Ivan Liška – Jako tažný pták

Ivan Liška. Foto: Sascha Kletzsch.

Autor Zdeněk Prokeš

Kongeniální partnerství

Rodiči od dětství pěstovaný zájem o umění, tanec a divadlo ho přivedl ke studiu tance na pražské taneční konzervatoři, které ukončil maturitou v roce 1969. Absolvovat svá studia již nestihl, protože pod vlivem politické situace v tehdejším Československu odešla rodina Ivana Lišky v témže roce do Spolkové republiky Německo. Dráhu aktivního tanečníka začal hned v Düsseldorfu v tamní Deutsche Oper am Rhein. Tam poznal také svoji budoucí ženu, sólistku Colleen Scott, se kterou se v roce 1977 oženil.

V letech 1974 až 1977 tančili spolu v Baletu Bavorské státní opery v Mnichově. Dvacet let (1977–1997) pak působili v Hamburském baletu. Zde se Ivan Liška stal prvním sólistou a vytvořil titulní role v mnoha choreografiích Johna Neumeiera. Vytvořilo se tak kongeniální partnerství Neumeier–Liška:

„Setkání s opravdovým talentem je vzácná událost a znamená vždycky štěstí. Je to štěstí pro choreografa, když má takové tanečníky ve svém souboru, ale zároveň je to velké štěstí také pro tanečníky, dokonce i pro ty nejnadanější, když se setkají se ‚svým‘ choreografem – s choreografem, který je schopen rozpoznat jejich talent a umožnit mu, aby se projevil.“ (Albrecht, Christoph. Colleen Scott, Ivan Liška. Hamburger Ballett Verlag, 1990. ISBN 3-925970-04-5.)

K osudovému setkání Colleen Scott a Ivana Lišky s Johnem Neumeierem došlo začátkem roku 1977 v Hamburku. Oba sólisté byli pozváni na konkurz, aby si o nich tým hlavního choreografa mohl udělat obrázek. John Neumeier viděl Ivana Lišku už předtím na scéně Bavorské státní opery a takto vzpomíná na svůj úplně první dojem:

„V Šípkové Růžence v pojetí Petera Wrighta tančil Ivan v posledním dějství klasický divertissement. Byl jsem uchvácen jasem, světlem jeho osobnosti a pomyslel jsem si – to by byl někdo, koho bych v souboru opravdu potřeboval. Neuvažoval jsem tehdy ještě o žádné konkrétní roli. Když jsem však potom koncipoval svůj Sen noci svatojánské, který měl poskytnout svědectví o tom, co může soubor znamenat a vykonat, bylo Ivanovo pozitivní a zároveň velmi mužné charisma přesně tím pravým, co jsem hledal pro své pojetí Lysandra. Byl však tím pravým nejen pro tuto postavu, ale také pro soubor jako nová barva.“ (Fischer, Dagmar Ellen. Ivan Liška – Tänzer. Die Leichtigkeit des Augenblicks. Leipzig: Henschel Verlag, 2015, s. 81. ISBN 978-3-89487-754-5.)

K další spolupráci s Ivanem na Bernsteinově Songfest, inspirované poezií amerických básníků, se Neumeier vyjádřil takto: „Podle mého názoru, když delší dobu pracujete s nějakým tanečníkem a jde to dobře, vyvine se určitá kvalita, daná tím, že pronikáte stále hlouběji do jeho osobnosti a pokoušíte se v tomto tanečníkovi objevovat stále nové aspekty, stále nové barvy. Jak už to v tanci bývá, lze o tom jen velmi obtížně mluvit. Jsou to věci, které dělám spíš instinktivně – snažím se vyzkoušet, co je ještě možné, co ještě v Ivanovi vězí.“ (Tamtéž, s. 89.)

Nezapomenutelné v podání Ivana Lišky zůstanou postavy Jidáše v Matoušových pašijích, Peera Gynta a Odyssea, všechny výjimečně ztvárněné díky vynikající taneční technice a hereckému umění. John Neumeier o svém pojetí Bachových Matoušových pašijí píše:

„Když jsem se do tohoto baletu pouštěl, nebylo ještě jasné, kdo bude koho ztělesňovat; nechtěl jsem to určovat předem, chtěl jsem, aby se to vyvinulo až během zkoušení. Můj nápad přenést tuto hudbu do jiné roviny byl pokusem, jak se odpoutat od náboženských klišé. To znamená, že zrádcem není vždycky nějaký vousatý podivín, který se podezřele plíží temnými zákoutími, ale že zrádcem může být i přátelsky vypadající nejoslnivější tanečník v souboru. Zrádce – pokud věříme tomuto příběhu – je absolutně nezbytný, protože bez Jidáše by nebylo spásy. Kdyby Ježíš nebyl býval zrazen a ukřižován, nebyl by pak vstal z mrtvých – takže to muselo být! To jsem chtěl zdůraznit tím, že v konečném pojetí Matoušových pašijí ukážu tento důležitý moment obráceně: Stojí psáno, že Jidáš políbí Krista. V mém pojetí to však Jidáš udělat nemůže. Naopak Kristus políbí Jidáše! Tím na sebe Kristus sám vezme jeho osud. Nejsem teolog, ale otázka Jidáše je bezpochyby důležitou otázkou v teologické diskusi o křesťanské spáse. Jidáš je nejen zrádce v tom smyslu, že je to obzvlášť zlý člověk, ale symbolizuje v podstatě každého člověka, kohokoli. Tato postava, tento patrně nejhorší zloduch, je člověk, za kterého Kristus umírá, protože Kristus umírá za všechny – tedy i za lidi zlé. To byla moje pointa, protože Ivan hrál různé baletní role a všechny jsou spojené s jistou negativní image. Ale on pro mě představuje každého člověka, kohokoli, třeba i Adama, a to bylo pro mě důležité – mít někoho, kdo téměř automaticky budí pozitivní dojem...“ 

(Tamtéž, s. 94.)

Titulní role Peera Gynta byla další z mnoha, které Neumeier vytvořil pro Ivana Lišku. A jak sám viděl Peera jeho představitel: „Peer hledá lásku – jako všichni lidé. Na konci života se vrací domů a zjistí, že jeho láska z mládí, Solvejga, tam na něj čekala a že mezitím oslepla. John vynalezl těžkopádnou a obhroublou pohybovou řeč, přesto však skrze ni – a to je na tom dojemné – opakovaně zaznívala touha po lásce a něžnosti. Peer se pokouší ukojit svou nenaplněnou touhu prostřednictvím různých povolání. Na konci vytvořil John jakýsi tanec kohokoli – šedá mužská společnost, všichni stejně nudní a stejně zasmušilí, protože nedosáhli svého cíle. Nakonec zůstane Peer na jevišti sám a Solvejga ho poslepu nahmatá; svlékne ho a svlékne i sama sebe. Společně uprchnou, zemřou a pak tančí šílené pas de deux – všechna jejich nahromaděná vzájemná láska ústí v tanec ve dvou. Je to téměř jako společný orgasmus, spolu, vedle sebe, jako vysoká stylizace orgasmu, tytéž téměř zoufalé pohyby; tyto pohyby jsou robustní, nabité násilím, ale nejsou mířeny proti druhému. Jako by se energie těchto dvou lidí měla vybít během tance.“ (Tamtéž, s. 114.)

Vrcholu ve své kariéře dosáhl Ivan Liška jako Odysseus. John Neumeier dokonce tvrdí, že se „pro tuto roli narodil“. A dodává: „A nejen to, on se k této roli i propracoval. Ivanovi bylo tehdy 44 let, což je pro hlavní roli takového rozsahu věk poměrně neobvyklý. Je to totiž role enormně velká a technicky náročná, která vyžaduje velkou výdrž a sílu. Když člověk dělá svou práci dobře, pak v sobě nashromáždí všechno, co už udělal; chce sice dělat něco nového, ale nemůže vlastně nic zahodit, zůstávají v něm věci ze všech odtančených rolí. Ivan byl pro tuto roli jako stvořený. A bylo štěstí, že byl v té době ještě v souboru.“ (Tamtéž, s. 127–128.)

Hlavní role tančil Liška také v Symfoniích Gustava Mahlera I., III., IV., V., IX. a X. nebo v baletech Sen noci svatojánské a Jak se vám líbí. Stěžejní party ztvárnil rovněž v dílech světových choreografů – Robbinse, Béjarta, van Manena, Kyliána, Balanchina, Cranka, Lubovitche, Limóna nebo Tudora.

V době svého vrcholného uměleckého vývoje současně hostoval na jevištích po téměř celém světě, např. v Paříži, Londýně nebo New Yorku, a to v roli Oněgina po boku Natalie Makarovové. Spolu s Marciou Haydée jako Margueritou tančil roli Armanda ve zfilmované legendární Neumeierově verzi Dámy s kaméliemi. V soutěži Maji Plisecké získal v roce 1994 cenu udělovanou nejlepšímu baletnímu partnerovi.

V rámci Hamburských baletních dílen působil i jako choreograf.

Ředitel, choreograf, inspirátor

V roce 1998 (tedy po třiceti letech aktivní taneční dráhy) byl Ivan Liška povolán, aby zastával pozici ředitele jednoho z největších baletních souborů Německa – Bavorského státního baletu v Mnichově.

Přínos Ivana Lišky v této funkci se projevil v několika rovinách současně. Osobně bych na prvním místě uvedl jeho příkladnou dramaturgii. Do repertoáru zařadil řadu choreografů, kteří se stali pro Bavorský státní balet objevem, mezi jinými to byl William Forsythe, José Limon, Jean Grand-Maître, Saburo Teshigawara, Amir Hosseinpour, Jacopo Godani, Jerome Robbins, Martin Schläpfer, Simone Sandroni, Terence Kohler, Jörg Mannes nebo Nacho Duato.

Celkem více než 45 choreografů definovalo rozsah tehdejšího repertoáru mnichovského baletu – od romantického baletu až po aktuální avantgardu. Programovou řadu nově ztvárněných klasických titulů doplnil Ivan Liška o Glazunovovu Raymondu svěřenou Rayi Barrovi. Liškovy vlastní produkce Šípková Růženka (2003/2004 Mnichov) a Le Corsaire (2007 Mnichov, 2012 Helsinky, 2016 Boston) chtěly poukázat na stálou historickou reflexi choreografické tradice, která je pro Bavorský státní balet typická. Současně se ve volných zpracováních tradičních baletů projevil Liškův osobitý umělecký rukopis.

Za jeho vedení se souboru podařilo rozšířit akční rádius a hostovat v předních divadelních domech, mimo jiné v Petrohradu, Madridu, Budapešti, Praze nebo Aténách. Ansámbl absolvoval i mnohá turné, např. do Itálie, Kanady, Turecka, Indie, Tchaj-wanu a Číny.

Původně 68členný soubor se postupně rozrostl na celkem 80 mladých tanečníků z celého světa. Angažována byla rovněž desítka tanečníků z tehdejšího Československa, většinou absolventů pražské konzervatoře. Při vedení početného souboru mladých lidí uplatnil Ivan Liška výrazné osobnostní vlastnosti. Svým vřelým přístupem motivoval a podporoval umělecký růst každého jednotlivce. Zásady důvěry, ale i pevné disciplíny byly v jeho pedagogickém působení zastoupeny rovnoměrně, nechyběl ani smysl pro humor. Velmi účinně pracoval s principem zasloužené pochvaly. Kvůli těmto vlastnostem a plnému pochopení i pro osobní život tanečníků byl velice oblíben a ceněn; svému souboru byl vzorem. Smlouva divadla s Ivanem Liškou jako jeho baletním ředitelem byla celkem čtyřikrát prodloužena. Po osmnácti letech (koncem sezony 2015/2016) jej na vedoucí pozici vystřídal Igor Zelensky, kterého do ní ustanovil bavorský ministr pro umění, vědu a kulturu.

Juniorská company

Za angažovanou práci Liška převzal na jaře roku 2007 od Bavorského státního ministerstva pro spolkové a evropské záležitosti medaili Za zvláštní zásluhy o Bavorsko ve sjednocené Evropě. Na podzim roku 2008 jej vyznamenalo čínské Ministerstvo kultury Cenou za vynikající zásluhy o mezinárodní kulturní výměnu. V červenci roku 2009 mu ministerský předseda Horst Seehofer udělil bavorský Řád za zásluhy a v roce 2012 se stal nositelem Řádu Maximiliana pro vědu a umění. Je zástupcem mluvčího Konference německých ředitelů baletů a tanečních souborů.

V letech 2005–2020 působil v umělecké radě Národního divadla v Praze a roku 2019 se stal členem Čestné rady Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Za svou kariéru tanečníka s celosvětovým přesahem a za práci ředitele mnichovského souboru obdržel Ivan Liška v roce 2012 prestižní Německou taneční cenu, roku 2016 Taneční cenu hlavního města Mnichova a v roce 2017 bavorskou státní medaili za zásluhy o životní prostředí za projekt Balet a divočina (soulad tance a přírody).

Ve spolupráci se zakládající šéfkou Bavorského státního baletu Konstanze Vernon (a bývalou ředitelkou Nadace Heinze Bosla) a s Janem Broeckxem, ředitelem Baletní akademie Vysoké školy hudby a divadla v Mnichově, založil Liška v roce 2010 Bavorský státní balet II (Junior Company). Po úmrtí paní Vernon se v dubnu 2013 ujal i vedení zmíněné Nadace Heinze Bosla. Bavorský státní balet II (přejmenován na Bayerisches Junior Ballett München) slaví letos 10 let svého trvání. Za tuto dobu jím prošlo 80 mladých tanečnic a tanečníků. Soubor vystupuje nejen v různých německých městech, ale pořádal také turné do mnoha zemí, např. Švýcarska, Španělska, Rakouska, Itálie, Česka, Izraele, Tchaj-wanu a Polska. Dnes coby zralí tanečníci působí tito bývalí členové juniorského baletu v ansámblech celé Evropy, někteří i v San Francisku, Soulu a Tokiu.

Ivan Liška se zasloužil také o úspěšnou spolupráci s představiteli českého baletu. V roce 1990 vystoupil nejdříve s Chantal Lefèvre (Dáma s kaméliemi Johna Neumeiera a Sarkasmy Hanse van Manena) na festivalu Tanec Praha a na podzim hostoval v Praze se souborem Limón Company New York. V témže roce také uspořádal v Praze mistrovské kurzy pro české tanečníky. V roce 1997 vytvořil pro Balet Národního divadla Brno původní premiéru opusu Spor na hudbu Alfreda Schnittkeho. Na pozvání Petra Zusky hostoval Ivan Liška roku 2003 s Bavorským státním baletem v pražském Národním divadle. Na programu byla díla Jiřího Kyliána, George Balanchina a Williama Forsytha. Roku 2015 asistoval Liška řediteli pražského ND Janu Burianovi při sestavování komise, která v konkurzu vybírala nové vedení baletního souboru tohoto divadla. V roce 2016 byli sólisté pražského Baletu ND pozváni do Mnichova, aby hostovali v představení Terpsichore Gala, kde byly uvedeny i choreografie Petra Zusky.

V Národním parku Šumava (na bývalé tankové střelnici) se uskutečnil projekt Balet a divočina, v němž se uplatnili členové výše zmíněného Bavorského státního baletu II. Program čtyř představení v přírodě tvořily choreografie Ivana Lišky, Hanse van Manena a Nacha Duata. Pozvání na jedno z nich přijal i český ministr životního prostředí Richard Brabec. Pro Bavorský státní balet II vytvořili v období let 2017 a 2018 své nové choreografie mladí čeští umělci – Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar a Marek Svobodník. Tato představení byla uvedena v Německu, v roce 2017 v Janáčkově divadle v Brně a o rok později ve Státní opeře Praha.

Ivan Liška je stále velmi aktivní, starostlivě se věnuje „svému“ Bayerisches Junior Ballett München, zkouší, tvoří, cestuje (pokud je to v této koronavirové době možné), objevuje nové taneční a choreografické talenty a neúnavně pro soubor shání peníze. Aby to stále mohl s přehledem zvládat, chci Ivanovi popřát k jeho životnímu jubileu pevné zdraví, hodně neutuchající energie, trpělivosti, radosti a úspěchů!

A na závěr si ještě půjčím slova Jiřího Kyliána z předmluvy ke knize Ivan Liška – Tänzer:

„Ivan je ,tažný pták‘, jako mnozí z naší země. Poprvé se naše lety zkřížily na Pražské konzervatoři v polovině 60. let. Naše země byla tehdy poměrně klidná a umění si užívalo téměř mámivou svobodu. Ledacos bylo sice zakázáno, ale mnoho zajímavých věcí si přesto nalezlo průlezy, aby se nám zjevilo a ukázalo nám cestu ke svobodě. Chci uvést jen pár jmen: Alfréd Radok, vynálezce Laterny magiky; Josef Svoboda, scénograf a spoluzakladatel Laterny magiky; Václav Havel, dramatik a pozdější prezident; Jan Švankmajer, surrealistický filmař; Zora Šemberová, naše učitelka tance a vůbec první představitelka Julie v Prokofjevově baletu Romeo a Julie v roce 1938. V tomto výčtu bych mohl ještě dlouho pokračovat, ale ve stručnosti chci říct, že my, někdejší děti komunismu, jsme navzdory všem omezením měli poměrně solidní vychování a že jsme ledacos z toho, co jsme se tam mohli naučit, později velmi efektivně využili ve svých povoláních. Naše fyzické cesty se sice rozešly, ale kořeny zůstaly srostlé. Ivan a já jsme se po všechna ta léta naší emigrace často setkávali. Byly to vždycky chvíle, ve kterých jsme buď debatovali o umění, anebo jsme se strašně smáli...

Jsem velice rád, že se píše kniha o Ivanově přínosu pro dějiny evropského tance, protože tento přínos jistě není malý. Jsem šťastný, že jsem mohl hrát malou roli v Ivanově životě a že jsem také mohl přispět k realizaci jeho plánů a snů, které měl jako umělecký ředitel Bavorského státního baletu. Ivan jako tanečník a jako ředitel rozhýbal mnoho věcí i lidí. A já si přeji, aby právě tyto dvě kvality jeho osobnosti mohly v této knize tančit v popředí.“ (Tamtéž, s. 7.)

Pozn. autora: Překlad použitých citací Monika Loderová.