracuje s cirkusovou školou Gamo v Addis Abebě), párová vzdušná hair-hanging choreografie (Charlotte O’Sullivan a Penelope Scheidler) a provazochodectví na prověšeném laně uvnitř krychle (Taras Hoi a Antino-Tisson Pansa).

Pověsila bych ale otazník například nad zařazení sóla s diabolem, někdo jiný může pochybovat o významu sóla hadího muže, jehož absolutně elastické tělo mu dovolovalo na pohled bezhraniční protáčení kloubů. Konečně, závěrečná scéna na teeterboardech se mohla zdát prostě málo, ačkoli byla ve srovnání s jinými produkcemi fenomenální. Cirque du Soleil neustále šponuje kvalitu do všech nej, a tak patrně stačí i jen mírná odchylka od představy o dokonalosti, aby se spustila subjektivní, jakkoli vlastně neopodstatněná, vlna pár nenaplněných očekávání. Na druhou stranu, návštěva šapitó Cirque du Soleil, čili možnost sledovat představení Echo v jeho domovině, bylo samo o sobě dostatečným zážitkem.

Cirque du Soleil, podobně jako mnohé jiné produkční domy, neprožil poslední roky nijak lehce. Původní koncept anglické choreografky Es Devlin nazvaný Under the Same Sky měl totiž v pruhovaném stanu zazářit již v březnu roku 2020. I přes všechny nesnáze se cirkus po čtyřech letech dopracoval k velkolepé premiéře inscenace Echo, jejímž autorem a režisérem se nakonec stal Mukhtar Omar Sharif Mukhtar. Echo je fascinující, esteticky uhlazenou pohádkou, do které se buď zabalíte jako do peřiny, a vydáte se na snovou cestu, zhusta podporovanou sugestivní hudbou a fascinujícími fyzickými výkony účinkujících, anebo si ji rozdrobíte na části a čas utopíte ve velké srovnávací analýze – a porovnáváte představení s tím, co už jste mnohokrát v Cirque du Soleil viděli či prožili, anebo s tím, co jako by chybělo, ať více salt s vruty, nebo ještě originálnější triky za hranou běžných lidských schopností a dovedností. Echo je i navzdory možným výtkám příjemnou příležitostí nechat se v dnešních dnech na okamžik vyzvednout do říše, kde oblaka i džungle jsou na dosah, a i když pohltí, vydá vás zas nazpět. Nadmíru laskavé poselství pohádky o společně opečovávaném lidství a planetě může napomoci uchovat si onu víru v dobro i odvahu plnit si sny aspoň na chvíli.

Psáno z představení dne 15. července 2023 v šapitó Cirque du Soleil v Old Port Montréal.

Echo
Autor, režie: Mukhtar Omar Sharif Mukhtar
Scénografie: Es Devlin
Hudba: Jade Pybus, Andy Theakstone
První uvedení: 20. 4. 2023

Návštěva Cirque du Soleil se uskutečnila v rámci výjezdu na festival Montréal Complètement Cirque, který byl realizován s podporou společnosti CIRQUEON a za finanční podpory Evropské unie.