Rozhovor se Zdeňkem Mládkem: „Lidé se mnohdy jen bojí nahlédnout pod pokličku.“

Zdeněk Mládek. Foto: Petr Zikmund.

Autor Lucie Hayashi

Miluju znuděné tanečníky

V létě jsi oslavil krásné jubileum, z něhož téměř polovinu jsi věnoval budějovickému baletu. V tomto věku už není tak snadné tancovat…
Není to tak standardní. A snadné to také není, je za tím spousta věcí, které diváci (snad) nevidí.
Třeba že mám už asi deset let noční stolek plný léků, o nichž vím, že zabírají... Na druhou stranu už znám své tělo mnohem lépe, vím, jak na co reaguje, s čím si můžu dovolit šéfovi říct, že můžu hrát, anebo kdy už by to bylo přes čáru. Když je tanečník mladý, ještě se tolik nezná, je snadné překročit hranici a zranit se. Teď poslouchám své tělo mnohem víc.

A co ti říká? Jak dlouho chce s tebou ještě takhle fungovat?
Říká, že zatím dobrý – otázka je, co řeknou diváci. Nechci být ten, koho budou násilím odvádět z jeviště. Ale ani se nechci z divadla plazit po čtyřech. Nebo zažít infarkt, když nedoběhnu svou dceru na tříkolce, když se bude řítit do silnice.

Každopádně v tomto věku tanečník už nutně přemýšlí o nějaké druhé kariéře, čemu se bude věnovat, až tělo řekne ne. Co jsi vymyslel ty?
Vymyslel jsem to už před několika lety, a jsem ohromně zavázán svým šéfům, Lukášovi Slavickému i řediteli Jihočeského divadla, že mi umožnili věnovat se studiu pedagogiky tance na HAMU. Už dříve jsem dostával v divadle příležitosti učit, a protože jsem od přírody poctivý a zodpovědný, chtěl jsem o tom vědět více, rozumět tomu, co dělám. Myslím, že správný pedagog, zvláště profesionálních umělců, by se měl neustále posouvat dopředu.

Mnoho tanečníků při přechodu na pedagogickou dráhu chtě nechtě čerpá ze svých školních vzpomínek a přejímá své tehdejší pedagogické vzory. Dokázal jsi je tedy změnit a posunout dál?
Samozřejmě, že čerpám i ze svých studií na pražské konzervatoři, ale HAMU mi otevřela pomyslné dveře a ukázala, kam až se dá zajít, kolik nepřeberných možností je, jaké jsou nové směry a trendy v tréninku klasického tance. Zabýval jsem se tím už ve své bakalářské práci, teď zkoumám možnosti obrazové imaginace. Samozřejmě je velký rozdíl vést trénink na konzervatoři, kdy musíte předat přesný základ, a v divadle, kde už na tu pomyslnou kostru stromu můžete věšet ozdoby dle uvážení.
V divadle si mohu dovolit podstatně víc inovací, protože i jeho repertoár je ovlivněn současným děním, a to vše se může, respektive by mělo, odrazit i v tréninku.

Co konkrétně se teď snažíš, během své výuky, do tréninků v souboru dostat?
Myslím, že choreografové chtějí kromě skvělé techniky a škatulky vidět také osobnost, individualitu. Znamená to dovolit si více přirozenosti, plynulosti, svobodný projev v daném koridoru té či oné techniky. Chápu, že ve sboru labutí nemůže každá tanečnice mávat křídly jinak, ale je dnes mnoho kusů, kde se po interpretech žádá, aby se dokázali uvolnit a najít svou vlastní cestu, jistou svobodu v rámci klasické taneční techniky.

Umožňují současné trendy v pedagogice tanečníkům tančit déle?
Dnes je taneční trénink hodně ovlivněný respektem k fyziognomii, využití podpůrných technik. Tanečníci se mnohem více zajímají o své tělo, pečují o ně, potlačují pouhý dril. Samozřejmě zachováváme sílu, dynamiku, flexibilitu, ale už si dnes uvědomujeme, že to vše můžeme dělat zdravěji, a také s ohledem na individualitu tanečníků, což je v pedagogice zásadní. A nejen u dětí, ale i profesionálních tanečníků.

