210. narozeniny Julese Perrota, „jediného snesitelného romantického tanečníka na světě“

Baletní romantismus je na poli tanečních osobností spojován převážně s výraznými ženskými představitelkami, jimž se na jevištích dostávalo čím dál více prostoru a jejichž umění inspirovalo tvůrce a okouzlovalo diváky. Mužští tanečníci nicméně nezmizeli (jejich ústup se dá patrně datovat až do druhé poloviny 19. století, a to je ještě nutné mít na paměti, ve které zemi se pohybujeme, neboť např. situace v Dánsku se lišila od té pařížské nebo londýnské apod.) a někteří z nich dosahovali obdobné slávy jako jejich kolegyně. Jedním z nich byl bezpochyby Jules Perrot, jehož 210. výročí narození si v letošním roce připomínáme.

18. 8. 2020 osobnosti

Jules Perrot. Zdroj: Archiv.

Autor Zuzana Rafajová

Jules Perrot se narodil 18. srpna 1810 ve francouzském Lyonu, kde byl jeho otec zaměstnán coby technik v místním divadle. Již od útlého věku byl tedy mladý Jules v kontaktu s tanečním uměním, jemuž se začal věnovat v devíti letech. O rok později se ocitl v Paříži, kde ve třinácti letech získal angažmá v divadle Gaîté, když na sebe upozornil napodobováním tehdy oblíbeného komického performera Charlese Mazuriera (jednou z prvních Perrotových rolí byla opice právě po Mazurierově vzoru, který ji v té době tančil na konkurenčních prknech).

Po Gaîté následovalo v roce 1826 divadlo Porte-Saint-Martin, hodiny u slavného Augusta Vestrise (1760–1842), jenž mu pomáhal dohnat elegantní techniku a vznos typický pro projev tanečníků typu danseur noble, a roku 1830 úspěšný debut na scéně pařížské Opery. Perrot obdržel smlouvu a do roka byl jmenován na vrchol baletní hierarchie souboru (tehdy s titulem premier sujet). Stal se partnerem Marie Taglioni (1804–1884), v té době hvězdy z největších, s níž ztvárnil role v titulech jako Zefýr a Flora, Natalie, švýcarská mlékařka nebo Vzbouření v serailu, kde ovace pro něj prý překonaly i ty pro tehdy nejslavnější tanečnici (což tato prý nesla velmi nelibě a poté nějaký čas odmítala s Perrotem vystupovat). Že se jednalo o mimořádného umělce, dokládá i lakonická poznámka kritika listu Journal des Débats Julese Janina z 24. dubna 1840, podle něhož byl Perrot „jediným snesitelným tanečníkem na světě“.

V Opeře nicméně strávil coby interpret jen pět let, následoval pobyt v Londýně a přesun do Itálie, kde v Neapoli do tanečníkova života vstoupila další z velkých romantických balerín. Tou byla mladinká Carlotta Grisi (1819–1899), v níž nalezl Perrot žačku, partnerku na jevišti i v životě a múzu. Vystupovali spolu v Londýně a v roce 1840 slavili velké úspěchy v Paříži, kdy patrně i na jejich základě získala Carlotta o rok později smlouvu v Opeře. Perrot však takové štěstí neměl, a ačkoli o jeho služby (tanečníka i choreografa a baletního mistra) jevily zájem divadla z dalších francouzských měst, on zůstal věrný Carlottě i za cenu práce v pozadí.

Tak vznikl rovněž nejznámější balet spojovaný s jeho jménem – Giselle (1841) na hudbu Adolpha Charlese Adama (1803–1856) s libretem Théophila Gautiera (1811–1872) a Julese-Henriho Vernoye de Saint Georges (1799–1875). Coby choreograf byl dlouho v Paříži oficiálně uváděn pouze tehdejší baletní mistr divadla Jean Coralli, byť kritici již krátce po premiéře zmiňovali Perrotův nemalý podíl na výsledné inscenaci (viz např. La revue dramatique z 1. července 1841 nebo La France musicale ze 4. července téhož roku). Obecně se má za to, že Perrot byl autorem veškerých tanců Giselle a Alberta i finální scény šílenství v prvním jednání (podrobněji viz Guest, Ivor. Jules Perrot, master of the romantic ballet. Dance Books Ltd., London 1984, s. 71), zatímco Coralli vytvořil ostatní mimované části a sborové pasáže (jak dokládá i jeden z dopisů A. Ch. Adama Vernoyovi de Saint Georges).

Co se nepovedlo v Paříži, bylo docíleno jen o rok později v Londýně, kam Perrota s Grisi pozval ředitel Her Majesty’s Theatre Benjamin Lumley na základě doporučení baletního mistra Deshayese, okouzleného novou pařížskou Giselle. Zde od sezóny 1842 zastával Perrot místo tanečníka a baletního mistra a během šestiletého angažmá vytvořil řadu baletů a beneficí pro slavné dobové tanečnice. Z hlediska obsazení se za nejprestižnější dá dozajista považovat jeho Pas de quatre (1845) neboli pocta čtveřici baletních hvězd romantismu – Marii Taglioni, Carlottě Grisi, Fanny Cerrito (1817–1909) a Lucile Grahn (1819–1907). Během tohoto období rovněž vznikla jeho Ondina neboli Najáda (1843) pro Cerrito, Malířův sen (1843) pro Fanny Elssler (jež téhož roku debutovala pod Perrotovým vedením coby hlavní hrdinka Giselle), Esmeralda (1844) na motivy Chrámu Matky Boží v Paříži Victora Huga (kde vedle Carlotty vystupoval již mladý Arthur Saint-Léon coby Phoebus) nebo Kateřina, dcera banditova (1846) pro Grahn.

Rok 1848 strávil Perrot v Miláně s Fanny Elssler, pro kterou na jevišti La Scaly vznikl balet Faust na motivy stejnojmenného románu Johanna Wolfganga Goetha. Perrot se opět obracel do Paříže, nicméně příznivější, dlouhodobější a finančně lákavější nabídka nakonec přišla z druhé strany Evropy, z carského Petrohradu, kde nakonec coby první baletní mistr strávil Perrot plných deset let.

Nejprve debutoval jako tanečník v Malířově snu, poté se vrhl na inscenování svých titulů, v nichž často hostovaly evropské taneční hvězdy a které pro ně různě upravoval (nejvýrazněji zasahoval samozřejmě do Giselle, jelikož mu dobová konvence umožňovala odstranit původní Coralliho práci). Častým spolupracovníkem se Perrotovi stal hudební skladatel Césare Pugni (1802–1870) a asistentem a později druhým baletním mistrem tanečník Marius Petipa (1818–1910), který ztvárnil řadu rolí v Perrotově repertoáru, aby jej o několik let později, již jako pán baletní scény carských divadel, vracel ve svých přepracováních opět na scénu.

V Petrohradu vytvořil Perrot několik nových titulů, za všechny jmenujme Dívčí válku neboli Amazonky (1852), které se opírají o příběh z českých bájí a pověstí, považované za vrcholnou Perrotovu práci. V roce 1858 poté Perrot uvedl pařížskou novinku, balet Korzár (původní choreografie Joseph Mazilier) na hudbu A. Ch. Adama.

Na počátku šedesátých let 19. století se Perrot vrátil do Francie, kde krátce působil v Opeře (toto působení později připomenul Edgar Degas na svých plátnech La Classe de danse), následně se přesunul do Milána a v roce 1863 se rozloučil s profesionální taneční scénou.

Kromě toho, že hrál nezanedbatelnou roli v uměleckých kariérách evropských tanečnic, vychoval i generaci ruských balerín. Pod jeho vedením se připravovala na svůj debut v Giselle Naděžda Bogdanova nebo později Marfa Muravieva, která Perrota speciálně vyhledala během svého pobytu v Paříži.

Jules Perrot se po vztahu s Carlottou Grisi (s níž se, jakkoli dobové kritiky často o Carlottě mluví jako o madame Perrot, pravděpodobně nikdy neoženil) zamiloval do své ruské žačky Kapitoliny Samofiské, o dvacet let mladší tanečnice, s níž měl dvě děti. Zemřel v přímořském městečku Paramé na západním břehu Francie v den svých dvaaosmdesátých narozenin 18. srpna 1892 (alespoň podle I. Guesta a rovněž The International Encyclopedia of Dance, jiné zdroje uvádějí též data 19., 24. nebo 29. srpna téhož roku).

Zdroje:

Beaumont, Cyril. The Ballet called Giselle. London, 1944.

Brodská, Božena. Romantický balet. Akademie múzických umění v Praze, 2007.

Cohen, Selma Jean (ed.). The International Encyclopedia of Dance. Oxford University Press, 1998.

Guest, Ivor. Jules Perrot, master of the romantic ballet. Dance Books Ltd., London, 1984.

Guest, Ivor. The romantic ballet in Paris. Sir Isaac Pitman and sons, London, 1966.

Lifar, Serge. Giselle: Apothéose du ballet romantique. Editions Albin Michel, Paris, 1942.

Lifar, Serge. Carlotta Grisi. Editions Albin Michel, Paris, 1941.

Smith, Marian. Ballet and opera in the age of Giselle. Princeton University Press, 2000.