Vymezení prostoru
Krzysztof Pastor (1956) je polského původu, dlouho tančil v Nizozemském národním baletu v Amsterdamu a působil zde i jako choreograf. Je uměleckým ředitelem Polského národního baletu ve Varšavě od roku 2009 a nyní v Praze předvedl své dílo Moving Rooms z roku 2008.
Rozhýbává prostor tancem, jiskřivě čistým a virtuózním, a také světly a světelnými efekty. Vytváří odlišně velké bílé světelné čtverce, jako vymezená místa, místnosti či pokoje. Ostře a dost rychle se prostor proměňuje a tanečníci tak přesně reagují na změny a omezení z nich vyplývající. Mohou být v intimní a bezpečné zóně nebo jsou uzavřeni jako ve vězení, mohou se dobývat ven nebo mohou pociťovat klaustrofobii a úzkost. Čtverce vytvářejí hned zpočátku i pravidelnou šachovnici, v které všichni tančí, jako náznak vymezení ve společnosti.
Choreografie ve stylu neoklasiky je ryze taneční, technicky dost náročná pouze s náznaky vztahů v duetech a menších skupinách, má jasnou strukturu a je vyvážená. Na první tóny houslí začíná delší sólo muže, pak nastupují postupně sólové duety, v nichž excelují Romina Contreras, Adam Zvonař, Nikola Márová, Danilo Lo Monaco (1.obsazení) a Kristýna Němečková, Giovanni Rotolo, Louise Corpechot, Roger Duart (v 2.obsazení). V sólech vynikají Patrik Holeček a Matěj Šust.
Hudba Alfreda Schnittkeho (Concerto grosso č.1) by snesla více existenciální, výraznější dramatické naplnění. Velké drama v tanečním způsobu vyjádření není vůbec cítit, protože převažuje extrémní soustředění na dokonalé ztvárnění pohybu. Výraznost dotvářejí za tanečníky více dominující výtvarně světelné proměny.
Hudba Henryka Góreckého, zvláště druhá rychlá část vynikajícího Koncertu pro cemballo a smyčcový orchestr, více vyhovuje překotnému pohybovému tempu, zvláště v obměnách malých skupin tanečnic i tanečníků. Díky této hudební předloze a virtuózním výkonům sólistů získává celá choreografie Moving Rooms švih. Bohužel kostýmy růžově tělové krátké dívčí řízy působí velmi zastarale, tak trochu jako na školním koncertu.
Niterné provázání tance s hudbou
Hans van Manen (1932) je světoznámou osobností a skutečnou žijící legendou holandského baletu a v pravém slova smyslu zastupitelem „holandské taneční školy“. Má na svém kontě 150 choreografií a hostování na nesčetných zahraničních scénách. V pražské premiéře uvádí choreografii Frank Bridge Variations na hudbu Benjamina Brittena. Skladba (Variace na téma Franka Bridge op.10) vznikla jako pocta anglickému skladateli a Brittenovu učiteli Franku Bridgeovi.
Holandský mistr je znám svým niterným provázáním s hudební předlohou a přátelskou vazbou ke svým tanečníkům. Jeho styl a projev je čistý a střídmý a ryze klasické taneční vazby jsou velmi muzikální. Vše dobře a logicky plyne, v tvorbě je lehce patrný vliv George Balanchina, ale i lehkost Jeroma Robbinse. V náročných duetech se tady více rozvíjí osobní vztahy. Choreografie vznikla v roce 2005, takže patří do van Manenova zralého a bohatého tvůrčího období. Scéna je zcela prázdná, černý baletizol na tmavém pozadí, svícení je poměrně jednoduché a prosté. Kostýmy jsou u všech téměř stejné, celotrikoty mají muži v zelených odstínech a dívky v temně červené, což působí nudně a fádně.
Bezvadné sólové výkony předvedli Alina Nanu, Patrik Holeček, Nikola Márová a Adam Zvonař. V druhé premiéře pak Aya Okumura, Giovanni Rotolo, Ramina Contreras a Danilo Lo Monaco.
Podivně bláznivý svět Marca Goecka
Nejmladší z pozvaných tvůrců je Marco Goecke (1972). Narodil se ve Wuppertalu a svá studia absolvoval jak v Německu, tak i v Holandsku, na Královské konzervatoři v Haagu. Působí především na německých scénách (Berlín, Stutttgart, Hannover), ale i na mnoha dalších, mimo jiné v holandském Scapino Ballet Rotterdam, Nederlands Dans Theater. Jeho dílo, a především jeho zvláštní způsob pohybové práce jsou velmi oceňovány, ale také diskutovány.
V Praze hostuje poprvé, a to svým dílem Fly Paper Bird postaveném pro Vídeňský státní balet v roce 2021. Vznik se ale datuje z období práce s NDT, kde již Goecke téma ptáků, konkrétně vlaštovek vyráběných z papíru, rozpracoval.
Pohybový slovník je soustředěný především na trup, horní část těla, ruce a prsty. Prazvláštní gestika a dost šílená rychlost drsně zkratkovitých až křečovitých pohybů, kmitajících rukou a prstů evokují skutečně třepotání, vibrace, vrtění, drbání, poskakování a napodobování ptáků či možná jiných zvířat. Pohyb není lidský, je nějak vymknutý ze zavedených pravidel „krásna‘‘. Určitě tato zvolená estetika nezná míru a je těžko s něčím srovnatelná. Mně osobně připomíná grotesku a pohybovou zkratku v éře němého filmu. I tak groteskně a bláznivě na diváky působí. Kompozičně je choreografie postavená dobře, sóla i skupina tanečníků se pohybují na světle zabarvené podlaze a v mlze měnících se světel i kouře postupně dávkují šílené počínání.
Pořád se mi chtělo smát a divákům možná také. Ale smích slyšet nebyl, snad jen sporadicky, při některém sólovém výstupu. Je to těžké v děsivém kontrastu zvolené hudební partitury Gustava Mahlera, dvou částí (druhé a čtvrté věty) Symfonie č. 5, která zní jako ostatně skoro celé autorovo dílo téměř filozoficky. Druhou větou tato kompozice začíná a božskou vrstevnatou hudbou Adagietta končí. Mnoho diváků a příznivců tance tuto skladbu důvěrně zná nejen z koncertů, ale i z mnoha různých choreografií slavných tvůrců.
Bylo jistě záměrem tuto skladbu uvést tak, aby rozdíl hudby a pohybu byl tak extrémní. Takže to k smíchu dle mého není, ale je to spíše k pláči. Nevíte vlastně, jestli máte spíše zavřít oči a jen poslouchat, anebo obráceně. Tato konfrontace temné pokřivenosti a pitvornosti zblázněného pohybového světa s velkolepostí a šířkou partitury je podivuhodná a zarážející. Naštěstí uprostřed kompozice je část, kdy tanečnice šeptá fragmenty básně Můj pták od Ingeborg Bachmann. Má snad metaforou letících křídel a ptačího letu vyjádřit naději a ukázat cestu z tohoto zmateného světa? Tuto sekvenci považuji za nejvíce identickou, skutečnou. Gesta i zvláštní gestika v tichu vyznívají najednou docela přirozeně a bez hudby nabývají zcela jiných kvalit a významů.
V zadní části scény se také objeví světlý pták s dlouhými obřími křídly, vyrobený zřejmě z papíru a symbolizující básnický text. Kostýmy, rovněž od Thomase Miky, jsou černé, průsvitné na těsných tělových trikotech, snad se znaky per nebo jizev. Určitě je tento pohybový výzkum jistou výzvou pro interprety. Bylo pro ně asi těžké zvyknout si na způsob Goeckeho práce, ale možná choreografii vnímali jako odlehčenou zábavu.
Otázkou je, jaké diváky premiérový večer nadchne, zda ty, kdo chtějí vidět excelentní a vyrovnané výkony baletního souboru, nebo ty, kdo se chtějí vzdělat v historii i vývoji tance. Řada z nich odcházela z premiéry s rozpaky, protože významný dramaturgický progres Beyond Vibrations rozhodně není.
Psáno z premiér 5. a 6. října 2023, Národní divadlo Praha.
Beyond Vibrations
Moving Rooms
Choreografie: Krzysztof Pastor
Hudba: Alfred Schnittke (Concerto Grosso No. 1), Henryk Górecki (Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 40)
Asistentka choreografa: Judy Maelor Thomas
Kostýmy: Oliver Haller
Světelný design: Bert Dalhuysen
Mistr světel: Wijnand van der Horst
Baletní mistr: Alexey Afanasiev
Světová premiéra: Nizozemský národní balet (2008)
Frank Bridge Variations
Choreografie: Hans van Manen
Hudba: Benjamin Britten (Variace na téma Franka Bridge, op. 10)
Asistent choreografa: Rachel Beaujean Jozef Varga
Scéna a kostýmy: Keso Dekker
Světelný design: Bert Dalhuysen
Mistr světel: Wijnand van der Horst
Baletní mistr: Jiří Kodym Radek Vrátil
Světová premiéra: Nizozemský národní balet (2005)
Fly Paper Bird
Choreografie: Marco Goecke
Hudba: Gustav Mahler (Symfonie č. 5: 2. věta Stürmisch bewegt, mit größter Vehemenz a 4. věta Adagietto)
Asistentka choreografa: Ralitza Malehounova
Scéna a kostýmy: Thomas Mika
Světelný design: Udo Haberland
Dramaturgie: Nadja Kadel
Baletní mistr: Miho Ogimoto
Světová premiéra: Vídeňský státní balet (2021)
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 22x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace