Odkaz Ericka Hawkinse žije dál, třicet let od jeho smrti

Erick Hawkins. El penitente. Library of Congress. Dostupné online.

Autor Marie Puchernová

Erick Hawkins, původně Frederick Hawkins, se narodil 23. dubna 1909 ve městě Trinidad v Coloradu na hranici s Novým Mexikem, kde strávil i část svého dětství a přišel do kontaktu s místními indiánskými kulturami. Společně s rodinou se, především kvůli otcovu povolání, stěhoval nejprve do Pomony v Kalifornii a později do Kansas City v Missouri, kde studoval na veřejných školách. Ve vzdělávání následně pokračoval na proslulé Harvard University, kde se nejprve věnoval hudbě, jelikož se chtěl stát pianistou. Nakonec zde dokončil studium literatury, filozofie a historie se zaměřením na starověkou řeckou kulturu.

Femme fatale  

Během vánočních prázdnin v New Yorku zhlédl představení německého tanečníka Haralda Kreutzberga a jeho partnerky Yvonne Georgi. To na něj zapůsobilo natolik, že se sám okamžitě rozhodl stát tanečníkem: „Když jsem o přestávce odcházel, bylo to poprvé v životě, kdy jsem věděl, co chci dělat,“ vzpomínal v roce 1979.  Proto odjel studovat tanec ke Kreutzbergovi do rakouského Salcburku. 
Když George Balanchine, Lincoln Kirstein, Edward M. M. Warburg a Vladimir Dmitriev v roce 1934 zakládali v New Yorku School of American Ballet, nastoupil Hawkins do její inaugurační třídy. Ačkoliv byl starší než ostatní studenti, Balanchine ho okamžitě označil za velmi nadějného umělce. 
 

9. června 1934 debutoval Hawkins v Balanchinově komponovaném programu White Plains, kde vystoupil v Serenade, Dreams a Mozartiana. Od roku 1935 tančil s American Ballet George Balanchina a roli získal například v baletu Alma Mater. Balanchine ho také nechával učit, čehož si Hawkins velmi vážil. Jako interpret se v tomto období objevoval také v Metropolitan Opera Ballet. 

V roce 1936 založil Lincoln Kirstein taneční skupinu Ballet Caravan, složenou z nejnadanějších studentů School of American Ballet, ve které Hawkins tančil nejen v dílech Lewa Christensena a Eugena Loringa, ale rovněž se poprvé představil jako choreograf s baletem Show Piece. Soubor zakrátko odjel na rezidenční pobyt při Bennington School of the Dance na Bennington College ve Vermontu. Právě zde, během letní školy, v centru moderního tance, se Hawkins poprvé setkal s osudovou postavou svého života – Marthou Graham. 

Sám mezi ženami 

V roce 1938 se Erick Hawkins stal prvním mužským interpretem tančícím se souborem této slavné modernistické tanečnice a choreografky. Martha Graham ho přizvala do své nové inscenace American Document, kde byl jedním ze dvou mužských interpretů a jediným tanečníkem mezi všemi skvělými tanečnicemi. V závěru choreografie dokonce dostal sólový part. U obecenstva ve Vermontu tento premiérový titul bohužel neslavil velký úspěch, v příští sezoně si svou reputaci ale zlepšil v New Yorku. 

Erikovy začátky v Martha Graham Dance Company ale nebyly jednoduché, a to hned z několika důvodů. Jeho tělo, ač silné a vypracované, ale uvyklé baletům George Balanchina, se jen těžko oddávalo nesnadné grahamovské taneční technice. Hawkins však intuitivně vycítil, že je čas posunout se dál. Louis Horst, významný dlouholetý spolupracovník Marthy Graham, nesl Erickovo začlenění do souboru s nelibostí. Chtěl, aby skupina zůstala zcela ženská, v celibátu a aby umělkyně zůstala se svými dívkami sama. Zbytek souboru byl Hawkinsovým příchodem také zděšen. Erick svým nasazením ale brzy „předběhl“ zavedené interpretační stálice a k překvapení všech se začal chovat jako mistrovský sólista. Jednoduše měl to, v čem mu dívky nemohly konkurovat – své mužství.

Svou choreografickou tvorbou se zaměřil na vztahy mezi muži a ženami a původně čistě ženskou skupinu postupně transformoval. Jeho postavení mu dovolilo zavést i určité principy klasického tance do Grahamové metody. Hawkins se brzy ukázal jako podnikavý a prakticky založený muž a ujal se například produkce inscenací a později i správy celého souboru, což se setkalo s nelibostí. Graham se však postavila na jeho stranu a prohlásila, že Hawkins sice řídí soubor, nikoli však ji samotnou. 

Erick Hawkins a Martha Graham. Punch and the Judy. Foto: Barbara Morgan. Library of Congress. Dostupné online.

Díky němu se souborem začala spolupracovat řada hudebníků, designérů a mecenášů a on sám se ukázal jako schopný promotér. Uměl si získat respekt a nastolil pořádek tam, kde byli ostatní nepředvídatelní a impulzivní, což přinášelo úspěchy. Graham si s Hawkinsem velmi rozuměla a hluboce se do něj zamilovala, jakkoli jejich vztahu především zpočátku její okolí a soubor nepřály. 

Oba umělci sdíleli určité standardy, názory a zájmy, fascinovala je řecká mytologie a asijská kultura, což se promítlo i v jejich choreografických dílech. Vedle toho Graham často tvořila Hawkinsovi přímo na tělo, např. v dílech El Penitente (1940), Appalachian Spring (1944) nebo Night Journey (1947). Společně si zatančili v Punch and Judy (1941) nebo v příběhu o Ariadně a Minotaurovi Errand Into the Maze (1947). Dále Hawkins účinkoval v Every Soul Is a Circus (1939), Letter to the World (1940), Deaths and Entrances (1943), Dark Meadow Suite (1946), Cave of the Heart (1946), Errand Into the Maze (1947) a Diversion of Angels (1948). 

Erick Hawkins a Martha Graham. Dark Meadow. Library of Congress. Dostupné online.

Hawkins poté ve spolupráci s Graham vytvořil ve čtyřicátých letech několik vlastních děl. Jeho raná sóla, Liberty Tree a Yankee Bluebritches, se zabývala lidovou tematikou, v Trickster Coyote použil obrazy a masky původních obyvatel amerického jihozápadu. Třicetiminutový balet The Strangler s hudbou Bohuslava Martinů komponovaný na základě Hawkinsovy objednávky obsahoval verše Roberta Fitzgeralda, poezie doprovázela rovněž dílo John Brown. Roku 1948 se Eric Hawkins a Martha Graham vzali, jejich manželství se však začalo téměř okamžitě rozpadat. Hawkins žárlil na úspěchy své ženy, měl pocit, že mu brání v naplnění vlastních ambicí a sžíralo ho, že s manželkou nezvládal držet umělecký krok. Rozešli se jen dva roky po svatbě, k definitivnímu rozvodu pak došlo o další dva roky později.

Vlastní soubor, smyslný tanec

Hned po opuštění Marthy Graham a její skupiny Hawkins založil vlastní taneční soubor a školu, která v prvních letech využívala zkušebny školy jeho bývalé manželky. Se založením těchto institucí vyvinul nový styl volného pohybu, zcela odlišný od technik, které dosud ovládaly jeho tvorbu. Na zásadní vliv Balanchina a Graham však nikdy nezapomněl, odkazoval se rovněž k Isadoře Duncan a Shanty Rao. Ve své knize The Body Is a Clear place and Other Statements of Dance (1992) citoval amerického tanečního experimentátora a tvůrce kontaktní improvizace Steva Paxtona: „Pokud nebudeme dělat to, co dělali naši předchůdci, děláme to, co dělali oni.“ 

Důležitým bodem v Hawkinsově uměleckém působení bylo navázání spolupráce se skladatelkou Lucií Dlugoszewski (od 1951), která způsobila revoluci ve vytváření hudby pro tanec, téměř celý život věnovala zkoumání vztahu mezi zvukem a choreografií, experimentovala. Výsledkem spolupráce bylo vytvoření plnohodnotného souboru Erick Hawkins Dance Company v roce 1957.  Po dlouhodobé spolupráci a navázání bližšího kontaktu s touto umělkyní se s ní Hawkins roku 1962 šťastně oženil. 

Svůj soubor vedl jedinečným tanečním směrem. Odklonil se od estetických vizí založených na realistické psychologii, sociopolitických tématech a dějových liniích. Stal se raným zastáncem objektivistických tanců, které se nepokoušely vyjádřit emoce ani intelektuální koncept, ale existovaly samy o sobě. Vytvořil osobitý pohybový slovník, smyslný tanec, jehož cílem byl přímý, nezprostředkovaný zážitek. V některých ohledech nabral jeho tanec podobný směr, jakým tvořili „abstraktní“ malíři, ačkoli on sám slovo „abstraktní“ údajně neměl rád. 

Zároveň vyvinul inovativní přístup k taneční technice založený na pohybových principech kineziologie a anatomického či somatického studia. Své tréninky stavěl na smyslovém uvědomění těla a jeho pohybu. Jeho taneční slovník se měl vyhýbat porušování principů těla i ducha. Pod vlivem taoistické teorie kladl důraz na svalové uvolnění a volně plynoucí vzorce pohybu ve snaze o přirozený pohyb bez námahy. O svých principech ale Hawkins nikdy nemluvil jako o technice, ale jako o „obecné teorii tance“.

Hawkins usiloval o vypovídající hodnotu každé umělecké složky díla. Zastával názor, že každý předmět použitý na jevišti, včetně kostýmů, musí být opravdový: „Svou konstrukcí a materiálem musí být stejně krásný na straně, kterou diváci nevidí, stejně jako na straně, kterou vidí.“

Veliký důraz také kladl i na hudební složku svých inscenací. Od roku 1951 ve všech choreografiích ovšem postupoval při jejich tvorbě následovně: nejprve tanec, poté hudba. Byl si ale vědom toho, že „taková metoda je proveditelná pouze tehdy, je-li brilantní skladatel a divadelník jako Lucia Dlugoszewski ochoten zkomponovat partituru k dokončenému tanci, a přesto vytvořit rovnocenné umělecké dílo, nikoli podřízené.“ Z vlastní zkušenosti popisoval, že zvláště u narativních děl tento postup choreografovi umožňuje udržet významovou linii a vyhnout se zbytečnému „vycpávání“, když hudba přesně odpovídá dramatickým i pohybovým požadavkům.

Erick Hawkins také bojoval za současné skladatele a trval na provádění tance výhradně s živou hudbou. Jeho soubor se brzy stal i líhní hudebních a výtvarných umělců. Společně s Erick Hawkins Dance Company fungoval i Hawkins Theatre Orchestra, soubor o sedmi a více instrumentalistech a dirigentovi. Mezi jeho spolupracovníky patřili kromě Lucie Dlugoszewski i skladatelé Virgil Thompson, Alan Hovhaness, Lou Harrison, Henry Cowell, Dorrance Stalveya Toru Takemitsu a výtvarníci Isamu Noguchi, Ralph Dorazio, Ralph Lee, Louise Bourgeois, Helen Frankenthaler a Robert Motherwell.

Po skončení druhé světové války dobyl americké umění abstraktní expresionismus, v jehož duchu uvedl Erick Hawkins svůj klíčový duet Here and Now with Watchers (1957) popisovaný jako „symfonie kinestetických průzkumů“, kde Hawkins podle svých slov hledal „jen čistou poezii pohybu“. Podobně je tomu v jeho dílech Early Floating (1962) nebo Cantilever (1963). Choreografie Eight Clear Places (1960) pak oslavuje přírodní jevy v rituálním obřadu, sólo Naked Leopard (1965) velebí zvířecí nevinnost a je považováno za nejneobyčejnější a nejrevolučnější tanec své doby. 

Za revoluční by se dal považovat rovněž choreografův přístup k nahotě, kterou zobrazil v dílech Of Love (1971) nebo Angels of the Inmost Heaven (1972). Meditation on Orpheus (1974) a Death Is the Hunter (1975) ukazují, že Hawkins na narativnost zcela nezanevřel, Agathlon (1979), Heyoka (1981) nebo Plains Daybreak (1979) jsou pak návratem ke kořenům a vlivům z prostředí původního amerického obyvatelstva.

Ocenění a konec života

Hawkinsovi bylo v roce 1977 uděleno Guggenheimovo stipendium za choreografii, v roce 1979 obdržel cenu časopisu Dance Magazine. O desetiletí později, přesněji roku 1983, mu byl udělen čestný doktorát výtvarných umění od Western Michigan University a v roce 1988 obdržel cenu Scripps na American Dance Festival. Nejvýznamnější ocenění získal 14. října 1994, a to National Medal of Arts (Národní medaili za umění) od prezidenta Billa Clintona v Bílém domě.

Krátce na to, 23. listopadu 1994, Erick Hawkins ve svých 85 letech zemřel v nemocnici Lenox Hill na Manhattanu. Dle oficiálního vyjádření Davida Guiona, tehdejšího výkonného ředitele Erick Hawkins Dance Company, byla příčinou úmrtí rakovina prostaty. 

Hawkinsův soubor pokračuje i po smrti svého zakladatele až do dnešních dnů. Funkci umělecké ředitelky, až do své smrti v roce 2000, převzala Hawkinsova manželka Lucia Dlugoszewski, která během svého působení vytvořila choreografii čtyř nových děl. V roce 2001 byla jmenována uměleckou ředitelkou společnosti Katherine Duke, Hawkinsova studentka a členka souboru, která byla pověřena dohledem nad výukou Hawkinsovy teorie a zachováním jeho repertoáru. 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že je Hawkinsův odkaz zastíněn zářnou kariérou Marthy Graham, jeho přínos tanečnímu umění jej navždy pevně ukotvil mezi nejvýraznější osobnosti americké scény moderního tance 20. století, jak také konstatovala americké taneční kritička a publicistka Anna Kisselgoff:

„Erick Hawkins je jednou z těch mála tanečních postav, které radikálně změnily způsob, jakým se díváme na tanec samotný, a změnily naši představu o tom, co tanec je nebo jak by měl být vnímán.“

Zdroje:

„Biographies“. Erick Hawkins Dance Company. Dostupné z: https://www.erickhawkinsdance.org/Biographies

Clarke, Mary, David Vaughan. The Encyclopedia of Dance and Ballet. Suffolk: Peerage, 1977. 

Cohen, Selma Jeanne (Ed.). The Modern Dance: Seven Statements of Belief. Middletown: Wesleyan University Press, 1969. 

Cohen, Selma Jeanne. (Ed.). International Encyclopedia of Dance. Oxford: Oxford University Press,1998.

Craine, Debra, Judith Mackrell. The Oxford Dictionary of Dance. Oxford: Oxford University Press, 2010. 

De Mille, Agnes. Martha: The Life and Work of Martha Graham. New York: Random House, 1991. 

„Erick Hawkins Dance Company: Here and Now with Watchers“. Jacob’s Pillows Dance Interactive. Dostupné z: https://danceinteractive.jacobspillow.org/erick-hawkins-dance-company/here-and-now-with-watchers/

„Erick Hawkins“. Wikipedia: The Free Encyclopedia. Online dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Erick_Hawkins. 

GAY, Morris. „Hawkins, Erick (1909–94)“. Routledged Research Encyclopedias. Publikováno 1. října 2016. Online dostupné z: https://www.rem.routledge.com/articles/hawkins-erick-1909-94. 

Hartmann, Annette (Ed.). Das große Tanz-Lexikon. Laaber: Laaber-Verlag, 2016.

Hawkins, Erick. The Body Is a Clear Place: and Other Statements on Dance. Princeton: Princeton Book Company, 1992. 

Kisselgoff, Anna. „Erick Hawkins, a Pioneering Choreographer of American Dance, Is Dead at 85“. New York Times. Publikováno 24. listopadu 1994. Online dostupné z: https://www.nytimes.com/1994/11/24/obituaries/erick-hawkins-a-pioneering-choreographer-of-american-dance-is-dead-at-85.html?pagewanted=all

Le Moal,Philippe (Ed.). Dictionnaire de la danse. Paris: Larousse, 2008. 

Mazo, Joseph H. Prime Movers: The Makers of Modern Dance in America. Second edition. Highstown: Princeton Book Company, 2000.

Thoms, Victoria. Martha Graham: Gender & the Haunting of a Dance Pioneer. Bristol, Chicago: intellect, 2013.