Ty ses v hledání nové cesty dotknul i choreografie. Vidíš ve vlastní tvorbě další možnost seberealizace?
Udělal jsem spíš několik pokusů, krátkých kousků na gala a další příležitosti pro prezentaci souboru. Za choreografa považuji někoho, kdo udělá celovečerní dílo. Měl jsem potřebu si to zkusit, ochutnat to. Ale že bych kvůli tomu nemohl spát, to ne. Inspirovala mě hudba, kterou si ale také upravuji, což mě baví – vytvářet puzzle ze všech složek: koncept, porozumění, název, kostýmy, světla, hudba, pohyb, tanečníci. I do těch pěti minut vložím vše a chci, aby to bylo dokonalé. V tomhle jsem trochu perfekcionista, a vyžaduji to i po svých interpretech. Snažím se jim předat i veškerý podtext, což já jako tanečník vždy potřebuji a také oceňuji. Když jsem jej nemohl najít, tak jsme občas dokonce doma se ženou (Světlana Mládková, bývalá sólistka baletu JD) analyzovali každý pohyb, přidávali k němu odpovídající vnitřní motivaci, aby nebyl žádný pohyb prázdný. Smysl je pro mě opravdu důležitý, potřebuji vědět, proč to dělám.

Často také asistuješ choreografům, máš za sebou nějaké pohybové spolupráce. Na celovečerní kus se tedy ještě necítíš?
Momentálně na to nemám čas, myšlenky a zatím ani odvahu. Možná někdy v budoucnu… Nicméně pro choreografický ateliér v únoru zrovna připravuji krátké dílo nazvané Angel Dust, o víře v dobro.
Hodně mě také baví pozorovat jiné lidi při práci a tvorbě, sledovat jejich upřímný zápal, který když vidím, tak ho často převezmu, dokážu v sobě zvětšit, a doufám, že i předat ostatním. Miluju třeba znuděné tanečníky. Jsou pro mě velkou výzvou, chci je „nakazit“ svým entuziazmem a snažím se jim ukázat, jak v sobě najít cestu, aby se posouvali vpřed a zároveň u toho se i bavili.

Vychovat malého diváka, zaujmout mladého a uspokojit dospělého

Už devatenáctou sezónu jsi ukotven v Budějovicích, kam jsi přišel po třech letech v Baletu ND. Za tu dobu jsi zažil mnoho etap souboru, jak jeho vývoj vnímáš ty osobně?
Když jsem nastoupil, bylo v souboru několik tanečníků, kteří ani neprošli konzervatoří, takže lze říct, že se více profesionalizoval. Pak nastalo období pod vedením Attilly Egerháziho, kdy se soubor vydal novým směrem a došel v něm velmi daleko. Jenže oblastní divadlo se nemůže dívat jen jedním směrem. Na paletě, kterou maluje, musí mít mnohem více barev, aby zaujalo široké spektrum diváků. Nemůžeme si dovolit zaměřit se pouze na jeden žánr. Nejsme Praha, která uživí několik souborů, kdy se může každý specializovat na něco jiného, a přesto si své publikum najde. My musíme jít chvíli jedním směrem, pak druhým, střídat je, nechat tu stopu širší. Pak na té cestě samozřejmě nedojdeme tak daleko, jak bychom mohli, ale riskujeme také méně odpadlých diváků. Dramaturgie oblastního divadla je velmi náročná, nezáviděníhodná.
A tady vnímám ten posun nejvíce. Pestrost dramaturgie posouvá i nás tanečníky, nutí nás hledat nové cesty. Snažím se k tomu přistupovat vždy zodpovědně – možná už platím v souboru za toho zodpovědného blbce, který to příliš řeší, ale mně to přináší smysl. Věřím, že díky zodpovědnosti dojdu k porozumění, které, když na jeviště přinesu, mohu přenést i na diváka. A v tomto se snažím se zdokonalovat. Kdysi jsem také nějak „odtančil“ Kyliána, a najednou je to pryč… a věřím, že kdybych jej tančil teď, budu k jeho dílu přistupovat úplně jinak, a dokážu dát publiku mnohem více. Čím dřív k tomuto porozumění mladí tanečníci dojdou, tím více si užijí ten svůj aktivní život.

