In memoriam Zdenky Kratochvílové

Zdenka Kratochvílová. Foto: archiv Cen Thálie.

Zdenka Kratochvílová začínala svůj vstup na uměleckou dráhu jako tanečnice, když se spolu s Ludmilou Kovářovou, Janou Tvrzskou – Peškovou, Ladislavem Fialkou, Jiřím Kaftanem a dalšími studenty podrobovala na Tanečním oddělení Pražské konzervatoře vedení Zory Šemberové a frankofonní choreografky Lauretty Hrdinové. Jako tanečnice také vystoupila ještě na zahajovacím večeru Divadla Na zábradlí v listopadu 1958; poté se už jako členka autonomního pantomimického souboru L. Fialky vrátila spolu s ostatními k pantomimě, se kterou je původně v ještě hodně taneční podobě seznamovala právě Hrdinová. Přes počáteční organizační překážky se soubor rychle prosadil v kontextu domácího divadla především pro svůj estetický jazyk i obsah svých představení. Oproti pokleslému psychologicko-realistickému herectví a časté frekvenci budovatelských her oslovila pantomima Divadla Na zábradlí diváky 60. let svou básnickou řečí: krásným stylizovaným pohybem, výtvarnou specifikou mimických typů a v neposlední řadě i obyčejnými životními obsahy obyčejných lidí – pierotů a kolombín. Spolu se svými vrstevníky se tak připojila k celoevropskému zájmu o umění pantomimy, probuzenému tvorbou Marcela Marceaua. Po domácích úspěších se od roku 1962, kdy vystupovali na Mezinárodním festivalu pantomimy v Berlíně, soubor prosadil díky své poetice i technickým kvalitám na evropském fóru.  

V podstatě závratná interpretační umělecká dráha charakterizovala tvorbu Zdenky Kratochvílové zhruba sedmnáct let prožitých a prolnutých do jejích výkonů v představeních Ladislava Fialky: Pantomimy Na zábradlí (1959), Etudy (1960), Devíti klobouků na Prahu (1960), Cesty (1962), Bláznů (1965), Procesu (1967), Knoflíku (1968), Caprichos (1971) a Lásek (1974). Jako hravá a temperamentní Kolombína nenašla ve svém oboru lepší soupeřku. Vypovídá o tom dodnes i její záznam ve filmu německého režiséra Hanse Strumpfa Der Weg/Cesta nebo zachované videosnímky. Hrála a tančila i bláznivého muzikantského šaška, něžnou lyrickou hrdinku, démonickou prostitutku z proslavené etudy Proces (Londýn, divadlo Aldwych, Mezinárodní festival divadla, 1967 a 1968), četné lidové ženské postavy, exotické typy, tanečnice i náročné technické pasáže Utonulé z Fialkova Knoflíku. Díky mimořádné empatii a píli spolupracovala na dokonalé souhře dámské skupiny souboru způsobem, který anglická kritika označila v roce 1967 za vůbec nejlepší zážitek festivalové produkce. Přesto, že Ladislav Fialka vystupoval na veřejnosti jako jediný tvůrce inscenací – sám později písemně změnil názor (v publikaci Knoflík, 1972) –, přispívala Zdenka Kratochvílová svými pohybovými improvizacemi a vtipem spolu se svými kolegy k barvitosti a životnosti jeho produkcí. Byla i znamenitou pedagožkou pantomimické techniky, kterou uplatňovala na jeho letních mezinárodních kurzech. Z divadla odešla v podstatě na vrcholu uměleckých kvalit. Díky porozumění přátel a ocenění z úst Marcela Marceaua se v roce 1974 rozhodla pro samostatnou dráhu.

Spolu s talentovanou režisérkou Lídou Engelovou, která na sebe upozornila svými inscenacemi v činohře Divadla J. K. Tyla v Plzni, založily roku 1974 Kapesní divadlo, které příležitostně hrálo v Praze, na malé scéně v budově nakladatelství Albatros jako agenturní soubor. Velmi rychle je proslavila série představení (Animuk na stopě, Animuk letí a další) na námět z pohádek spisovatele Františka Nepila. Zdenka Kratochvílová pro ně stvořila postavičku zrzavého pohádkového mužíčka s červenou bambulkou na nose, který se v bílém fráčku jako novodobý „Malý princ“ vyrovnával se světem kolem sebe. Na jevišti měl také svého partnera, mluvícího Anikroka, kterého bez pohybových akcí a v sedě hráli znamenití herci jako Miroslav Nohýnek nebo Ladislav Mrkvička. Její rošťácký mužíček měl ovšem mnohem těžší život v zájezdovém provozu divadélka, kde měl k dispozici jen kostým a proutěný koš plný fantastických rekvizit, třebaže se proháněl jevištěm až do roztrhání těla. Uznání však sklízel i na mezinárodním fóru, kam bylo až později Kapesní divadlo vysíláno jako neškodný umělecký produkt pro děti – podobně jako jiná domácí pantomimická představení. Kratochvílová v nich zvolila jiný pohybový styl, vzdala se tradiční stylistiky užívané v Divadle Na zábradlí a vsadila na svůj komediální talent a klaunský výraz. Svou akční klaunskou hrou se přiblížila produkci umělců tzv. druhé generace (pofialkovských) mimů, kteří na domácí jeviště přinesli nové formy fyzického pohybu nesoucího rovněž nový obsah sdělení. Vedle „nemyté a nečesané pantomimy“ Ctibora Turby a Borise Hybnera rozvíjela jako jediná samostatně působící žena svou osobitou poetickou verzi klaunské pantomimy. Sílící tvůrčí sebevědomí ji vedlo přirozeně k tvorbě vlastního celovečerního autorského představení nazvaného Šatna na pláži (1982). Na tomto intimním námětu, jejž promítla do dvanácti odlišných obrazů, zachytila v civilnějším groteskně lyrickém tónu různé podoby ženství. Ve vizi různých situací a typů rozvinula svůj smysl pro něžný humor i groteskní nadsázku. Jako pestrobarevný solitér v nich předváděla nové náměty, odstíny a tóny. Zužitkovala při tom přes svůj civilnější pohybový výraz bohatství pohybových a gestických nápadů. Častá turné cizinou jí přinesla v zahraničí právem lichotivé označení česká Giulietta Masina (představitelka Gelsominy z Felliniho filmu Silnice). Tyto úspěchy však měly svůj rub v námaze, kterou podstupoval její organismus. 

Setrvalé zdravotní obtíže přinutily Zdenku Kratochvílovou, aby v druhé polovině 80. let opustila jeviště. Přirozeně se nabízela pedagogická kariéra, kterou pěstovala souběžně po svém odchodu ze Zábradlí na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Nešlo zde jen o výuku ke kvalitnímu pohybovému projevu, ale také o tvořivý přístup ke studentům. Zdenka Kratochvílová jim věnovala také svůj vtip, nestárnoucí humor a cit pro hudbu i tvořivost. Inteligentní, spíše hudebně kabaretní představení, jako byly Písničky z cirkusu, Bluesession, Kainar Party, Woodstocka řada dalších, těšily pod jejím režijním vedením diváky Žižkovského divadla TGM. Přes své bohaté pedagogické zkušenosti hledala stále nové, dokonalejší metodické způsoby výuky. Své poznatky ze stáže u proslulého Jacquese Lecoqa, které se účastnila už v pokročilém věku, promítala i do vyučování na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU pod vedením prof. Ivana Vyskočila. V jejím inspirujícím prostředí se mohla vrátit do svobodné hledačské atmosféry zakladatelských let Divadla Na zábradlí, které spolu s Ivanem Vyskočilem, Richardem Weberem, Jiřím Suchým a mnoha dalšími významnými umělci spoluzakládala.

Z ohlédnutí za celoživotní tvorbou Zdenky Kratochvílové jasně vyplývá, že byla mimořádný talent, přesahující svou kontinuální tvorbou éru domácího pantomimického umění ve prospěch nových uměleckých tendencí.