S oslavencem Pavlem Knollem: „Na scéně může být cokoli, všechno je legitimní“

Pavel Knolle. Foto: Jakub Fulín

Autor Lucie Kocourková

Na úvod trochu bilancování, tak se nejde nezeptat: Proč jste nastoupil hned po skončení studií do Laterny magiky?
To je tak dávno, že si to skoro ani nepamatuji (smích). Do Laterny jsme šli celá parta ze školy právě proto, že jsme tam mohli všichni společně odejít. Tehdy přijímali hodně kluků do vznikajícího Odyssea, takže nás vzali všechny. Stalo se to spíš náhodou… 

A co vás tu tolik let udrželo?
Na začátku jsem několikrát zkusil konkurz jinam, ale nevyšlo to, nakonec mi to ale připadalo fajn prostředí a nikdy se mi nechtělo odejít. Laterna byla dobré zázemí, mohl jsem dělat spoustu věcí, které mě zajímaly mimo práci v souboru, protože tohle zaměstnání nebylo až tak časově náročné. Založili jsme si s kamarády vlastní soubor, který jsme nazvali Pražský festivalový balet. Po revoluci jsme byli první soukromý taneční subjekt bez státní dotace. Byla to dost odvaha. Ze začátku jsme fungovali převážně o divadelních prázdninách, nebo když se nehrálo v divadle. To by se nikde jinde než při práci v Laterně nepodařilo, protože tady byl opravdu čas se tomu věnovat, aniž by člověk divadlo nějak zanedbával. 

Byl jste pouze tanečníkem, nebo jste už získával praxi k dalším profesím?
O chod souboru jsme se museli postarat všichni společně. Já jsem tančil, dělal ještě produkci a také kostýmního výtvarníka, protože k tomu mě to táhlo už tenkrát.

Kdo v souboru byl?
Ze začátku převážně Češi, spolužáci nebo kluci z vojny, z AUS. Tanečník a choreograf David Slobašpyckij, který byl asi tím hlavním iniciátorem a také dělal většinu choreografií, šel do angažmá do Vídně, takže jeho prostřednictvím k nám přicházeli tanečníci ze zahraničí. Nakonec jsme se stali skupinou, kde Češi byli v menšině. Byla to záležitost generační, všichni vrstevníci, všichni jsme věřili, že děláme dobré věci a ještě jsme se u toho moc dobře bavili. Soubor byl úspěšný, měli jsme čím dál víc práce. A to pak byl problém pro ty, kteří byli zaměstnaní v jiných divadlech, protože se nemohli uvolnit. Byli jsme zájezdový soubor a jezdili po celém světě, byli jsme první český soubor, který absolvoval turné po USA. S Laternou to ale skloubit šlo.

Protože měla prázdniny jindy než ostatní divadla?
Ano, ale hlavně jsme měli daleko víc alternací. Protože jsme hráli dennodenně, každou roli museli umět čtyři… až pět lidí, proto, když jeden vypadl na tři, na čtyři dny, tak to nikdo ani nezaznamenal. A v Laterně mě samozřejmě drželo i to, že jsem tu zažil vznik kvalitních představení. Každá premiéra byla originál jen pro Laternu magiku, pracovali s námi výborní choreografové, mnoho zahraničních, na původní hudbu, v té době jsme podle mého názoru měli lepší možnosti než v jiných divadlech. Za profesora Josefa Svobody a Aviotta (Jean-Pierre Aviotte, tehdejší šéf tanečního souboru, pozn. aut.) to byla krásná doba.

Které představení jste měl nejradši?
Všechna, co jsem dělal: Odysseus, Minotaurus, Hra o kouzelné flétně, Past, Graffiti, to šlo jedno za druhým…

Jedna věc mě zajímá – tehdy se premiéra v Laterně nedělala každý rok, přesto byl soubor zřejmě spokojený.
Myslím, že v té době ani jiná kamenná divadla nedělala tolik premiér jako dnes, kdy každý soubor musí mít dvě, tři nová představení za sezonu. A k tomu je tady spousta nezávislých skupin, takže ani nestihnete všechno vidět. Ale jedna věc je hodně důležitá – tehdy jsme na premiérách dlouhodobě pracovali, to neznamenalo, když byla jednou za dva roky premiéra, tak se mezitím rok a půl nic nedělo. Odysseus se opravdu připravoval celé dva roky. Natáčeli jsme filmy, připravovali zkušební choreografie, pan profesor Svoboda si všechno potřeboval prověřit. Byla postavená scénografie, ve které se tisíce věcí připravily, nazkoušely, zrušily, bylo to jako udělat pět premiér v jedné. Všechno se předělávalo, dokud nebyli tvůrci spokojení, filmy se stále přetáčely a také na to byla spousta peněz…

Běžný repertoár se hrál blokově…
A do toho tu byly premiéry tanečních večerů, které zavedla Marcela Benoniová. Ty sice byly na repertoáru, ale nehrály se v blocích, průměrně jen jednou za měsíc – Orbis pictus, Pragensia… Vznikly mimo hlavní dramaturgii, ale měli jsme i díky nim pocit, jako kdyby byla premiéra skutečně každý rok. 

Od roku 2010 vedete umělecký soubor Laterny magiky. Co všechno je ve vašich kompetencích?
Starám se, aby bylo v pořádku všechno – film, kostýmy, hudba. Ze své pozice jsem odpovědný za to, aby každé představení bylo odvedené kvalitně, a když není, tak zajistit, aby příště bylo. Připravuji celý provoz, hrací plán, obsazení, nazkoušení a pak se jdu podívat, jestli proběhlo všechno v pořádku… S tanečníky zkouším každé představení na sále, takže mám i úlohu baletního mistra.

Režírujete v Laterně novou inscenaci Cube… Jak k tomu došlo?
Je to trochu něco podobného, jako když jsme tehdy po revoluci založili vlastní soubor. I teď jsme spolu ještě s dalšími lidmi ze souboru cítili nějaký přetlak, chuť udělat něco vlastního. Nahrála tomu možnost využít dar od Mecenášského klubu, kterému jsme představili svoji myšlenku pokračovat dál v projektu Laterna LAB. Dostali jsme od nich podporu, i od pana Zdeňka Prokeše (umělecký šéf Laterny magiky, pozn. aut.), a mohli jsme se pustit do práce a sami si ověřit, jak těžké je akceptovat podstatu Laterny magiky, když člověk něco tvoří. Že si děláme prakticky všechno sami, je jenom otázka peněz a času. Podmínky, které jsme dostali, nejsou vůbec nastavené na to, abychom si do týmu vzali všechny lidi, které bychom potřebovali, ale nadšení nám nechybí.

Jste tvůrčí trojice – vy režisér, David Stránský a Štěpán Pechar jako choreografové. Jak to funguje? Máte od začátku hlavní slovo?
Na začátku jsme do toho vstupovali s tím, že chceme, aby názor každého měl stejnou váhu. Vznikla spousta tvarů a možností, a nám přišlo, že by byla škoda jeden upřednostnit před ostatními, tak jsme si řekli, že z toho bude taková koláž. Možná nebude úplně držet pohromadě, ale umožní nám všechno vyzkoušet a divákům nahlédnout do různých typů výtvarných prezentací toho, co si myslíme, že je Laterna magika. Na cestě nás ještě koriguje dramaturg Jan Tošovský. 

Často jste podepsán pod návrhy kostýmů tanečních inscenací. Kde se ve vás vzal výtvarný talent?
Asi to mám v sobě od dětství, ale nikdy jsem nic takového nestudoval. Ale už jako dítě jsem pořád něco vytvářel, chodil jsem i na keramiku a na malování, vždycky mě to zajímalo. Teď hodně fotím, upravuju fotky a hraju si s grafikou.

Co si myslíte o tom, když tanečníci v některých choreografiích tančí očividně v civilu?
Na scéně může být cokoli, všechno je legitimní. Pokud to má v představení smysl, můžou mít i tričko a tepláky koupené v levné konfekci a jako divákovi mi to nevadí. Mám samozřejmě radši, když vidím nějaký autorský rukopis, že to není jen obyčejný kus oblečení a někdo si s ním dal větší práci, než že došel k regálu do obchodu.

Teď máte za sebou čerstvě dvě práce pro Pražský komorní balet k choreografiím Ondřeje Vinkláta a Marka Svobodníka.
S touhle spoluprací jsem spokojený, s oběma se pracuje úplně skvěle. Co se týká Markovy choreografie Chvilka POEzie, která je vizuálně na hranici komiksu, to byla vyloženě radost, něco takového jsem si chtěl vyzkoušet už dávno. Byla to pro mě asi jedna z nejtěžších prací, protože jsem si to všechno kreslil nakonec sám a byla tam velká odpovědnost. Nebezpečí toho, že zkazím výborně ušité fraky tím, že je pak blbě pomaluju. Ty obleky jsou samozřejmě stylizované, různě vycpávané, předimenzované, to byl základ, na který jsem potřeboval vzít barvu. A nezkazit to.