Cizinci v českém baletu, to je dnes ožehavé téma – jak aktuální je v Budějovicích?
S příchodem Attily se radikálně snížil poměr Čechů, teď už zase roste, už nás není jen pár. Dále myslím, že je to dané také tím, že nadaní Češi hledají nejprve uplatnění v zahraničí. Oblastní divadlo je pro ně bohužel až jednou z posledních variant, mnozí také odejdou z finančních důvodů mimo obor.

Pokud se vrátíme k tomu publiku… Jakou vidíš cestu a roli baletu v oblastním divadle?
Těch možných cest je více, ale vnímám tři zásadní body: vychovávat malého diváka, zaujmout mladého diváka a uspokojit dospělého. Je velmi těžké tohle všechno splnit, ale neměli bychom vynechat všechny generace.
Mnoho lidí se na oblasti baletu bojí. Bojí se, že nebudou rozumět. Činohra je jako číšník, který donese jídlo na stůl. Přitom my to jídlo nosíme úplně stejně, ale lidé se bojí to jídlo od nás vůbec převzít, nebo mnohdy jen nahlédnout pod pokličku. Ale když přijdou, jsou většinou nadšení!
Slýchám také výrok: „Ale na tohle manžela nedostanu.“ Spousta předsudků, málo mužských diváků. Přitom opět když dorazí, jsou často mile překvapeni.

Máš nějaký nápad, kam bys ty soubor směroval, kdybys měl tu možnost?
Já jsem natolik zaměstnaný, že nějaké „kdyby“ vůbec neřeším. Hledám odpovědi, až když jsou otázky položeny. Můžu mít nějaký názor, nápad nebo výhradu, ale respektuji autority. Navíc je mi jasné, že to mají ohromně náročné, řeší věci, o kterých my ani nemáme zdání. Vnímám jejich odpovědnost, a proto se snažím stůl mezi mnou a svým nadřízeným udržovat co nejčistší a komunikovat vždy otevřeně. Vedení divadla mi vyšlo v mnohém vstříc, co se studia i dalších příležitostí týká, a já se snažím být zase pro ně maximálně spolehlivý.

Jak se dělá divadlo

Na Mariánském náměstí teď vyrostla nová stavba, Bouda. Je to jedna z cest, jak se přiblížit k lidem?
Divadlo tím nejen oslavuje svých 100 let, ale chce také připomenout koncept z šedesátých let týkající se stavby nové budovy. Pamatuji si, jak jsem poprvé přijel do Budějovic a spatřil velkou žlutou budovu. Pomyslel jsem si, že tady mají krásné divadlo. Pak jsem ji ale obešel a zjistil, že je to místní muzeum a divadlo se krčí vzadu za ním. Myslím, že krajské město, které má čtyři umělecké soubory, by si zasloužilo nějakou reprezentativní stavbu. Navíc Mariánské náměstí, kde divadelní areál Bouda vyrostl, je poblíž historického centra a je to skvělý způsob, jak znovu podnítit zastupitele, aby se tomuto tématu věnovali.

K čemu bude Bouda sloužit? Neodradí toto provizorní řešení diváky?
Je zapůjčená od bratří Formanů, je vytápěná, takže nikdo se nemusí bát, že by musel sedět v kabátu. Před týdnem se začala stavět, teď už se tam zkouší Dalibor, opera, kterou Jihočeské divadlo zahájilo své působení. Všechny čtyři soubory budou mít v Boudě svou premiéru až do Vánoc, na jaře ji budou využívat hostující společnosti.
Pevně věřím, že toto řešení bude více „atakovat“ diváky nové než odrazovat ty stávající.

V prosinci uvedete nové dílo s názvem Inscenační porada. Prozradíš divákům, co to bude?
Je pravda, že tento termín je všem z branže známý, ale laikům možná není jasné, co čekat.
Můžete se těšit na taneční show, v níž se snoubí činohra (ředitele divadla hraje Jiří Lábus) a tanec z dílny Dekkadancers, což jsou značky jasné zábavy. Ti ,,kluci“ za dobu svého působení v taneční tvorbě neudělali krok, oni uběhli celou míli, možná i maraton směrem k divákům. Budeme sledovat, jak se dělá divadlo – koncept hry, rozhodování o námětech, angažování režisérů, sílu konexí – od historie až po současnost. Satirickou komedii, divadelní zákulisí a porady na pozadí různých historických období těch posledních sto let, čím dál více k současnému minimalismu. Například je to poprvé, co můžu směle prohlásit, že si komunismus užívám (smích). Ta část se jmenuje Napravení Bohouše Pilného, kde ztvárním předsedu JZD, ale dostaneme se i do světa robotů. Ale to se nedá slovy popsat, to musíte zkrátka vidět. Zatím je v Českých Budějovicích naplánováno pouze pět uvedení, tak vyhrají jen ti nejrychlejší diváci.

Jak se zkouší se sólisty Národního divadla, kteří se mohou věnovat tvorbě jen ve svém vzácném volném čase?
Je to jednoduché: musíme se podřídit jejich možnostem. I proto už máme skoro hotovo. Myslím, že trio Štěpán Benyovszký, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník jsou skvěle připraveni. Na zkouškách nemohou být pokaždé všichni tři, je to pro ně i pro nás náročné navzájem skloubit harmonogram, ale i proto se držíme všichni jasné koncepce. Není snadné odvyprávět sto let historie divadla, ale Štěpán má pevnou strukturu…. Je to velmi humoristicky podáno, odlehčeně a s nadsázkou.

Jak vnímáš pozici režiséra v celovečerní taneční inscenaci? Je pro choreografa přínosem?
Určitě. Zvláště v momentě, kdy se jedná o náročnější dramaturgii, kde je nutné udržovat jednotnou linku, děj, kdy je nutné pohlídat smysl, aby nezapadl jen v nějakých pohybových idejích. Choreograf hledá často novou cestu, snaží se o invenční uchopení, ale neměl by zapomínat, že stále hraje pro diváky. Takto může celek v dostatečně srozumitelných kolejích usměrňovat dramaturg. Samozřejmě musí zde být nastavena oboustranná důvěra. V Inscenační poradě hrajeme právě i o tom, jakou roli hraje režisér, s jakými kartami, a že ne všichni režiséři dokážou udělat dobré divadlo (úsměv).

Máte každý krok nalajnován, nebo je tam i prostor pro improvizaci? Osobnost Jiřího Lábuse by tomu napovídala…
No pro jeho improvizaci je tam prostor vždy. Tomu asi nemůžeme zabránit… (smích). Ale nechme se překvapit, s čím ještě kluci přijdou, do premiéry je pořád ještě čas. Každopádně to bude velká show, a vím jistě, že si ji užijeme my i diváci. 

BcA. Zdeněk Mládek (*1979)

Absolvent taneční konzervatoře v Praze, při studiu spolupracoval s Hudebním divadlem Karlín (1996–1998), poté získal angažmá v Národním divadle v Praze, kde si zatančil mimo jiné i díla Libora Vaculíka nebo Jiřího Kyliána. V roce 2001 přestoupil do souboru baletu Jihočeského divadla na pozici sólisty, kde ztvárnil mnoho rolí klasického i moderního repertoáru. V roce 2009 získal jako první člen Jihočeského divadla Cenu Thálie pro nejlepšího tanečníka v oboru balet, pantomima a jiný tanečně dramatický žánr za sólo v choreografii So In Love Attily Egerháziho. Studuje pedagogiku tance na HAMU v Praze.