Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.
Na rozdíl od předchozích ročníků letos nebyl prostor na formální nebo diplomatické příspěvky. Osobní zpovědi „bývalých“ významných hybatelů kultury, kteří se v nedávné době rozloučili se svým „teplým místečkem“, oscilovaly na emoční škále mezi lítostí, hněvem, smutkem, odevzdaností, smířením, oddechnutím i nadšením. Z pódia nezněly fráze, návrhy nebo agitace, ale lidské hlasy, které odhalovaly pravé tváře našeho rybníčku. Se vzrůstající naléhavostí dvoudenní program křičel, že kultura – to jsme my. Ti, kdo pro ni doslova dnem i nocí dřeme, dokud nevyhoříme. Protože ji milujeme. Nezištně, bláznivě, toxicky. Jsme pro ni ochotni zemřít, a lapáme v šoku po dechu, když nás nechá.
Kultura se v českých zemích totiž chová tak trochu jako rozmazlená milenka. Láká svým designem, nechá se svými aktéry živit a šatit, vymačká z dobrodinců poslední zbytky sebeúcty a energie tak, že se stanou závislí na jejím úsměvu, nedokážou bez ní žít a končí jako vysátí milenci. Věčně hladová totiž nemá na platby doživotních gáží nebo odstupných, neinzeruje poklidné zaopatření po skončení intenzivního vztahu. A velmi často je v tom i dítě – projekt, který jeho rodiče tak neradi pouští z dozoru. A tak se hrozba toxických, na sílu udržovaných partnerství a neúnosně dlouho zahřívaných židlí vlastně stává normou.
Argumenty známe: existenční nejistota (protože urvat jakžtakž placenou pozici v kultuře byl kumšt, který se nemusí znova podařit), manipulace („ty jsi jediný/á, kdo to dokáže!“), až po sebemrskačství („nic jiného neumím“). Slepota k signálům od blízkých, že je načase jít, pohodlnost i strach ze změny – ze zvládnutí rozchodu.
Na rozdíl od předchozích ročníků ale letos konference nekončila apelem k politikům nebo donátorům. Osazenstvo si společně prožilo všechny fáze opouštění a během smíření došlo k tomu, že kultura – to jsme jednoduše my. A právě my to můžeme změnit. Tak, že se naučíme odcházet i přicházet. Poskytneme odchozím šéfům možnost měkkého přistání z dosavadní funkce, aniž bychom je donutili zpřetrhat veškeré vazby; vyčistíme runway nastupujícím funkcionářům s řádným supportem pro příjemnou aklimatizaci při letu.
A pochopíme, že ji milujeme všichni stejně. Chceme jí být nablízku a pečovat o ni na úkor vlastního zdraví. Nadobro ji ve svém srdci nikdy neopustíme. Přenechání kormidla někomu jinému proto nemusí nutně znamenat zlomené srdce. Možná, jak naznačila organizátorka akce, by nám prospěla určitá hra na škatulata, výměnu manželek chcete-li. Takže se nebojte předat vesla, když cítíte mozoly – neutopíte se. Stejně se dál budeme potkávat, jen možná v jiných funkcích, na jiných židlích, z jiné perspektivy.
Protože změna kultuře prospívá. Změnou žije, změnou se učí. Díky, čau!
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace