Možnosti spříznění oscilují mezi workshopem, happeningem a performancí. Diváci (i bez jakékoli předchozí zkušenosti práce s tělem) se stanou součástí společné akce. Společně s jedenácti tanečníky se v prostoru stávají přímými aktéry, kteří bryskně a osobitě reagují na hlasové instrukce choreografa. Osoba choreografa se zde redukuje v pouhou vůli a hlas motivující na dálku v reálném čase a prostoru všechny zúčastněné k akci.
„Prvotním impulsem pro nás byla online výuka tance mých studentů formou choreografických cvičení během letošního lockdownu. Můj hodinový proud instrukcí se v domácích podmínkách studentů vždy rozvinul do nekonečného cyklu inspirací. Bizarnost celé situace, často hraničící s počítačovou hrou, ale i naše vzájemná interakce nastartovala tvůrčí proces,“ popisuje vznik inscenace Veronika Knytlová.
„Chceme umožnit divákům nahlédnout do tvůrčí kuchyně, přičemž choreografický diktát tvoří jednu z vrstev. Ve které realitě se bude chtít divák akce účastnit – zda se zblízka dívat choreografovi přímo pod ruce a vidět jeho konkrétní imaginativní obrazy a stávat se jejich součástí – nebo ze vzdálenější perspektivy jen sledovat abstraktní pohybové partitury, bude ryze otázkou jeho momentální nálady a volby kanálu na sluchátkách silent disco,“ doplňuje Knytlová.
Otevřená a proměnlivá forma této kolektivní inscenace slibuje vždy jiný zážitek. Díky strukturované improvizaci je možné i při opakované návštěvě prožít poměrně radikálně odlišný umělecký zážitek. „Každé uvedení tak slibuje nejen nový prožitek ze svého těla, ale i výpravu za možnostmi vzájemného spříznění,“ uzavírá Knytlová.
Zdroj: Tisková zpráva
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace