Století Bíby Brodské, dámy s nedostižnou energií a francouzským šarmem

Božena Brodská. Foto: Alan Homolka.

Autor Zuzana Rafajová

Pro většinu z nás, studentů oborů taneční katedry, byla hned od počátku ikonou, autorkou skript, z nichž jsme se učili, paní profesorkou s velkým P. Budila respekt, v historiografické práci vyžadovala přesnost a pečlivost, se kterou byla schopná kontrolovat každý odkaz v jí oponované diplomové práci a konzultovat jej s dalšími zdroji, její znalosti byly nezměrné. Přesto nepůsobila odosobněným dojmem pedagoga stojícího na druhé straně barikády, teoretika zalezlého mezi knihami.

„Měla jsem pocit, že je to mnohem víc moje přítelkyně, jakkoli byla o šedesát let starší. Během přednášek vypadala, že by si nejraději sedla mezi nás a diskutovala, povídala si o našich výzkumech a zjištěních, o novinkách ve světě tance,“ vzpomíná jedna z jejích studentek a současná vedoucí Katedry tance Lucie Hayashi.

Její výklad taneční historie byl poutavý a zábavný, vše prokládala historkami, peprnými detaily ze života umělců i svými zážitky s danými baletními tituly. Díky tomu byla schopná pro historii tance nadchnout i ty, které dříve obor tolik nezajímal, případně je nakazit svým entuziasmem natolik, aby pokračovali v jí započaté cestě a věnovali se tématům, která ona sama nestihla svou prací postihnout.

„Je zvláštní, jak často jedno setkání ovlivní náš další život. Pro mě tím, kdo nepřímo určil mé budoucí směřování, byla právě paní profesorka. Byl jsem tehdy v prvním ročníku taneční vědy a byl jsem katedrou požádán, zda bych nemohl k paní profesorce zajet a pomoci jí s nějakými materiály, jelikož čekala návštěvu Yasmin Wildmann, příbuzné Augustina Bergera, která měla přivézt dokumenty z pozůstalosti tohoto choreografa,“ přibližuje první setkání s Bíbou posluchač doktorandského programu taneční vědy Ladislav Beneš. „Dotyčná dáma nakonec toho dne nepřijela, ale já jsem s paní profesorkou strávil odpoledne, kdy mi poutavě vyprávěla o svém bádání a Bergerově choreografické práci. Její nadšení se přeneslo i na mě, takže když jsem o pár let později končil magisterské studium a rozmýšlel se, jakému tématu se věnovat ve své disertační práci, byl Augustin Berger první volbou, jehož životu a dílu se věnuji už třetím rokem.“

Balet, a především jeho česká stopa byly ústředním motivem bádání naší přední taneční historičky, neznamená to však, že by se uzavírala pouze ve své odbornosti. Jakmile objevila nový materiál či pramen, okamžitě se s ním svěřila svým studentům, jež od počátku brala jako kolegy. A se stejným zápalem přistupovala k jejich vlastním výzkumům a rešerším, podporovala je, povzbuzovala, neodsuzovala.

„Kdykoli jsem k ní přišla na návštěvu nebo přednášku, které v posledních letech vyučovala u sebe doma, jako první se ptala na novinky v tanci. Vyšla nová publikace? Donesla jsem jí poslední ročenku Tanečních aktualit? Co se v tanci děje? Tyto otázky byly také těmi prvními, které na nás vychrlila, když jsme ji s Lucií Dercsényi přišly navštívit do nemocnice, kde ležela po svém posledním zranění,“ dodává Lucie Hayashi. „Když jsme se loučily, sama nás poprosila, abychom ji vyfotily: ,A pošlete to všem na Katedře, že jim mávám!´ Katedra pro ni byla jako druhá rodina.“

Vždycky si zakládala i na svém vzhledu. Elegantní, s natočenými a pečlivě nabarvenými vlasy, rtěnkou, perfektně upravená. Šarmantní dáma s nesmírným kouzlem osobnosti.

„Na začátku přednášky nás pochválila, jak nám to sluší, případně se pochlubila svým novým módním úlovkem. Když si v divadle nešťastně na schodišti podvrtla během premiéry nohu a musela pro ni jet sanitka, věnovala mi se slzou v oku své zlaté střevíčky, protože na jejich sedmicentimetrových podpatcích už po osmdesátce nemohla chodit,“ připomíná jeden ze svých zážitků Lucie Hayashi. Petra Dotlačilová k tomu pak dodává: „Měla smysl pro styl, v módě jsme si docela rozuměly. Dokonce jsme se domluvily, že na obhajobu mé disertační práce přijdeme obě v modrých šatech s bílými puntíky. Bohužel, těsně před ní se paní profesorka zranila a už se nemohla dostavit.“

Máloco však mohlo Bíbu Brodskou a její životní elán zastavit. Neustále se učila novým věcem, s přehledem používala počítač i mobilní telefon, do vysokého věku řídila vlastní auto, největší problém jí v devadesáti letech nečila ani tolik bolavá kolena, jako spíše nefungující internet.

S otevřenou náručí přijala každého, kdo projevil zájem o obor taneční historie, a byla ochotná jej zahrnout svými znalostmi, vědomostmi i vlastnoručně pořízenými zápisky z archivů a knihoven, které ukrývala ve svém malém bytě v pražském Braníku, kam za ní jezdili studenti na konzultace.

„Ačkoli jsem jako studující rodič doktorátu na HAMU měla volnější režim, přednášky u Bíby doma jsem si nenechala nikdy ujít, ačkoli to znamenalo jet s kočárem MHD přes celou Prahu s nezbytnou zastávkou v blízkém obchodě pro oblíbenou minerálku paní profesorky a zákusek ke kafíčku, které nám vždycky uvařila. Vždy usměvavá, vždy perfektně upravená, elegantně oblečená, prostě dáma s nadhledem a neuvěřitelným drivem do života, který jsme jí mohli všichni závidět,“ přidává svou vzpomínku další z jejích posluchaček Daniela Machová.

Její obývací pokoj se starožitným nábytkem působil jako ze zámku, skříně, police a knihovny pak skrývaly nekonečné poklady.

„Lucinko, ty se věnuješ tomu japonskému divadlu, sáhni si tam do druhého šuplíku, najdeš v něm program ze 40. let, když u nás hostovali japonští tanečníci, já je tehdy viděla!“

„Ty píšeš o romantickém baletu? Tady jsou mé překlady dopisů Théophila Gautiera Carlottě Grisi, vezmi si je. Ten do ní musel být hrozně zamilovaný, co myslíš?“

„Tady mám krabici s poznámkami a výpisky o evropském tanci 18. století, to je tvoje specializace, že ano? Tak jsou tvoje.“

Na svá studia u profesorky Brodské vzpomíná s láskou i Marcela Benoni: „Přesně si pamatuji na veselé a šibalské oči paní profesorky i na to, jak nám dávala zabrat! Se zájmem chodila na moje zkoušky Pragensií a Vox clamantis, tedy na ještě nedodělaná představení v Laterně magice. Vždycky komentovala naše scénická řešení a trousila poznámky jako například: ,Benonka to má od Béjarta.´ Dovedla být sarkastická a ostrá, a to mi právě chybí, stejně jako její neustále pozitivní nálada. Báječná atmosféra, kterou uměla vytvořit jen ona a díky které taneční dějiny skutečně byly v pohybu! Výklady byly vždy živé a obrazotvorné, takže jsem se nikdy nenudila. Nešlo to.“

Její pečlivost byla pověstná, nedávala svým studentům nic zadarmo, vidět její jméno v komisi státních závěrečných zkoušek či jako oponenta absolventské práce vzbuzovalo oprávněné obavy. Přesto…

„Profesorka Brodská byla přísná, ale také krásná duše plná empatie. Kolikrát přišla za mnou do divadla o víkendu a mezi dvěma představeními mě vyzkoušela. Když jsme měli s mým spolužákem Danielem Wiesnerem před státnicemi, byli jsme hodně nervózní. Oba jsme byli toho času zaměstnáni v divadle, absolvovali denně zkoušky a představení a na učení těch desítek otázek z dějin baletu nám času mnoho nezbývalo. V podvečer státnic mi zazvonil telefon.
„Tady Brodská,“ ozvalo se na druhé straně.
„Jé, dobrý večer, paní profesorko! Státnice posunuty?“
„Ne, ale podívejte se na Petipu a Fokina. Zítra držím palce!“
Volal jsem hned Danymu. Tomu se profesorka ozvala se stejným oznámením. Už jsme měli všechno jakž takž naučené a teď tohle! Nicméně jsme se tedy ještě v noci zmáčkli a dovedli k dokonalosti znalosti života a díla těchto baletních velikánů.
Druhý den jsem byl u státnic hodně napjatý. Já dostal Fokina. Dany Petipu. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale vzhledem k tomu, že je to více než čtyřicet let, snad je vše již promlčeno a myslím, že by mi paní profesorka prozrazení tohoto tajemství určitě odpustila,“ vzpomíná choreograf Zdeněk Prokeš.

Pro taneční historiografii udělala profesorka Brodská nezměrné množství práce. Jejímu životu a dílu se věnuje část knihy Ženy v pohybu, kam její medailon sepsala další z jejích absolventek, profesorka Dorota Gremlicová.

Před pár lety vznikl pod hlavičkou České televize rovněž dokumentární snímek Legenda „Bíba“ Brodská věnující se této pozoruhodné dámě, byť má své minusy, jak podotýká Petra Dotlačilová: „Pamatuji si na zklamání, které jsem pociťovala po zhlédnutí dokumentu Jana Vágnera. Poněkud bulvárně se šťoural v jejím manželství s Vlastimilem Brodským a v jejím soukromí, zejména vztahu k synovi, zatímco její jedinečná role na poli taneční historie a teorie, včetně jejích průlomových objevů, nebyly zdůrazněny tak, jak by podle mého názoru měly být. Dokument o historikovi-muži by jistě vypadal jinak. Profesorka Brodská byla moderní a nezávislá žena, která si šla za svým, což v její době jistě nebylo tak obvyklé a rozhodně to nebylo jednoduché. Vlastně ani dnes.“

Její „druhá rodina“, Katedra tance HAMU, si sté narozeniny své dlouholeté pedagožky a vedoucí připomene mezinárodní Konferencí o tanečním výzkumu 7. října 2022. Na tu bude 8. října navazovat brunch pro absolventy oboru taneční vědy, během něhož bude možné zavzpomínat, podělit se o zážitky i sdílet své cesty světem taneční teorie a historie, které působení profesorky Brodské ovlivnilo.

Zavzpomínat na dámu tanečních dějin můžete i v rozhovoru Zuzany Smugalové zde či článku Doroty Gremlicové u příležitosti jejích pětadevadesátin.

Profesorka Brodská se dožila úctyhodného věku 96 let. Recepty na to měla dva: „Balet. Ten konzervuje a udrží tělesné zdraví. A to duševní? Ve správném čase si užít společnost mužského a ve správném čase se ho umět zbavit!“

Milá paní profesorko, myslíme na vás a snažíme se, seč nám síly stačí, rozvíjet obor tance, abyste na nás, taneční historiky, teoretiky a vědce, mohla být pyšná!