Václav Janeček (AMU) a David Strnad (JAMU): „Jedinou možností je návrat studentů na taneční sály a do výuky.“

Zahájení akademického roku 2020/21 na HAMU. Foto: Lucie Hayashi.

Autor Lucie Hayashi

Už více než rok jsme nuceni na všech úrovních vzdělávání vyučovat distančně také tanec... Přestože jsme se pokusili o mnoho kotrmelců, je zřejmé, že to prostě nejde. Kde vnímáte ty největší hrozby bezkontaktní výuky tance? 
V. Janeček: Pominu-li naprosto banální, ale samozřejmé zásadní faktory jako vhodný prostor, podlahu, hudební doprovod, práci s partnerem, skupinou a publikem, je tu ještě podstata tance samotného. Tanec je umění těla, pohybu, fyzična a duševna se škálou emocí. Existuje v daném prostoru a času. Nemůžete ho prostě strčit do počítače, jakkoli technologicky vybaveného (nebo ani nevybaveného!).

D. Strnad: Tanec a výuka tance je velmi úzkým spojením psychických a fyzických činností. Tyto činnosti od sebe nelze oddělovat a také je rozhodně nelze dlouhodobě nahrazovat jakýmisi korespondenčními kurzy. Jako pedagog potřebuji vidět, co se v tanečníkovi děje, musím rychle a efektivně korigovat pohybové anomálie, velmi často je nutné přepracovávat složité pohybové vzorce atd. To prostě na dálku nejde!

K tanci je potřeba velká dávka sebedisciplíny, vnitřní motivace, odříkání. Jakýkoli výpadek v tréninku je následně fyzicky i psychicky nesmírně náročný. Existují teorie – a já se k nim kloním –, že při přerušení tréninku z jakéhokoli důvodu potřebujete pro návrat na stejný výkonnostní bod asi dvojnásobek délky času samotného přerušení. Tanečníci jsou vesměs bez standardních tréninkových plánů již rok!

V. J.: Můžeme tady teď chytře odrecitovat všechno to, že tanečník se musí naučit své tělo ovládat zevnitř i zvenku. Ovládnout správně všechny svaly, pružnost šlach, dávkování síly, načasování odrazu… Jedná se o detaily, které mohou při správném provedení zvýšit výkonnost a projev, při špatném způsobit i zafixování chyby, špatné návyky vedoucí k úrazu nebo zdravotním problémům v budoucnosti. Jedním z poslání katedry tance HAMU je vychovat kvalitní taneční pedagogy. Naučit je, jak studenty vést, vnímat, opravovat, motivovat. Je to tedy výuka „na druhou“. Ale ani deset kamer z různých úhlů při ideálním osvětlení vám o správné práci těla neřekne tolik jako zkušené oko pedagoga při osobním kontaktu.

D. S.: Důležitou součástí tanečního vzdělávání je také práce s partnerem. Zde se již bez pevných pohybových návyků a zvládnutých dynamických stereotypů dostáváme do zcela reálného ohrožení zdraví tanečníků. A to, co pro běžného člověka může být jen banální úraz, často pro tanečníka bývá důvodem k předčasnému ukončení jeho kariéry.

V. J.: A pak je tu také tvář tanečníka – jeho výraz, oduševnělost při výkonu, dynamika a jemná kresba svalového tonusu atd. Učení musí bavit obě strany, pedagoga i studenta. Jejich vztah je o bohatém předávajícím se předivu měkkých komunikací. Plán výuky je založen na promyšleném propojování různých předmětů, při komunitním sdílení problematiky tance a jeho principů, a to přináší efekt. Když to nedělají dva v týmu, nemusí to ještě být tragédie. Ale když jsou všichni nějak hybridní: bůhví, co z toho vyleze...

Pedagogové–tanečníci si sami prošli za ten rok velkým obloukem – co všechno se naučili a co všechno vyzkoušeli, aby alespoň trocha know-how protekla skrze virtuální data? 
D. S.: Nouze naučila Dalibora housti. Osobně si nemyslím, že je možné naučit se dobře hrát na housle bez „živého“ pedagoga. To ale asi budou řešit hudebníci. I v tanci bylo v rámci této „blbé“ doby vyzkoušeno mnohé. Musím se přiznat, že jsem od začátku pandemie proti výuce tance online. To je můj osobní postoj a jistě s ním lze polemizovat. Já osobně nejsem schopen zaručit kvalitu tréninku a hlavně bezpečnost studentů na základě video čtverečku velikosti 5 x 5 cm na monitoru, když je student opřen o umyvadlo a nohou se při grand battement snaží trefit mezi postel a skříň. Zaměřil jsem se tedy nejdříve, veden optimistickou představou, že se jedná o krátkodobý stav podobný uhelným prázdninám z mého mládí, na podporu teoretických vědomostí svých studentů. Měli k dispozici taneční databáze s ohromným množstvím materiálu, museli se dívat, psát reflexe, diskutovat o tom, co viděli. Svůj efekt tato činnost měla, ale dlouhodobě je to jako vyprávění o obědě. Vzhledem k tomu, že jedna z technik, kterou mám ve svém pedagogickém repertoáru, je technika Lestera Hortona – a tato technika je výborně popsatelná a také ji moji studenti studovali již dva roky –, mohl jsem si dovolit zadat jednoduchý trénink písemnou formou, studenti jej vzhledem ke svým zkušenostem samostatně zrealizovali a následně odevzdali na videu. Takto se to dá provést jednou, dvakrát. Trénink musí být jednoduchý a prostorově vhodný do panelákového bytu. Také sledování studenty natočených videí je náročné jak psychicky, protože nemůžete zasáhnout a cokoli korigovat, tak časově – standardní délka tréninku se téměř násobí počtem studentů. Většina způsobů, které jsem zkusil, asi nebyla špatná, ale vždy jen krátkodobě a s čistým vědomím, že se jedná o náhražku a jakousi nucenou výplň v naprosto nečekané situaci.

Vím, že se každý snaží, jak může. Motivovat své žáky, aby se nejen nezhoršili, ale aby u tance vůbec zůstali, abychom měli pocit, že nějaká výuka probíhá, abychom zdůvodnili svou existenci ve světě tanečního vzdělávání. Je to nesmírně těžké.

V. J.: Vyučující tance jsou především sami praktici – předávají své vlastní mistrovské zkušenosti. Nejen že museli najednou zvládnout technické znalosti práce s PC a digitálním prostředím, navíc denně bojují s frustrací, jak své znalosti nejlépe předat mimo své přirozené prostředí. Natáčejí videa, hledají aplikace, kontrolují zaslané videonahrávky studentů, přestavují obývací pokoj na taneční studio, opravují postavení pánve v parku u stromu… Patří jim velký obdiv jen za to, že to nevzdávají a hledají stále nové a nové cesty. Přeskakují další a další překážky jen díky víře, že jejich práce má smysl. Stále ale hledají recept na to, jak předat přes monitor své charisma, auru „gurua“, kterým každý taneční pedagog musí být. Empatie, naladění na sebe bez potřeby slov, to je to, co se tancem učíme. A to nám všem chybí. Demagogie společnosti, ovládané tlakem na život ve lži, a zneužívání k tomu, abychom všichni vypadali stejně jako přidušené opice, se agresivně zakusuje do mentality lidí. A také mě občas lakonicky napadá, že by bývalo lepší mnoho streamů spíše nevidět...

Co je urgentní potřebou kvalitního tanečního vzdělávání v období pandemie?
D. S.: Jsem přesvědčen o tom, že existuje jediná možnost. A tou je návrat studentů na taneční sály a do výuky.

V. J.: Potřebujeme alespoň stejné podmínky jako profesionální umělci. Studenti akademií múzických umění jsou stejní umělci, dokonce mnohdy ve stejných štábech nebo ansámblech, kde mohou s profesionály trénovat a zkoušet! Proč to tam jde, a v sousední budově–škole to v mnohem menším obsazení nejde?

D. S.: Vzhledem k nízkému počtu studentů v našich specializacích jsme již dlouhou dobu schopni zajistit téměř jakákoli režimová opatření snižující riziko přenosu covid-19. Pravidelně testujeme pedagogy i studenty. Ve školách vládne atmosféra maximální odpovědnosti. Jsme schopni vytvořit tzv. sociální bubliny, tedy např. na jistou dobu odizolovat realizační tým a studenty herce od „běžného“ světa a nechat je vytvořit svá absolventská představení a alespoň částečně důstojně jim umožnit absolvovat v závěru jejich náročného studia. Již z podstaty nátury divadelníků jsme schopni téměř čehokoli. Jen by bylo potřeba, aby nás konečně někdo se zdravým rozumem vyslechl, vyhodnotil naše návrhy a porovnal vzájemnou váhu rizik a benefitů. Jinak s vaničkou vylejeme i dítě – tanečních oborů se to týká jednoznačně. Snahou o nepromyšlenou ochranu naděláme více škody, než kdybychom se nechránili vůbec. A tak, jak jsem popsal návrhy režimových opatření na vysoké škole, tak jsou je schopny vytvářet mnohé další taneční a umělecké subjekty. Jsme umělci, pedagogové, máme v mnoha směrech zodpovědnost za ohromné množství dětí, mládeže i dospělých. Nejsme nezodpovědní ducha prostí jedinci, které je možné bez jakéhokoli vysvětlení a logiky zavřít, nebavit se s nimi, nechat zmizet.

V. J.: Intenzivní setkávání se nad materiály všeho druhu, které musíme diskutovat, stavět a předělávat, to je poslání naší energie, kterou máme proměňovat do „zázraku“ díla a vzájemného ovlivňování se, s přesahem do celé společnosti! A „společnost“ ať nás prosím šetří! Ať jednotlivé bytosti nežene a neštve ve stádě, v němž musí klusat neznámo kam... Po roce jsou uštvaní, otrávení, odevzdaní, frustrovaní. Ztratíme tak rok, dva, tři, deset let? A ty nám nikdo nevrátí...

D. S.: Občas se říká, že tanečník je samotář. Nikdo neví, jak vás co opravdu bolí, na jevišti nemáte nápovědu, která by vám pomohla s výpadkem v choreografii, hudba hraje pořád dál, takže si nemůžete vypomoci dramatickou pauzou, improvizace by měla být založena na dokonalém zvládnutí řemesla a často jí můžete překvapit nejen svého partnera na jevišti, ale i sebe samotného. Ano, možná je v některých směrech v divadelním světě tanečník samotář, ale nesmí být osamocen. K tanečnímu životu je nutný pedagog, choreograf, taneční partner, taneční skupina, konkurent...

Život aktivního tanečníka je oproti ostatním profesím extrémně krátký. Většinou nemá čas dozrát jako víno, je limitován svým tělem a jeho stavem. To, co se v současné době děje, páchá nesmírné škody na všech druzích tance, všech věkových kategoriích a výkonnostních úrovních. A obávám se, že tyto škody mohou být nenapravitelné.

doc. David Strnad je tanečník, pedagog a choreograf. Zastává pozici proděkana pro studium Divadelní fakulty JAMU, na níž pedagogicky působí v ateliéru muzikálového herectví. Zaměřuje se na moderní taneční techniky, techniku Lestera Hortona, José Limóna a techniku jazzového tance. Publikoval několik metodických příruček (Metoda taneční výchovy technikou Lestera Hortona, Taneční technika Lestera Hortona, Technika Lestera Hortona v obrazech). Byl uměleckým šéfem a choreografem Tanečního divadla MAXIMVS Brno a členem Tanečního divadla Bralen Bratislava, externě spolupracuje s mnoha divadly v České republice i v zahraničí od vedení pohybových částí pro činohry přes choreografie pro muzikál až po choreografické práce pro Balet Národního divadla. 

prof. Václav Janeček, Ph.D. je taneční pedagog, choreograf a dramaturg. Od roku 2021 zastává pozici prorektora pro studijní záležitosti na Hudební fakultě AMU, předtím působil jako proděkan HAMU a vedoucí katedry tance, kde je zaměstnán jako pedagog klasické taneční techniky a metodiky, dramaturgie a estetiky. Dlouhodobě byl dramaturgem baletního souboru Národního divadla v Praze a Laterny magiky, s níž je také spojena jeho předchozí dramaturgická tvorba i interpretační praxe sólisty souboru. Rozsáhlá publikační činnost zahrnuje knižní tituly Metodika klasického tance pro umělecké školy, Ozvěny tance, Tělo a tanec, Laterna magika aneb Divadlo zázraků, Úvod do taneční pedagogiky a nově též Základy pedagogické komunikace.