Ale zatím jste se úplně nepřeorientoval na výtvarníka, pořád vystupujete. Děláte ještě něco kromě Smutného klauna v Kouzelném cirkusu?
Ještě bruslím Krkolomnou jízdu (v představení Cocktail 012 – The Best of), to jsou dvě věci, které dělám, ale myslím, že už to nebude dlouho trvat. Ve formě mě udržuje zátěž, kterou mám, to, co dělám, není jen úřad, ale i fyzická práce, protože všechno s tanečníky zkouším. Chodím ještě pořád trénovat, když mám čas, a baví mě sport. Jezdím na kole, lyžuju, chodím na jógu, sport mi přijde jako dobrá relaxace. Vždycky se na to nějaký čas najde.

Měl jste někdy nějaké vážnější zranění?
Kromě vyhřezlé ploténky ne, byly takové banální události jako namožení, lehký výron, to, co se čas od času stane každému, ale žádné radikální zranění, které by mě nadlouho vyřadilo z provozu, jsem neměl, jen ta ploténka. To jsem se opravdu rok moc nehýbal. Ale vyhnul jsem se operaci, dokázal jsem to rehabilitací vrátit zpátky, stabilizovat a pokračovat.

To se stane z únavy, nebo špatným pohybovým návykem? Jak by měl tomu člověk zabránit?
Myslím, že tomuhle se zabránit nedá. Doktoři mi říkali, že se to stane osmdesáti procentům sportovců a tanečníků, kteří se aktivně hýbou. Stává se to v klidové fázi, špatně si sednete, lehnete, ale to se nedá uhlídat, nemůžete být 24 hodin denně srovnaní. Výhřez se časem vstřebá, ale když se to stane špatným směrem do nějakého nervového snopu, tak vás to úplně vyřadí a bolesti jsou to opravdu hrozné. Můžete se dát operovat, to odstraní bolest okamžitě, ale nikdo vám nezaručí, že po operaci budete ve stejném stavu jako předtím. Takže pokud se ta bolest dá jakž takž vydržet, každý doporučuje spravit to rehabilitací. Tak já už taky zase lyžuju. Akorát Kouzelný cirkus byl trochu oříšek, protože je o kotrmelcích a kotrmelec pro vyhřezlou ploténku není úplně ideální pohyb (ironický smích).

Je něco, co byste ještě chtěl dělat, zažít, vyzkoušet?
Určitě bych chtěl ještě cestovat, ale jsem spíš takový evropský cestovatel, nepředstavuji si, že pojedu někam do nitra pralesa nebo pouště. Chtěl bych důkladně procestovat Evropu a mám rád hory. Mám docela závratě, takže lézt po osmitisícovkách by taky nebylo pro mě, ale klasická turistika, zima, skály, to je věc, která mě baví. Jsem optimista a snažím se do budoucnosti dívat pozitivně.

Pavel Knolle (*8. ledna 1967), tanečník, kostýmní výtvarník, vedoucí souboru Laterny magiky, se narodil v Novém Boru a vystudoval pražskou Taneční konzervatoř, po studiích nastoupil angažmá v Laterně magice, kde působil jako sólista ve všech představeních. Na počátku devadesátých let spoluzakládal s choreografem Davidem Slobašpyckým zájezdový baletní soubor Pražský festivalový balet, se kterým se zúčastnil několika zahraničních turné (USA, Portugalsko, Čína, Turecko). Hostoval v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (Krysař, Romeo a Julie, chor. Petr Šimek) a v baletu Národního divadla v Praze (Mozart? Mozart!, chor. Petr Zuska). Příležitostně se věnuje návrhům kostýmů a scén pro taneční a baletní inscenace (Laterna magika, Pražský komorní balet, Národní divadlo Brno, Divadlo F. X. Šaldy, Národní divadlo moravskoslezské, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, Jihočeské divadlo aj.). V roce 2002 byl nominován na Cenu Thálie za výkon v duetu Les Bras de Mer (chor. Petr Zuska, v rámci inscenace Graffiti) a získal cenu Tanečního sdružení ČR. Od roku 2010 se stal vedoucím uměleckého souboru Laterny magiky, tehdy nově přičleněného pod Národní divadlo.