Cirkopolis aneb Jeden festival, dva světy

S'assurer de ses propres murmures. Foto: David Konečný.

Autor Roman Horák

Žonglérský a hudební um

První S'assurer de ses propres murmures, což znamená v překladu ujistit se o vlastních šepotech, představila dvojice souboru Collectif Petit Travers, konkrétně žonglér Julien Clément a hudebník Pierre Pollet. Jejich výstupy byly žonglérské, rytmické a hudební, decentně komické, místy estrádní, z cirkusového hlediska více klasické. Ukázaly dovednosti virtuózní žongláže a manipulace s objektem ve spojení s hudbou. V obecenstvu bylo cítit citlivé nastavení na poslech a vnímání zajímavých kombinací toho, co hudba, pohyb a manipulované předměty spolu vytváří. Další nároky představení na diváka ale nekladlo a komunikovalo tak hlavně v estetické rovině. Divadelně dramaturgicky a herecky by si žádalo větší konflikt, něco, co podtrhne vztah žongléra a bubeníka a také jejich vztah k obecenstvu. Ten byl sice naznačen v několika momentech, zůstal ale většinou u jednoduchých gest a šeptání, které bylo použito jako znak pro tajemství, ale nepřinášelo žádné zvraty, a proto působilo místy nejasně.

Atmosféra byla od začátku velmi intimní. Na scéně ležel uprostřed malý obdélník perského koberce s malou, do třiceti centimetrů vyvýšenou plochou, která sloužila jako malé pódium. Bicí souprava s kovovým rámem s napnutými dráty působila jako vstupní dveře, scéna vypadala jako domácí pokoj. Performeři účinkovali od začátku příchodu diváků na scéně a chystali se rituálně na výkon.

Teprve když se hlediště setmělo, tak si společně pokynuli hlavou, zasedli na plochu uprostřed scény a začala první společná, precizně choreograficky vypracovaná rytmická sekvence. Žonglér Clément měl jeden míč, hudebník Pollet vytvářel synchronně pohybové vzorce, které doprovázel bubnováním na své tělo. Šlo o půvabnou hudební a pohybovou hru, rytmizovanou precizními zastaveními. V různých obměnách jsme pak dále mohli vidět další varianty této synchronní souhry, za zmínku stojí například žongláž s malými zvonečky, která vytvářela taneční rytmus samby. I ticho hrálo svou roli. V něm vznikaly humorné a komické situace, mimo jiné při neotřelém balancování tyče na různých částech těla. Zajímavý meditativní moment vznikl při neobvyklé manipulaci s dvěma tyčemi otáčivým pohybem, který vytvářel dojem rytmického šeptání. V neposlední řadě lze zmínit finální a s jistotou provedenou žongláž se sedmi míčky za doprovodu dynamických bubnů. Představení Sassurer de ses propres murmures se ukázalo jako jemné a hudebně propracované jevištní dílo, které je kombinací nápaditého žonglérství a neméně nápadité rytmické živé hudby. Chyběla mu ale, alespoň v tento večer, větší komunikativnost s obecenstvem a tím hlubší výpověď.

Silná metafora o závislosti

Velmi silnou výpověď mělo druhé představení večera s názvem EZ, což baskicky znamená ambivalentní „ne“, tedy v jistém smyslu i „ano“. Elena Zanzu zde sice také pracovala s běžnou cirkusovou technikou závěsného lana, ale hlavní představitelka tento prostředek použila jako nástroj pro to, aby si divák kladl podmanivé a zásadní otázky, se kterými ho velmi sugestivním způsobem konfrontovala.

Představení začalo rituálně, celé jeviště bylo temné a na scéně nebylo nic kromě nasvíceného cylindrovitého akvária naplněného vodou. Bylo zavěšené za lano, připoutala se k němu i hlavní představitelka, zvedla ho vlastní vahou do výšky a sama se pak náhle převrátila hlavou do akvária. V momentu ponoření utichl zvukový podkres a performerka visela dlouho v absolutním tichu vzhůru nohama s hlavou ponořenou v akváriu. Silný obraz, ve kterém zvuk a shon okolního světa zmizel a zvukově i pohybově se na chvíli vše zastavilo. Výjev vizuálně působil jako bezmoc nebo ztroskotání, zvukově připomínal moment, když se ponoříte celým tělem pod vodu a nasloucháte tomu, co se děje. Zadržený dech. Byl to dlouhý moment. Už bychom si přáli, aby se aktérka vynořila, a nakonec se to stalo. Pak humorné utírání ručníkem, z výšky se spustí fén a performerka si suší vlasy.

Tolik jsme viděli na úvod tohoto představení, po kterém se na nás obrátil hlas z reproduktorů. Tón hlasu shůry v kombinaci se zvukovým designem připomínal atmosféru písní hudební experimentátorky Laurie Henderson, jako kdyby s vámi hovořila umělá inteligence. Otázky, které hlas kladl, zněly takto: Jakou nabídku je divák ochotný přijmout, aby se účastnil představení nebo performance? Jak by musela nabídka být vyslovena, aby se divák účastnil nejen mentálně, ale i fyzicky? Za jakých okolností je divák ochotný jít do risku, oddělit se od jistoty davu a vstoupit do nepředvídatelné situace? Kladením laskavě položených, ale velmi návodných dotazů dostala Elena diváka tam, kam chtěla a připravila situaci tak, aby pravděpodobně nejeden divák byl ochotný před ostatními vstoupit s performerkou do vzájemného vztahu závislosti. Navíc do vztahu závislosti skrze kladkostroj, na kterém visí na jedné straně divák celou svou vahou a na druhé straně Elena Zanzu zavěšená pouze za hlavu.

Reálnost a diskomfort této uměle vytvořené situace jsme si mohli uvědomit v okamžiku, když první pozvaná dobrovolnice po několika vteřinách vzájemného propojení s lanem tento experiment zastavila a se značnou úlevou se usadila opět do obecenstva. Teprve druhá osoba absolvovala cestu vzhůru ke stropu divadla Ponec, ke kterému ji Zanzu vytáhla a držela ji tam pouze za hlavu připoutanou k lanu. Předtím spolu chvilku kráčely za doprovodu romantické hudby se slovy „my sweet solitude“. Než se zhouply do výšky, tak se v několik výměnách houpala obě těla v prostoru v doslovné a nepříjemné závislosti.

Performance Eleny Zanzu tak připomínala svou provokativní nabídkou tvorbu Mariny Abramovič, výrazné osobnosti umění a performance 20. století. Stejně jako ona Zanzu vytvořila v představení EZ symbolicky performativní situaci a silný vztah k divákům. Svou šokující přímostí podnítila v obecenstvu mnoho myšlenkových pochodů a smíšených pocitů. Mám to zkusit? Co důvěra, kterou mi dává, znamená? Nebude to nebezpečné pro mě nebo pro ni? Co to vypoví o mně, když do toho půjdu, a co se bude dít dál?

Nejen tyto otázky si mohl klást divák při představení, ale samotný akt, který se odehrál před našimi zraky, byl metaforou pro lidský vztah mezi dvěma bytostmi ve své podstatě. Tíha a lehkost, vědomé či nevědomé pouto, spojení, závislost, bolest, radost, překážka, manipulace, submisivnost. Symbolika byla podmanivá a nabízela se řada dalších možností přirovnání. Byla to fascinující studie povahy lidského vztahu, která se před diváky odehrála. Byla to ale také studie vztahu společnosti ve vztahu k tomu, co pozorovala. I zde se performance pohybovala na hraně experimentu, který v přímém přenosu přináší konfrontaci a snad i uvědomění. Pozorováním něčeho, co je bolestivé, symbolika vztahu závislosti a nečinnost diváků přinesla definitivně i otázky týkající se voyerismu, lhostejnosti vůči ostatním, strachu a dalších aspektů, které jsou součástí lidského chování.

Na konci se Elena nechala odtáhnout všemi diváky za doprovodu hořkosladké italské písně Tutti dobbiamo morire (Všichni musíme umřít). Zvláštní příchuť spoluviny při odtahování těla performerky zůstala, ale silný pocit ze skutečného uměleckého zážitku, který má diváka přivést k zamyšlení nad vlastním konáním, přetrvával déle. Výjimečné, v dobrém slova smyslu iritující a obohacující. Stejně tak jako festival Cirkopolis.

Psáno z představení 13. února 2023, Divadlo Ponec, festival Cirkopolis.

S'assurer de ses propres murmures
Žonglér: Julien Clément
Bubeník: Pierre Pollet
Režie: Nicolas Mathis
Light design: Thibault Thelleire
Scénografie: Olivier Filipucci et Thibault Thelleire
Tvorba kostýmů: Sigolène Petey
Zvukový design: Olivier Filipucci
Vedoucí produkce: Anna Delaval
 

Ez
Autor, režie a provedení: Elena Zanzu
Dramaturg: Carla Rovira Pitarch
Zvuková režie: Odil Bright, Adele Madau
Světelný design: Anna Boix Álvarez
Rigging: Sarah Jeneway
Zvuková technika: Adele Madau
Světelná technika: Marieta Rojo