Studio ALTA se během deseti let své existence stalo významným tvůrčím hubem, místem setkávání a spolupráce různorodých uměleckých žánrů i profesí. Improvizační večery nazvané Po pás jsou esencí této tendence. Na jevišti se setkávají tanečníci, hudebníci, performeři a světelní designéři, a aby byl večer divácky ještě atraktivnější, musí se jednat o jedince, kteří spolu minimálně rok nespolupracovali. Na malé české scéně, kde se pohybují stále titíž umělci v podobných konstelacích, je to velmi osvěžující.
Květnové vydání seriálu Po pás, již čtvrté, bylo rozdělené na dvě části, z nichž každá měla svého „kurátora“. Ten vybral umělce, kteří spolu ten večer improvizovali. První část byla čistě ženská, druhá mužská; jak ovšem zdůraznila ředitelka Alty Lucia Kašiarová, jednalo se pouze o náhodu, a vtipně tuto informaci propojila s proklamací, že Alta je otevřená všem genderům i transgenderům všech sexuálních orientací. Tematika sexuální orientace se shodou okolností v průběhu večera ještě jednou vrátila, ale o tom později.
Improvizace na humorné vlně
Kurátorkou první části byla tanečnice Jana Novorytová, která na scénu vyslala své kolegyně Terezu Ondrovou a Veroniku Švábovou spolu s hudebnicí Annabellou Plum. Obě tanečnice působí na první pohled kontrastně, co je jim ale zjevně společné, je komediální talent. Na jevišti se tak odehrávaly scény plné velkých emocí jako vystřižených z mýdlové opery, chaotické pohyby a poskakování i sekvence parodující „vážné“ taneční umění. V originalitě a invenci měla navrch Ondrová, Švábová se jejím nápadům spíš přizpůsobovala, ani jedna si ale neuzurpovala prostor jen pro sebe.
Významnou úlohu sehrála Plum. Ač trochu skrytá na boku scény, projevovala se velmi výrazně. Většinou jen pomocí vlastního hlasu; zvuky, skřeky a žvatlání (v několika světových jazycích i ve svém vlastním) jen občas doplnila nástroji. Nesloužila pouze jako doprovod k jevištní akci, naopak často udávala ráz tomu, co se na scéně dělo. Úloha tance a „hudby“ se tak skvěle prolnula, hudebnice dokonce jednou spontánně vběhla mezi tanečnice a přidala se k nim.
Lehkost celého improvizačního snažení nenápadně dokreslovaly tři nafukovací balónky vznášející se vzadu nad větráky.
Improvizace téměř bez interakce
Po krátké pauze nastoupilo na scénu mužské trio. Kurátorem druhé části byl tanečník Jan Bárta, který do představení obsadil sám sebe. Doplnil ho houslista David Danel a hudebník, divadelník a filmový režisér Petr Marek. Ten se tentokrát ujal mluveného slova a stal se protagonistou jejich performance.
Marek na základě prvního impulsu od svých kolegů odvyprávěl příběh o chlapci Františkovi, který se jako jediný gay ve svém rodném maloměstě vydává za svobodomyslnější společností do Norimberku. Absurdní, vtipné i poetické vyprávění prokládal nápaditými slovními hříčkami (za ty lacinější se vzápětí omlouval) a zdálo se, že k rozvíjení příběhu se inspiruje on sám. Neměl bohužel moc na vybranou, jeho kolegové s ním příliš nespolupracovali.
Danel s rozvrzanými houslemi a smyčcem, z něhož visely žíně, působil, jako by své okolí příliš nevnímal. Bárta s Markem hlavně v závěru navazoval kontakt, přesto jeho akce, ať už pohybové nebo hudební (různá chrastítka a perkuse), s příběhem příliš nekorespondovaly. I když se Marek snažil ostatní aktéry vybízet ke spolupráci, nesetkával se často s úspěchem. Jeho monolog byl tak to nejpůsobivější, co se na scéně dělo. Jeho historka se sice nevyhýbala klišé, byla ale zábavná a překvapovala neotřelými asociacemi a slovním humorem.
Série večerů Po pás se zřejmě nestane trhákem určeným pro širokou veřejnost. O tom svědčí zaplněnost hlediště i složení diváků, většinou se jednalo o tváře, které se na tanečních událostech pravidelně objevují. Právě pro ně je ale potěšením vidět jim známé umělce v nových rolích a v jiném způsobu spolupráce.
Psáno z představení ze dne 17. května 2018 ve Studiu ALTA.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace