S Jiřím Havelkou – Dosáhnout absolutní holosti

Jiří Havelka. Foto: Petra Neubert

Autor Alexej Byček

Jak jste se dostal k režii současného tance?
Přišel jsem k tomu přes nabídku souboru VerTeDance, když připravoval projekt Naučená bezmocnost do domu Orco na Vltavské. Pak se inscenace měla přenášet do Ponce a z toho vznikla Korekce. Můj předchozí vztah k tanci byl ale spíš divácký. Sice jsem pohybovou složku v představeních obsahoval vždy, ale až s nabídkou VerTeDance to bylo čistě taneční představení. 

Jak vnímáte vztah tance a divadla na české scéně?
Jak jsem říkal, k tanci jsem došel divácky. Bylo to u mě způsobené únavou z klasické interpretační divadelní sémiotiky, kdy jde o slovo, jeho znak a význam. V tanci mi všechno v tomto smyslu přišlo svobodnější. Tak jsem začal navštěvovat divadla jako Alfred ve dvoře nebo hlavně Ponec a přes osobní divácký zážitek mě začalo zajímat komunikovat tímto způsobem s diváky i ve svých představeních. Nejsem ale nijak tanečně vzdělaný a nejsem schopný definovat vztah tance a divadla, stále se cítím jako laik. 

Liší se práce s tanečníky od vaší běžné divadelní praxe?
V zásadě ne. Já ani nejsem schopen pracovat nějak jinak. Je to ale pro mě trochu návrat k prvním autorským projektům, kdy byl podíl herců a performerů veliký. Využívám zkušenosti tanečníků, jejich pohybové možnosti a vnímání tance, a v tom autorském smyslu je to kolektivnější práce, než když dělám v repertoárových divadlech.

Ke Korekci a Flow – byl pro vás nějaký rozdíl v režii těch dvou?
Asi ano. Jednak tím, že díky zájezdům s Korekcí jsem viděl hodně jiných tanečních věcí. Taky už jsme se se souborem víc znali. Takže při Flow už byla představa toho, co bych si chtěl vyzkoušet, mnohem konkrétnější. Zatímco Korekce vznikala spíš chaoticky a v rychlosti, založená na jednom nápadu vzniklém až při zkoušení, Flow od začátku mířilo určitým specifickým směrem.

Jakým?
Na možnosti vnímání a komunikace. Na synchron a jeho jemné obměny. Je v tom hlavně radost z toho, že jsem v tanci skutečně diletant a užívám si ten první plán, což jinde už moc nezažívám. Jsem znovu a znovu okouzlovaný, jakým způsobem dokážou tanečníci ovládat své tělo, propadnout společné energii, pracovat se synchronizací. Nepotřebuji k tomu žádný výklad, odstup nebo komentáře. Uvědomuji si ale, že to pro spoustu poučených lidí musí být dost zprofanované nebo kýčovité. To je na divadle pořád to nejzajímavější. Ta individuální percepce každého diváka.

Zmíněná dvě představení stojí vždy na jednom velmi specifickém principu. Snažíte se o to ve všech vašich inscenacích, nebo je to pro vás charakteristické spíš u režie tance?
Třeba představení Regulace intimity, které jsem dělal se studenty DAMU, jsou taky jen herci stojící v řadě, koukající do lidí a pronášející repliky. Obecně mě zajímá ten určitý druh úspornosti, aby se na jevišti dělo co nejmíň a v hledišti co nejvíc. V tom mi tanec určitě dovoluje jít dál, může být oproštěný od spousty zbytečných věcí, které herecká přítomnost vyžaduje – od přehnané exprese, nutnosti komunikovat slovy, podpírat vše motivačně a tematicky. Dá se tam lépe dosáhnout té „absolutní holosti“, a to mi vyhovuje, ačkoli divácké přijetí je pak díky tomu samozřejmě víc na hraně. Jako ve Flow. Pro mě je vidět obličej někoho, kdo se snaží „jenom“ naplnit strukturu, strašně osvěžující – že se mi nesnaží nic specifického předat nebo vyjádřit a dává prostor mně, sedícímu v hledišti.  

Jiří Havelka (*17. června 1980), režisér, autor a herec působící převážně v Praze. V roce 2003 absolvoval DAMU, obor režie alternativního a loutkového divadla v ateliéru Jana Schmida. Divadelní práci od začátku zaměřuje na kolektivní improvizaci a autorskou tvorbu. V roce 2008 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Jeho tvorba je spojena s Dejvickým divadlem, Studiem Ypsilon a dalšími scénami v Česku i v zahraničí. Je zakládajícím členem skupiny VOSTO5 a od roku 2011 vede katedru alternativního a loutkového divadla DAMU. S tancem je spojen především skrze projekty Naučená bezmocnost, Korekce a Flow, výrazná práce s vizuální a pohybovou složkou se však objevuje ve většině jeho inscenací.