U Bíby na kafíčku – tam se psaly dějiny

prof. Božena Brodská s vnučkou Bárou a pravnukem Albertem. Foto: Z dokumentu ČT Legenda Bíba Brodská.

Autor Lucie Hayashi

Došlo nám, nakolik jsme i my, tedy ti, kteří jsme se rozhodli držet se zuby nehty vystudovaného povolání navzdory realitě, „nakaženi Bíbou“. Její zarputilostí, odvahou a nadějí, pracovitostí, pečlivostí, laskavostí a láskou k vědění. A vzpomínali jsme…

Těchto pár řádek věnujeme všem, kteří si ji pamatují stejně jako my, ať mohou vzpomínat s námi.

Zuzana Rafajová: Tři vzpomínky na prof. Brodskou

Poprvé jsem se s profesorkou Boženou Brodskou setkala, když mi bylo osmnáct. Chodila jsem na všeobecné gymnázium a se svými znalostmi anorganické chemie, ontogeneze bičíkovců, hrubého domácího produktu Barmy a základů vývojové psychologie jsem se rozhodla jít studovat taneční vědu. Nakoupila jsem tedy prakticky veškerou dostupnou literaturu na téma, což byl ve výsledku ne náhodou průřez literární činností paní profesorky. Kdyby tedy jí nebylo, nikdy by mě na HAMU nevzali, fatalisticky řečeno.

Druhé setkání proběhlo v mých dvaadvaceti. Dokončovala jsem bakalářskou práci a shodou okolností se ocitla bez oponenta. „Bude ti ho dělat profesorka Brodská!“ Krve by se ve mně nedořezal. Po slabých třech letech studia jsem si připadala přinejlepším jako nedovyvinuté tanečně vědné embryo a najednou jsem se měla konfrontovat s někým, kdo byl po právu považován za největší žijící kapacitu oboru. Posudek jsem ale dostala dobrý, práci obhájila, státnice složila a mohla se víceméně úspěšně vyvíjet dál.

A do třetice, o dva roky později, na začátku doktorského studia, jsem byla k paní profesorce přidělena pro pravidelné konzultace z dějin tance. Dva dny před prvním setkáním u ní doma mi zvonil telefon s hovorem z katedry s iniciačními instrukcemi – sedmnáctkou na zastávku Přístaviště, ulicí kousek dál za konzervatoř Duncan Centre a dvě jemně perlivé magnésky s sebou. Koupím je prý v trafice u vchodu. Koupila. A výměnou získala dopisy Théophila Gautiera Carlottě Grisi, její vlastní ruční výpisky z knihoven, kontakt na potomky Augustina Bergera, čaj a sušenky (to když jsem se nedovedla účinně bránit) a možnost se co 14 dní nořit do štosů vzorně předplacených Dance Magazine a Dancing Times. Při odchodu jsem házela klíče od brány nahoru do prvního patra paní profesorce do okna. Doteď mi není úplně jasné, že je pokaždé bezpečně chytla v letu a já jí svazkem nevyrazila zuby…

Daniela Machová: Nezapomenutelná jízda

Za všech okolností čiperná a elegantní dáma! Tak si Bíbu pamatuji já. Poprvé jsem se s profesorkou Brodskou setkala při přijímacích zkouškách na taneční vědu na HAMU. Tehdy na mě povzbudivě mrkala svýma šibalskýma očkama a snažila se nenápadně napovídat, když jsem se ztrácela v akordech při prověrce mých teoretických hudebních znalostí. K obrovské úctě k její dosavadní činnosti se rázem přidaly i sympatie. Byla nekonečnou studnicí vědomostí a inspirace, přesto budu nejvíce s úsměvem na rtech vzpomínat na to, jak mě po jedné přednášce, která probíhala u ní doma, odvezla autem na metro. Bylo jí tehdy již přes devadesát let, ale postřeh, rychlost, odpich a sebevědomí by jí mohl s nadsázkou leckterý automobilový závodník závidět. To byla jízda!

Lucie Hayashi: Co že mi všechno Bíba dala?

