Krásná zbytečnost tance

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Autor Filip Staněk

Vše má pochopitelně svůj kraj: na jedné straně klasický tanec, obviňován z přemíry zájmu o jedinou hodnotu estetickou, na straně opačné tanec konceptuální, který ji upozaďuje nebo postrádá zcela. Konceptuální umění obecně odmítá svůj estetický základ, konceptuální tanec upřednostňuje intelektuální reflexi namísto estetické; do popředí svého zájmu totiž neklade pohyb, nýbrž nějakou myšlenku, koncept. Jakkoliv je nemožné vymezit, kde umění začíná a kde končí, na jednom rysu se však teoretici většinou shodnou: umění je oblast, v níž dominuje estetická funkce.

Krása je ze své podstaty samoúčelná hodnota, ano. Stejně jako láska, pravda, dobro nebo třeba vzdělání. Taneční představení samozřejmě může mít i mnoho dalších hodnot, zábavnou, společenskokritickou apod., je to ale estetická hodnota, která dílu zajišťuje svébytnost, tj. přitahuje pozornost k němu samotnému, ne přímo k tomu, nač odkazuje. Estetickou teorii, o níž se opírám, formuloval ve třicátých letech minulého století estetik Jan Mukařovský, který vysvětluje: „Poměr hodnoty estetické k mimoestetickým je takový, že estetická hodnota nad ostatními převládá, avšak neruší jich, nýbrž toliko je spíná v celek..." (Mukařovský, Jan. Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty. In: Studie I., Strukturalistická knihovna, Brno: Host, 2000, str. 26). Choreografů se však často ptají, jestli má tanec schopnost řešit aktuální témata. Vždy mě unaví, jak je to špatně položená otázka. Zeptejte se kuchaře, jestli má jídlo schopnost léčit rýmu. Kuchař nepochybně může připravit pokrm, který svým výživným obsahem přispěje celkovému zdraví, ale to není přece jeho primární úkol. Pro řešení závažných témat se navíc lépe hodí třeba literatura. Konceptuální tvůrci usilují taky o zpochybňování institucí nebo našich navyklých percepčních vzorců (způsobů, jimiž umění vnímáme), i tuto roli však zvládají lépe jiné disciplíny, kupříkladu filozofie. Problém konceptuálního tance (nakolik estetickou hodnotu postrádá) pak je, že netvoří žádnou vlastní hodnotu, parazituje na myšlenkách ostatních a ještě se u toho tváří arogantně. Nedostatek nápaditosti schová třeba za geniální teorii z fyziky. Chcete-li se dozvědět něco o fyzice, přečtete si raději Stephena Hawkinga, dozvíte se víc a k tomu stravitelnější formou.

Jenže doba si cení „užitečnosti“. Poroty a grantové komise navíc potřebují svá rozhodnutí nějak zdůvodnit. Konceptuální projekty mívají často velmi propracované anotace a řeší nadto „důležitá“ témata, jejich „kulturní přínos“ je tak úředně možná srozumitelnější než u kusů, v nichž se „jenom“ tančí. Pro ocenění takových je totiž zapotřebí vkus a to je z hlediska rozumu dost kluzký pojem. Talentovaných tvůrců je mimoto přirozeně méně než těch, kteří by za ně rádi byli považováni; cynický diskurz spoléhající na snobství jejich šanci zvyšuje. Převaha rozumového posuzování (na úkor uměleckého) pak ovlivňuje rozdělování peněz, mediální pozornost a orientaci diváka. Tedy směřování oboru a jeho identitu obecně.

Mám za to, že předností tance je hovořit jiným než intelektuálně uchopitelným jazykem. Dovede zasáhnout ty nejspodnější vrstvy naší osobnosti, a to je ta metafyzická útěcha, o které hovořil Nietzsche. Zkuste to ale říct na poradě. Četl jsem uspokojivé teorie obhajující pozici konceptuálního umění, uspokojivé ovšem zase pouze logicky. I lásku lze „vysvětlit“ chemickým vzorcem a psychosociologickými termíny; kdo byl někdy zamilovaný, ví, že skutečnost se nedá tak snadno polapit.

Samozřejmě nemůžu taneční konceptualismus diskvalifikovat jako lidskou činnost. Život je pestrý a žijeme ve svobodě. Má-li své příznivce, má i místo ve společnosti. Stejně jako aquaparky nebo swingers kluby. Jen si říkám, že pokud chceme tanec nahlížet „intelektuálně“, opomíjíme hloubku, k níž má přístup. Tu lze totiž nahlédnout jen a pouze skrze estetický pohled. V době, která oslavuje hlavně pragmatismus a věří převážně jazyku vědy (jejíž interpretace si pleteme s objektivní realitou, vnímání které otupují všudypřítomné technologie), je pak umění svou ne-praktickou povahou v podstatě oázou. Občerstvuje náš vztah ke světu způsobem, jejž podle mě nelze nahradit. Tanec pramení sám z tajemství, která intelekt přesahují. Vypráví o nich, budeme-li však poslouchat rozumem, moc toho neuslyšíme. Komu je to málo, zasluhuje soucit, neboť někde vytratil rozměr, který nás odlišuje od strojů i zvířat. V něm sídlí schopnost docenit to, co je na umění nejcennější – jeho krásná zbytečnost.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.