Zemřela Jarmila Jarošová, významná osobnost libereckého baletu

Jarmila Jarošová v šatně po závěrečném vystoupení baletních kurzů v roce 2001.

Autor Alena Laifrová

Tato pražská rodačka, žačka Rudolfa Macharovského, vždy elegantní, nalíčená, ladně se pohybující dáma, nade vše milovala klasický balet a skladby Fryderyka Chopina. Byla takřka chodící encyklopedií dějin hudby, tance a baletu. Navenek drobná a štíhlá, uvnitř mimořádně silná a disciplinovaná bytost, která si ráda povídala, vyprávěla, vzpomínala. Celoživotně zůstala věrná městu pod Ještědem, jak se Liberci často přezdívá, a jeho divadlu, přestože by se díky svému pohybovému talentu, jevištním zkušenostem a výjimečné muzikalitě nepochybně uplatnila i na jiných, pro klasický balet patrně významnějších scénách.

Taneční začátky

Jarmila Jarošová se narodila v Praze 17. ledna 1930 manželům Kučerovým, vyrůstala na Královských Vinohradech. Od útlého dětství si přála stát se baletkou. Velice ji ovlivnila její teta Lída Vosyková, primabalerína Švandova divadla na Smíchově, která neteř od počátku podporovala v naplnění jejího snu o tanci. I přes velké protesty se jí nakonec podařilo přemluvit Jarmiliny rodiče, aby ji v osmi letech přihlásili do baletní školy. Jako učitele doporučila významného pražského choreografa, tanečníka a pedagoga Rudolfa Macharovského (1909–1978). Setkání s tímto renomovaným umělcem a jeho baletní školou definitivně rozhodlo o Jarmilině životní dráze.

Šestileté studium v Macharovského baletní škole zúročila v roce 1944, kdy byla jako čtrnáctiletá přijata do souboru Velké operety v Praze. Naneštěstí však záhy poté nechali Němci uzavřít divadla a umělci – herci, zpěváci i tanečníci – byli nasazeni do válečné výroby. Jarmila tou dobou nebyla plnoletá, proto se totálnímu nasazení v Německu vyhnula. Až do konce druhé světové války ale musela vypomáhat v jednom pražském kadeřnictví. Hned po válce byla na základě úspěšně vykonaného konkurzu přijata do Hudebního divadla v Karlíně.

U zrodu libereckého divadla

Osud tomu ale chtěl jinak a Jarmila Jarošová se ocitla přímo u zrodu nového českého divadla v Liberci, které bylo nejprve pojmenováno Zemské oblastní divadlo, později Severočeské národní divadlo, od roku 1957 až do dnešních dní nese název Divadlo F. X. Šaldy.

Nenašlo se mnoho umělců, kteří by se bez váhání vydali do čerstvě osidlovaného pohraničí na severu republiky budovat zbrusu nové divadlo. Jednalo se o velkou cestu do neznáma, bez vidiny stabilního angažmá či vyřešené sociální a bytové situace. Tehdy patnáctiletá Jarmila však patřila k nadšencům, kteří dokázali obavy překonat. V červenci 1945 přijela společně s Rudolfem Macharovským a dalšími čtrnácti děvčaty, žákyněmi jeho baletní školy, do Liberce – města, v němž (alespoň podle vzpomínek samotné Jarmily Jarošové) v té době např. neexistoval ani žádný baletní sál. A do Liberce tehdy přišel také tanečník a choreograf Čeněk Jaroš, který se brzy stal jejím manželem a celoživotní spřízněnou duší.

Jarmila Jarošová tančila v zahajovací divadelní sezóně jako sboristka. Poprvé se divákům představila v operním představení Prodaná nevěsta. Účinkovala také v historicky první premiéře libereckého baletního souboru, kterou nastudoval právě Rudolf Macharovský, a to v představení Z pohádky do pohádky na hudbu Oskara Nedbala (prosinec 1945). Sezónu 1946–1947 strávila mimo angažmá na mateřské dovolené se svou jedinou dcerou, ale již v roce 1948 se opět vrátila na jeviště a zůstala mu věrná po následujících 33 let (od roku 1961 již výhradně na postu sólistky) až do roku 1981, kdy odešla do penze a s jevištěm a aktivní taneční kariérou se rozloučila nadobro.

V roce 1980 byla při příležitosti 35. výročí vzniku českého divadla v Liberci oceněna Pamětní medailí Divadla F. X. Šaldy. Od počátků svého libereckého angažmá se těšila velkému zájmu a oblibě nejen diváků, ale rovněž odborných recenzentů a tanečních kritiků. Mnohokrát a veskrze pozitivně o ní psala např. taneční kritička a publicistka Lidka Schmidová (1906–1969). Jarmila Jarošová sama také často v dobrém vzpomínala na Jana Reimosera (1904–1979), významného tanečního teoretika, kritika a libretistu, od kterého získávala mimo jiné cenné informace o dějinách baletu.

Step, flamenko i čardáš

Na jevišti Divadla F. X. Šaldy ztvárnila celou řadu stěžejních rolí klasického baletního repertoáru. Za své nejoblíbenější balety vždy považovala především Šípkovou Růženku (liberecká premiéra se konala roku 1959, J. Jarošová se divákům představila v titulní roli) a Bachčisarajskou fontánu (premiéra r. 1954, zde zazářila v roli Marie, jedné z hlavních rolí); toto představení vyvolalo v Liberci naprostou senzaci a při děkovačce po premiéře se údajně dočkalo neuvěřitelných 27 opon, na což často s nadšením vzpomínala. Žádná jiná inscenace, v níž kdy účinkovala, už podle jejích slov nikdy takového úspěchu nedosáhla.

Výčet rolí Jarmily Jarošové je úctyhodný. Za všechny lze uvést dále alespoň vílu v představení Modravá země (autorem hudby byl skladatel Jiří Mihule, 1950), Delibesovu Coppélii, Zubejdu v Šeherezádě, Márinku ve Filosofské historii (1953), zlou sestru v Popelce, paní Quickly ve Veselých paničkách windsorských (1955), Eufrosinu (1956), Sněhurku, smutnou dívku v Labutím jezeře, Klárinku ve Sluhovi dvou pánů (1960), Nune v Chačaturjanově baletu Gajané (1961), vílu ve Viktorce (1962), Jacintu v Laurencii (1962), múzu v Prométheovi (1963) a celou řadu dalších.

Záběr jejího pohybového slovníku byl mimořádně široký. Možná méně se o této všestranně založené tanečnici vědělo, že také velice ráda stepovala a byla velkou znalkyní a obdivovatelkou španělského flamenka nebo maďarského čardáše.

V roce 1964 byla při libereckém divadle zřízena baletní škola. Jarmila Jarošová, tehdy čtyřiatřicetiletá, se vedle své aktivní taneční kariéry začala s nadšením věnovat i pedagogické činnosti. V letech 1968–1970 si doplňovala odborné teoretické vzdělání na pražské AMU studiem taneční pedagogiky. Balet vyučovala nejprve ve škole vedené při Divadle F. X. Šaldy. V roce 1976 ale Ministerstvo kultury vydalo směrnice, podle nichž divadla v Československu nesměla nadále baletní školy provozovat, a školu převzalo liberecké kulturní centrum Park kultury a oddechu (PKO).

Tvořivá pedagožka

Své bohaté jevištní zkušenosti zúročila při každoroční přípravě závěrečného vystoupení baletních kurzů. Směle se pouštěla do choreografického zpracování nejen variací z klasického baletního repertoáru, ale žáci si pod jejím vedením mohli zatančit např. na hudbu Mozarta, Beethovena či na operetní melodie. Kostýmy i rekvizity na vystoupení se vyráběly svépomocí, vypomáhaly šikovné babičky, maminky i tety, přešívalo se, co šlo.

Jarmila Jarošová vyučovala nepřetržitě až do svých sedmasedmdesáti let. Veškeré zadávané cviky a krokové variace, v posledních letech snad jen s výjimkou skoků, vždy sama aktivně předváděla. Důrazně také dbala na to, aby její lekce vždy probíhaly za doprovodu korepetitora a klavíru. Jejími baletními kurzy prošly za několik desetiletí jejich trvání řádově nejméně stovky, spíše však i tisíce žáků. Ovlivnila bez nadsázky celé generace.

Na úspěchy svých žáků bývala náležitě pyšná a chlubila se jimi, za všechny lze uvést např. Ladislava Rajna (mimo jiné sólista Pražského komorního baletu nebo Laterny Magiky) či Gustava Skálu (tanečník Národního divadla). Silné pouto si v pozdějších letech vzájemně vytvořili s Konstantinem Tselikovem, jejím neobyčejně talentovaným studentem původem z Ukrajiny, který řadu let tančil jako sólista v Hamburg Ballett u Johna Neumeiera a nyní v tomto prestižním souboru působí jako pedagog a choreograf.

V tanečním světě je poměrně dobře známý výrok věhlasného George Balanchina: „Nechci lidi, kteří chtějí tančit. Chci lidi, kteří MUSÍ tančit.“ A právě do této druhé skupiny tanečních umělců Jarmila Jarošová patřila.

Autorka textu byla žákyní Jarmily Jarošové v letech 1994–2002; v roce 2017 na katedře tance HAMU obhájila diplomovou práci s názvem Soubor baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci se zaměřením na život a působení Jarmily Jarošové.