Alenka v říši divů – Nepochopení Carrollova příběhu

Alenka v říši divů ( baletní soubor DFXŠ). Foto: Michal Hančovský.

V Divadle F. X. Šaldy v Liberci jsem se s velkým očekáváním a zvědavostí zúčastnil premiéry baletu, který autorsky realizovala hostující choreografka Sylva Šafková-Nečasová. V programu je autorská trojice (choreografka a libretistka Sylva Šafková-Nečasová, hudební skladatel Jakub Rataj a výtvarnice Dominika Lippertová) prezentována jako tým světově zkušených a oceňovaných umělců. Jaký je výsledek jejich tvůrčí činnosti?  

Problematické libreto

Představení je uváděno pod názvem Alenka v říši divů a podtitulem Taneční příběh se zamotaným koncem. Dovolím si s tímto tvrzením polemizovat. V tomto baletním večeru nemáte pocit sledování tanečního příběhu, ale neoklasického baletu, který místo klasické baletní techniky užívá, někdy i zajímavě a nápaditě, různé techniky současného tance a místo obsahové baletní pantomimy (či posunčiny) promítá pro orientaci diváků projekce nadpisů jednotlivých tanečních čísel. A co se týká konce, není více zamotaný než problematický průběh celého večera.

V programu choreografka mj. píše: „Alenka v říši divů není tématem jednoduchým, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ano, jedná se o pohádku, ale o pohádku do značné míry netradiční. Hlavní hrdinka – Alenka – není, jak to v pohádkách obvykle bývá, hybatelem událostí, neztotožňuje se a nestává se součástí světa, do kterého přišla. Alenka působí spíše jako pozorovatel či návštěvník, který se ocitl v cizí zemi a žasne nad místními podivnými zvyklostmi.“

Tímto přístupem k inscenaci a nepochopením Carrollovy předlohy se dopustila choreografka největšího omylu. Od začátku do konce se jedná o snový fantazijní příběh malého děvčátka, který končí tím, že ho probudí Alenčina sestra. Všech situací se aktivně zúčastňuje – na začátku zahlédne mluvícího Bílého králíka, vydá se za ním a upadne do králičí nory, seznámí se s myškou a ptáčky, a když jim začne vyprávět o své kočce Mindě, zvířátka se strachy rozutečou. Mohl bych citovat další pasáže z Carrolla, kterých se Alenka samozřejmě účastní: Houseňák jí doporučil sníst houbu a narostl jí krk tak, že se jí holubice lekla, protože se domnívala, že vidí hada; vypila také čaj o páté s Kloboučníkem, zajícem Březňákem a Plchem, který ji začal pro neustálé opakování téhož nudit; s vojáky Srdcové královny si Alenka zahrála kroket a tak dále.

Ve výsledku je ale horší, že své bludné představě choreografka uvěřila a z Alenky se stává divák libereckého divadla, který místy nemá s průběhem představení co do činění – sedne si na kraj lóže a sleduje, co se na jevišti odehrává. Přitom baletní soubor tančí abstraktní krokové variace čelem do publika, aniž by věnoval sebemenší pozornost hlavní roli. Vůbec je nezajímá, že jsou Alenčinou snovou představou.  

Příliš mnoho nelogičností

Už za příchodu diváků do hlediště sleduji před malovanou oponou tanečnici s kočičími oušky, která ovšem co do pohybové charakteristiky má s kočkou velmi málo společného. Navíc jsem si během představení nevšiml jejího zvláštního a výjimečného postavení ve vztahu k Alence. Choreografka zapomněla v programu představit další velmi významnou postavu příběhu, a to Bílého králíka, který seděl v horní lóži nad jevištěm. Už to je zvláštní, že autorka divákům naráz představuje živou Alenčinu kočku ve společnosti Bílého králíka, tedy nereálné postavy z Alenčina snu.

V obraze narozenin začíná celý problém inscenace. Jedna věc je oslava a druhá komunikace Alenky s vlastní snovou představou Bílého králíka, kterého pak bude naše hrdinka následovat do říše divů. Choreografka pomíchala realitu se snem, tudíž soudný divák nemá šanci smyslu inscenace porozumět. Navíc se oslava odehrává ve scénickém prostředí (až na dobové křeslo pro oslavenkyni Alenku), které má být snovou králičí norou. A už vůbec je nepochopitelné, proč jsou rodiče i Alenka bosí! Tatínek i maminka jsou v obleku a dobových šatech, přinesou Alence velké krabice plné dárků. Myslím si, že by si takto situovaná rodina měla na prvním místě koupit boty. V představení je většina tanečníků bosa. Kdyby se příběh odehrával v Africe mezi černochy, je to logické, ale v Anglii roku 1864?

Choreograficky invenční duet Alenky a Bílého králíka má pravděpodobně naznačit jejich společnou cestu do nory. Divák již ale noru jako nový fantazijní svět, který má teprve Alenka objevit, dávno zná. Od oslavy narozenin se scénografie změnila jen tím, že bylo odstraněno dobové křeslo. Tudíž se ona zásadní proměna do světa fantazie nekoná. Dobře naopak působí stínové zvětšení Alenky po požití nápoje. Na druhou stranu je zmatečné zdvojení králíka, přičemž v dvojníka se proměnil Alenčin tatínek. Jsem názoru, že i každá fantazie má mít svou obsahovou logiku. U Carrolla se tak vždy děje. V tomto představení nikoli.

Následovalo tanečně abstraktní, bezobsažné číslo, uvedené v programu jako „Jezero slz – Alence je smutno“, v němž z mlhy přicházejí čtyři zvířata a tančí na špičkách. Alenka sedí na vysokém podstavci a usmívá se na ně, i když jsou k ní zády a tančí směrem do publika. Tudíž žádný smutek Alenky nelze zaznamenat. Nebo že by se dokonce zvířátka topila v jejích slzách, jak uvádí libreto? Choreografie sice není špatná, ale obsahu v programu naprosto neodpovídá.  

Proč se tanečníci tak namáhají?

Na jeviště poté přišlo osm zvířátek ve velmi nepěkných maskách, ale žádné neorganizované závody zvířátek avizované v programu jsem na jevišti neviděl. Ba právě naopak, zvířátka se pěkně vyrovnala do perfektních řad s pohledem do publika. Nelogičnost této scény navíc umocnila skutečnost, že podle výrazných masek se jednalo o velmi různá zvířata, která tančila všechna unisono jednotné taneční prvky. Navíc, Alenka dokonce zmizela z vlastního snu – na jevišti prostě chyběla. Na závěr se opět objevili Bílý králík s tatínkem-králičím dvojníkem. Tančili sice choreograficky náročný tanec, ale problém je stále stejný – chybí důvod, proč se tanečníci tak namáhají. I v dialogu housenky s Alenkou vyčnívá jen nápaditý kostým housenky a naprostá choreografická bezradnost.

Čaj o páté je první výtvarně zajímavá scéna, i když obsahu jednání postav lze těžko porozumět. Zejména úprku všech aktérů do kolečka za Alenkou. Pak všichni opět zasedli ke stolu a opakovali pohybovou sekvenci čaje o páté, když je Alenka objevila.  

Mnoho pohybu pro nic

Druhé jednání začíná obrazem u královny, je zde Alenka, Bílý králík, Královna a Král. Ve snu se Alence zjevují maminka a tatínek v podobě královského páru, tudíž divák předpokládá blízkou rodinnou vazbu. Opak je však pravdou. Maminka-královna je nesmlouvavá despotická vládkyně, jen tatínek-král, který si před chvílí zahrál dvojníka Bílého králíka, je ke své dceři vstřícnější. Přichází sbor představující karty a zatančí opět unisono choreografii před sólistickou čtveřicí. Jedná se o další nic neříkající taneční plochu. Žádná obsahová komunikace neprobíhá ani v duetu mezi královským párem, ani mezi Alenkou a kostýmovanými rodiči. Jen se tančí…

A o čem to libretistka a choreografka v úvodu hovořila? Že Alenka není hybatelem událostí, že působí jako pozorovatel či návštěvník? Myslím, že si protiřečí, když následuje duet Alenky a Bílého králíka, který pro ni ukradl královniny růže, uvedený v programu jako „oboustranné citové vzplanutí“. Choreograficky zajímavé, ale má-li být tanec citovým vyznáním obou interpretů, pak bych jej charakterizoval jako mnoho pohybů pro nic!

 
Zvláštní konec

„Z každého snění nás ale jednou vytrhne studená realita. Královna se zlobí na Alenku a Bílého králíka. Ať to jsou ukradené růže, či jiná malichernost. Nebo že Alenka dostatečně neobdivovala Srdcovou královnu? Kdo nehraje naši hru, jde proti nám. Kdo se provinil, musí být odsouzen. Není ale vždy tak špatně, jak to na prvý pohled vypadá. Někdy stačí jen se zastavit a podívat se na problém z jiné perspektivy – vždyť to jsou koneckonců jen karty…“

Tak libretistka v divadelním programu líčí konec svého neoromantického baletu. Kdyby zůstala věrna Carrollově předloze, bylo by vše naprosto jednoduché a srozumitelné. Alenku z říše fantazijních snů probudí její sestra a přivede ji zpět do reality všedního dne.

Je skutečně velmi zvláštní, když vlastní matka v roli královny odsoudí svou dceru. Jen tatínek-král se jí zastane. Na závěr představení rozhodí Alenka z královského piedestalu balíček karet – celý soubor si lehne na zem – a je konec baletu.

Nyní ještě několik slov k dalším autorům inscenace. Hudební skladatel Jakub Rataj sám nazval v programu svou práci jako „zvukovou instalaci“. Myslím, že to přesně vystihuje zvukový nerytmický šum, na který se prakticky nedá tančit, nebo – lépe řečeno – obdivuji interprety, kteří jsou tak disciplinovaní, že přání choreografky respektují. Celou inscenaci hudebně zachraňují barokní mistři Jean-Baptiste Lully, Jan Dismas Zelenka a Antonio Caldara.

Co se týká scény a kostýmů, je mi jasné, že v libereckém divadle je rozhodující finanční rozpočet. Výtvarnice Dominika Lippertová dokázala z jednoduchých jevištních prvků vytvořit několik různých prostředí, což není snadné. Tři tunely ve třech velikostech vytvořily diagonálu, stůl se židlemi v čaji o páté i monumentální královský trůn.

Budou to patrně děti, které budou navštěvovat představení Alenka v říši divů. Sám titul rodiče přímo vyzývá vzít na takové představení své ratolesti. Tak jak je představení koncipováno, je více přijatelné pro dospělého diváka, který je navíc nadšencem moderního tance. Obávám se, že děti se budou na představení nudit.  

Psáno z premiéry 26. února 2016 v Šaldově divadle, Liberec.  

Alenka v říši divů

Choreografie: Sylva Šafková (Nečasová)
Libreto: Jiří Šafka a Sylva Šafková
Hudba: Jakub Rataj s použitím skladeb J.-B. Lullyho, J. D. Zelenky a A. Caldary
Scéna a kostýmy: Dominika Lippertová
Dramaturgie: Helena Syrovátková