Rady, jak na chlapy (a jak se dožít klidného stáří = bez nich). Zlaté střevíčky (protože mají už moc vysoký podpatek a ve svých 90 letech na nich uklouzla na schodech v ND při premiéře). Výstřižky a články z doby první republiky (které nemusela ani hledat, prostě jen otevřela jednu ze svých deseti starožitných skříní a sáhla do ní se stejnou jistotou jako do své paměti). Návod, jak zkrotit elán, vkus a eleganci (její nejtajnější a nejmocnější zbraně). Úsměv a vtip (naposled cca před rokem z lůžka na LDN, kde mě prosila, ať ji vyfotím mobilem a pošlu na katedru, jak mává). Motivaci ke zvědavosti a píli (a návod, jak jimi dosáhnout sebeuspokojení tehdy, kdy okolí háže klacky pod nohy). Respekt ke každému snažení (třeba když diplomantce opravila číslo stránky citovaného pramenu, protože je doma všechny ověřovala). Odvahu požádat o laskavost (to jak využívala návštěv studentů pro donášku magnesek). Vřelost a ochotu (jaká nezná překážek věku, postavení, šarže či zásluh). Zámecké posezení u kávy a sušenek… Inspiraci… Respekt… Porozumění… Návod na bridž… Číslo na švadlenu… Povzbuzení… Rozhled v tenise…

Ladislav Beneš: Vzájemná výpomoc

Když jsem přišel na HAMU, paní profesorka Brodská zde již neučila, ale slyšel jsem od svých starších spolužáků vyprávění o jejích poutavých přednáškách. Sám pak jsem měl možnost se s ní setkat několikrát pouze při oficiálních událostech. Moje osobní setkání se datuje tři roky zpět, kdy jsem byl u paní profesorky na návštěvě doma. B. Brodská patřila k lidem, kteří se zabývali osobností Augustina Bergera, a do Prahy měla tehdy přijet jeho pravnučka a předat paní profesorce materiály z rodinného archivu. Já jsem měl tu čest, že jsem byl přizván, abych se této schůzky účastnil. Zmínila se tehdy, že jí není od rána úplně dobře, bolí ji noha, ale nejvíc starostí jí dělalo to, že nejde internet a ona nemůže pracovat. Zatímco jsem se pustil do boje s neposlušným počítačem, přišla řeč i na moji bakalářskou práci o soukromých tanečních školách. Paní profesorka začala sama od sebe velmi živě vzpomínat, jak chodila do taneční školy Milči Mayerové, vyprávěla o Lídě Myšákové a dalších… Když jsme se pak loučili, sáhla do skříně a darovala mi štůsek meziválečných výtisků Taneční revue. To bylo moje poslední setkání s touto první dámou taneční vědy.

Petra Dotlačilová: Inspirace s osobitým stylem

Naposledy jsem paní profesorku Brodskou viděla v plné síle, když jsem jí před třemi lety do jejího bytu přinesla svou čerstvě svázanou disertační práci. Jako vždy mi nabídla kafíčko a domluvily jsme se, že se na obhajobu oblékneme do puntíkovaných šatů. To byl její oblíbený vzor. Vždy byla perfektně upravená, měla styl a šarm. Její zevnějšek vyjadřoval přesně to, jaká byla uvnitř: perfekcionismus, nadčasovost, ale i určitou lehkost bytí a vtip. Neustále mě překvapovala nejen historiografickými poklady, které vytáhla ze šuplíku, ale i životními moudry, která utrousila jen tak mimochodem. V obojím pro mě zůstává inspirací.

Bohužel, na obhajobu již ze zdravotních důvodů ve svém puntíkovaném kostýmku nedorazila. Oponentský osudek na mou disertační práci byl tím posledním, který sepsala. Ve svém výzkumu evropského baletu a kostýmu 18. století navazuji na její práci, její publikace a význam se snažím „prodat“ i v zahraničí – protože také v mezinárodním kontextu je šíře její práce a objevy unikátní. Stejně jako mnoho ostatních, i mne inspirovala v badatelské činnosti svým neutuchajícím zájmem a podporou. Krabice jejích poznámek a výpisků, kterou mi také kdysi předala, mě nadále provází a s ní i odkaz této veliké osobnosti. Děkuji za všechno, paní profesorko!