Tereza Ondrová: „Baví mě nechat se unést někam jinam.“

Tereza Ondrová. Foto: Sara Lando.

Autor Daniela Machová

Terezo, všimla jsem si, že ses v červnu jen tak nezastavila?
Není to tak, že bych byla nějaký workoholik. Kvůli pandemii se realizace mnohých projektů posunula a teď se to jen vše sešlo najednou.

Termín rozhovoru jsme komplikovaně hledaly v pauzách projektu Dancing Museums, do něhož je v Čechách zapojen Tanec Praha a Galerie hlavního města Prahy. Prozradíš mi, jaká je tvoje role v něm?
Na začátku jsme měli všichni úplně volné pole působnosti. Zeptala jsem se obou organizací, co od vzájemné spolupráce očekávají. Galerie hlavního města Prahy řešila problém nízké návštěvnosti, tak jsme se zabývali vytvářením různých strategií, jak lidi do výstavních prostor přilákat. Bohužel do toho vstoupila pandemie a všechno se zavřelo. Zároveň mě lákalo jít na to zevnitř organizace. Uskutečnila jsem pohybové workshopy, takové pohybové procházky galerií určené pro zaměstnance obou institucí. Smyslem bylo, aby se zaměstnanci poznali, stmelili a díky pohybu spolu zažili něco neobvyklého, díky čemuž se mohou dívat na umění jiným způsobem.

Co naopak tato spolupráce dala tobě?
Umožnila mi přemýšlet, jak skrze tělo a pohyb přivést ostatní lidi k jinému vnímání toho, co je kolem. Dovolila mi tvořit s jinou skupinou, než jsou tanečníci, například s diváky, lidmi ve veřejném prostoru, ale také se studenty herectví na DAMU, kam jsem před rokem nastoupila jako vedoucí pohybového ateliéru. Skvěle se tak propojilo vše, co dělám. Spolupráce s Galerií pro mě byla zajímavým průzkumem, při kterém jsem se učila, jak pracovat s institucí s určitou hierarchií. Jak do této instituce proniknout, seznámit se s lidmi, vytvořit si prostředí a podmínky, ve kterých budu moci fungovat.

Je to jiný svět než komunita tanečníků současného tance, ve které se běžně pohybuješ?
Člověk si k zaměstnancům musí najít cestu. Nikoho v instituci neznáš, osaháváš terén od začátku a je komplikovanější najít vhodný styl komunikace a způsob, jak jim tanec zprostředkovat. Současný tanec byl pro ně strašně vzdálený a abstraktní. Panovala velká obava, že se po nich při pohybové aktivitě bude vyžadovat velká fyzická investice a angažovanost. Přitom je důležité umět lidi zaujmout tak, aby z tance a pohybu neměli strach, ale měli chuť si jej vyzkoušet. Když se pohyb odehrával před jejich očima, nalákalo je to a přirozeně se zapojovali.

Tvůj nový počin Call Alice ve mně vzbudil řadu otázek. V anotaci je uveden jako dílo pro dvě stejně staré ženy, fyzicky si velmi podobné tanečnice. Jak jste se o sobě s Francescou Foscarini dozvěděly? Jak jste se našly?
To je dlouhá historie. Před pěti lety jsem získala týdenní rezidenci v rámci Choreographic Research Week v italském Bassano del Grappa. Tam se mi stala zvláštní věc. Místní lidé mě na ulicích oslovovali Francesco. Z rozhovoru vyplynulo, že si mě spletli s italskou tanečnicí Francescou Foscarini, která se v tomto městě narodila. Fyzickou podobnost mi potvrdila i Markéta Perroud. Už tehdy říkala, že by bylo zajímavé, kdybychom spolu něco vytvořily. Nedalo mi to a později jsem Francescu oslovila a sešly jsme se na kafe. Příjemně jsme si popovídaly a možnost vzájemné spolupráce jsme nechaly otevřenou. Když jsem pak další rok získala opět rezidenci v Bassanu, požádala jsem Francescu o koučink mé práce. Poslední den jsem ji pozvala na jeviště, nezávazně jsme spolu improvizovaly a zjistily, že nám to funguje. To byl ten moment, kdy jsme se spolu rozhodly něco vytvořit.

Předpokládám, že to bylo ještě dávno před koronavirem? Jak se rodilo téma vašeho společného projektu?
Začaly jsme spolupracovat v době, kdy ještě pandemie nebyla. Ze začátku jsme spolu jen tak nezávazně tančily. Nechtěly jsme to hned zatěžkávat nějakým konkrétním tématem. Toužily jsme jen skrze hru hledat, objevovat a přijmout všechno, co se děje. Vycházely jsme z principu náhody, nehody, setkání. Hrály jsme si s tím, zda můžeš mít ve světě někde dvojče, zabývaly jsme se podobností, identitou. Hledaly jsme, co nás dělí a co nás propojuje.

A co jste zjistily? Jste si podobné kromě té vizuální podoby i po stránce psychické?
Během zkoušení a bádání jsme si prošly takovým vývojem, který měl různé fáze. Asi jako v nějakém desetiletém partnerském vztahu, kdy zjišťuješ, nakolik toho druhého vlastně znáš. Hodně jsme si rozuměly na scéně, obě máme fascinaci pro pohyb, obě rády tancujeme a blbneme a objevujeme až skrze zkoušení, skrze hru a náhodu a skrze to, co se děje teď a tady. Také nás spojuje fakt, že jsme zralé ženy, kterým je 40 let.

Jak do procesu zkoušení zasáhla pandemie?
První fáze tvorby s Francescou je zaznamenaná ve video eseji IN BE-TWEEN. Při řešení úvodních praktických záležitostí jsme se ještě normálně fyzicky potkávaly. Když jsme ale měly začít podle plánu zkoušet, nebylo už možné cestovat. Vždy, když se jedna z nás chystala na cestu do Itálie nebo do Čech, pandemická situace se zhoršila. Zkoušely jsme distančně, po nějakém čase nás to začalo vyčerpávat. Snažily jsme se proto pracovat paralelně, bez on-line kontaktu. I když jsem byla na sále sama, pomáhalo mi vědomí, že ta druhá také právě zkouší, i když jsme od sebe tisíce kilometrů. Také jsme si vzájemně dávaly určitá zadání, hledaly kreativní řešení různých úkolů a pravidelně se pak přes zoom setkávaly a krátce reflektovaly k čemu jsme ten den, či týden došly.

Předpokládám, že úkolování a udržování nějakého řádu je hodně důležité pro udržení motivace při fyzické distanci, jaké jste obě čelily.
Ano, procházely jsme obrovskými krizemi, kdy jsme začaly zpochybňovat, zda to má význam a jestli se vůbec někdy potkáme. Pomáhalo mi vědět, že tento týden tvoříme. Že jsme v pravidelném kontaktu, že si zadáváme úkoly a otázky, snažíme se hledat cestu, jak v procesu pokračovat, jak se posouvat a adaptovat. Začaly jsme si posílat hlasové zprávy, což nás udržovalo v takovém fyzicky zpřítomněném bytí. Pomáhalo mi to setrvat v bdělém a pozitivním stavu.

Na nahrávání hlasových zpráv je založen projekt VOICES, který jste spolu s Temporary Collective rozjeli jako reakci na izolaci v koronavirové době. Inspirovalo tě to tedy i pro Call Alice?
Ano. Princip zanechávání hlasových vzkazů s konkrétní osobou přinesl do tvůrčího procesu Call Alice další rozměr. Pomocí hlasových zpráv jsem dokázala zažívat fyzickou přítomnost druhého, ač Francesca zkoušela v Itálii.

Předpokládám, že v rámci VOICES vzniklo velké množství materiálu, témat, nápadů. Plánujete je v Temporary Collective použít jako inspirační zdroj pro další tvorbu?
Do VOICES může přispět svou nahrávkou kdokoli. Formát je minimalistický, schránka nabízí prostor sdílet cokoli, a tak tam najdete například sdílené ticho, což je docela velké téma, které se objevilo díky posluchačům. Došlo i na otázky, jaké jsou výhledy do budoucna, jsou tam emoce, ale i frustrace. Projekt je nám inspirací hlavně v tom, že jsme uvnitř tohoto experimentu s hlasy v době distanční, v on-line prostředí. Nenastražili jsme léčku na cílové publikum. Nejsme vně, jsme součástí, takže to stále pulzuje a žije. Zjišťujeme, co vůbec VOICES jsou. Trh má rád jednoznačnost a dá se replikovat. My ještě stále zjišťujeme, jak rezonují VOICES.  Dozajista nám projekt nabídl potenciál prostoru, kde lze moderovat a modulovat realitu, témata přicházejí od lidí. Hlavně během pandemie to byla skvělá možnost, jak potkávat hlasy cizinců, které jsou fyzické a blízko.

Call Alice není momentálně tvou jedinou česko-italskou spoluprací. Se Silvií Gribaudi jsi představila work in progres projektu Insectum In Prague. Ten přináší pohled na svět z hmyzí perspektivy, která vychází z konceptu houslistky Sary Michieletto a vizuální umělkyně Elisabetty Zavoli s cílem vyzdvihnout důležitost hmyzu pro životní prostředí. Jak v tobě toto téma osobně rezonuje?
Hmyz je strašně maličký, přehlédnutelný. Málokdo si uvědomuje jeho význam a propojení celého systému. Společně s diváky si klademe otázky, které se týkají hmyzu, jeho barvy i genderu. V těchto relevantních dotazech je možné hledat paralelu se současnými problémy, které se týkají klimatu, přírody, ale i současné společnosti. Chceme upozornit na to, že se snadno přehlíží to, co není téměř vidět. Když nekřičíš, nejsi slyšet. Co se neděje tady, přímo před tvýma očima, pro některé neexistuje. Dotkly jsme se okrajově i tématu, že pozornost nedostávají ani tanečnice po čtyřicítce, protože už nejsou tak atraktivní. Hledáme možnosti, jak tato témata propojit.

Nemělo být Insectum In Prague původně tvé sólo?
To je zajímavá věc, kterou zapříčinila právě pandemie. Se Silvií jsme se potkaly naživo až pár dní před touto prezentací v Praze. Začaly jsme spolu zkoušet a zjistily jsme, že to funguje jako duet. Ačkoli to tak původně nebylo vůbec plánováno. Uvědomila jsem si, že je pro mě důležité se dopředu ničím nesvazovat. Nechat, ať se věci volně vyvíjejí, a být připravená na vše, co přijde. Jestli to bude sólo, duet nebo něco úplně jiného, je vlastně v pořádku.

Toto přijímání nejistoty k tobě přišlo s věkem, nebo v tom sehrála roli i pandemie?
Částečně to pandemie podpořila, ale je pravda, že jsem zvyklá tímto způsobem pracovat. Baví mě nechat se unést někam jinam. Tvůrčí proces většinou zahrnuje nějakou dokumentaristickou práci, kdy se sbírají materiály, které se pak prostříhají. Na začátku se nastaví možná jen otázka, linka, téma, ale není to nijak rigidní. Je tam takové beztvaré tušení. Není tam potřeba řídit proces. Situace v pandemii byla hodně extrémní, ale v něčem byla skvělá, protože se člověk musel připravit na všechno, a to ho aktivizovalo, aby reagoval na to, jak to prostě je.

Tereza Ondrová (*1981)

Po absolvování oboru taneční pedagogika na HAMU založila s Veronikou Knytlovou v roce 2004 spolek VerTeDance, pod jehož taktovkou vznikla řada úspěšných inscenací, např. Tichomluva (2005); Kolik váží vaše touha? (2011) či režijní spolupráci s Jiřím Havelkou oceňovaná Korekce (2014). S Petrem Šavelem vytvořila dva duety Boys who like to play with dolls (2013) a As long as holding hands (2015). Boys who like to play with dolls získal ocenění Amnesty International Freedom of Expression Award (2015), nominace na Taneční inscenace roku a Tanečnice roku 2014 v ČR, nominace od Total Theatre Award Nomination a Aerowaves jej vybralo pro Priority Companies List 2014. V roce 2010 získala Tereza ocenění poroty České taneční platformy Tanečnice roku a v roce 2019 získala také Cenu České taneční platformy za nejlepší taneční výkon v představení Same Same. Od roku 2016 spolupracuje s divadelní a filmovou režisérkou Petrou Tejnorovou. Z jejich dílny vzešly taneční projekty You Are Here (2016), Nothing Sad (2017) a Pojďme na tanec (2017). Jako tanečnice a interpretka spolupracovala např. se švédskou choreografkou Charlottou Öfverholm – Found and lost (2011), s francouzskou choreografkou Karine Ponties – SAME SAME (2018), s venezuelským choreografem Davidem Zambranem – Ceviche (2015) nebo slovenským choreografem Antonem Ľahkým – Heaven is the place (2006). Kromě interpretační tvorby a vlastní autorsko-choreografické tvorby se věnuje také pedagogice tance.