Instagram podmínkou úspěchu?

FIlip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Autor Filip Staněk

Znám tanečníky, kteří o svůj profil pečují s podivuhodným zápalem. Někteří to berou jako koníček, jiní se domnívají, že jde o podporu, ne-li předpoklad jejich úspěchu. Rozklikneme-li ten vizuální ráj, hned vidíme, jak se jim daří: kde všude tančí, jak tvrdě trénují, jaké technicky náročné prvky zvládají. Problém je, že kamera není oko boží. Každý příspěvek prošel vědomou selekcí. Ukazují-li nám i rádoby sympatické nedokonalosti a nezdary, je to jen pokrytectví na druhou; autentický instagramový účet neexistuje, je to protimluv, stejně jako třeba životní jistota.

Sociální sítě umělci slouží k sebeprezentaci; je to jen nástroj. Budiž. Nutno však prohlédnout, jak deformující. Prezentují totiž vždy jen nějaký extrakt: třicet vteřin tanečního sóla, efektní akrobatický trik, baletní trénink kompresovaný do zrychleného časosběru. To je jejich princip: upoutat do dvou vteřin, jinak uživatel roluje dál. Nejkratší divadelní představení trvá zhruba hodinu. Být choreografem, nikdy bych tento prostředek k výběru tanečníků nepoužil. Videa a fotky nevypovídají nic o umělecké povaze, pracovní morálce nebo o schopnosti fungovat v kolektivu. Avšak ani o tanečních schopnostech. Otočit pět piruet na deset pokusů před kamerou a otočit je uprostřed představení jsou dvě rozdílné věci. Dobře natočené video udělá i z průměrného výkonu oslnivý a naopak.

Mechanismus sociálních sítí je záměrně navržen tak, aby tříštil pozornost. Pěstuje jakousi hédonickou adaptaci: přemírou atraktivních stimulů otupuje a ubíjí citlivost vůči jemnostem. A kolik času by se dalo využít lépe, kdyby se nemusel „tvořit obsah“. Protože – a ta rovnice je myslím nezpochybnitelná – čím „vymazlenější“ účet, tím více času pochopitelně zabere.

Sociální sítě jsou prý skvělým zdrojem inspirace. Ano, nápady jiných se tam skutečně dají vykrást snadno a zdarma. Díky hustotě se však příspěvky přirozeně homogenizují a v podstatě jsou jeden jako druhý. Svět sociálních médií je spíš demonstrací opaku toho, oč usiluje umění: je platformou lži a povrchnosti, která vztah k životu a jeho nuancím umrtvuje. Chápu-li slovo inspirace správně, řekl bych, že výše uvedené ji dvakrát nepodporuje.

Abych to uzavřel. Sociální sítě nejsou žádným nevinným okénkem do kuchyně umělce. Mají sílu odvádět pozornost od toho, co je důležité, a budují závislost, která mění vnímání světa i nás samotných. Jejich nereflektovaná a samozřejmá všudypřítomnost negativně ovlivňuje uměleckou originalitu, vkus i cit. A především pak schopnost soustředění, tak elementární pro jakoukoliv hodnotnější tvorbu. Chtějí-li se umělci nadále touto cestou prostituovat, měli by pochopit alespoň toto: nejprve je potřeba mít – slovy marketérů – kvalitní produkt, a až poté uvažovat, jak by se dal zviditelnit. Podřídí-li se totiž produkce reklamě, degraduje se na svůj tržní potenciál. Na to se následně zaměří obecná pozornost: rozhodující nebude umělecká invence, ale počet sledujících na instagramu.