Rozhovor s Petrem Horníčkem: „Chceme vytvářet inscenace, které diváky zasáhnou a rozjitří jejich emoce.“

Petr Horníček. Foto: Soukr. archiv P.H.

Na inscenaci Ego jste s Losers Cirque Company spolupracovali s mimem a choreografem Radimem Vizvárym a režisérem Danielem Špinarem. Co pro tebe toto ocenění znamená. Ptám se zvláště proto, že tuto inscenaci jsi představoval jako určitým způsobem bilanční. 
Tato nominace mě potěšila a zároveň překvapila. Nečekal jsem to. Ale musím přiznat, že mě těší i to, že nejen že si porota Cen Thálie všimla našeho souboru a naší kontinuální práce, ale také nového cirkusu jako oboru. Nový cirkus se dostává z okraje více do středu pozornosti a získává pevné místo mezi ostatními uznávanými performativními formami umění. Nový cirkus už tak nepůsobí jen jako nějaká záliba, ale svébytná profese dostávající se na úroveň tance, opery nebo činohry. Cena Thálie pak v tomto případě funguje, i když jen v rovině nominace, jako uznání oboru samotného a nikoli jen jednotlivce.

Vrátím se ale ještě k samotné inscenaci. Můžeme ji tedy vnímat jako tvé loučení s jevištěm?
Na začátku zkoušení se věc měla tak, že jsem v ní vůbec neměl účinkovat. Nicméně postupem času, po diskuzích s Radimem Vizvárym a Danielem Špinarem, jsme usoudili, že bych to měl být právě já, kdo se v tomto titulu objeví a o kom bychom měli vyprávět. Ego se tak stalo prostorem, ve kterém jsem se musel hodně otevřít a veřejně sdílet své pocity z toho, že jedna kariéra končí a další možná začíná. Když byla inscenace připravená, uvědomil jsem si, že je to moje výpověď a zároveň možná i ten pomyslný strop, tedy moment, ve kterém bych měl skončit jako performer. A byl to důležitý moment i pro soubor jako takový, protože jsme se umělecky posunuli dál, blíže k výrazu a výpovědi, dál od pouhého ukazování akrobatických čísel. V Losers Cirque Company je teď naším cílem sdílet, co nás utváří a co nás naplňuje.  
Zda jsem se s Egem rozloučil s jevištěm, ještě nevím. Tato emoce se ve mně bije. Když o tom přemýšlím racionálně, tak si přirozeně uvědomuji, že je mi přes čtyřicet a tělo už není v takové kondici jako před dvaceti lety. Na druhou stranu mě pořád motivuje vymýšlet další nové inscenační projekty, u kterých zjišťuji, že se lze vyjádřit i jinak než jen vrcholovou akrobacií.

Šlo tedy o zlom ve tvé novocirkusové kariéře, kdy sis uvědomil, jakým směrem bys chtěl nadále Losers Cirque Company v tomto oboru vést?
Řekl bych, že ano. Je to podobné, jako když se člověk podívá na to, co psal anebo kreslil třeba před deseti lety, trochu se nad tím pousměje a uvědomí si, jak se během té doby změnil a kam se posunul. Cítím to nejen na sobě, ale vnímám to i v našem souboru. Jsme teď na cestě hledání nových výrazových forem. Trošku si je osaháváme, zkoušíme pro nás řadu nových postupů, zvláště divadelních. Nedá se to přímo konkretizovat. Každý projekt je jiný a možná i každé představení, protože se v kontextu jedné inscenace mění a vyvíjejí. A zároveň je to risk. Člověk může skončit ve slepé uličce, ze které pak musí hledat cestu ven. Ale to k tomu patří.

Jak tedy změnilo Ego tvůj pohled na tvorbu v kontextu nového cirkusu?
Více o všem přemýšlím. Už nezačínám ideou: pojďme ukázat co nejvíc akrobacie. Ale na prvním místě je téma a to, co tímto tématem chceme sdělit, co chceme společně divákům předat. Chceme vytvářet inscenace, které diváky zasáhnou a trochu rozjitří jejich emoce. Inscenace, které pobaví, které v sobě budou mít určitou nostalgii, ale i trochu duševní hloubky.

Jak bys dnes popsal svou pozici v souboru Losers Cirque Company?
Když bych to měl říci za sebe a lidsky, tak jsem člověk, který ten soubor někam dál umělecky táhne. A když bych to měl uvést v nějaké konkrétní profesní rovině, asi bych se označil za uměleckého ředitele, i když to slovo „ředitel“ zní hodně nadneseně, protože my jsme poměrně malá skupina. Zkrátka jsem článek souboru, který určuje jeho směr a zvláště to, jakým projektům se budeme věnovat... A že jich bude hodně!
Během následujících pěti až deseti let bude vyplouvat na povrch hned několik velkých projektů. Jedná se o dva typy aktivit, přičemž jednu z nich tvoří umělecká tvorba a vystupování a ta druhá množina by měla zahrnovat více komerční aktivity. Obě tyto množiny se budou navzájem doplňovat.

Ty jsi do světa cirkusových umění přišel z oboru textilního průmyslu a ze sportovního prostředí. Řekl bys, že je dnes nový cirkus tvou hlavní a možná také jedinou profesí?
Ano, je to moje povolání, které teď vykonávám na sto procent. A snažím se, aby to tak bylo i pro zbytek souboru, tedy aby se jeho členové mohli cirkusu plně věnovat. A k tomu by nám měly pomoci už zmiňované projekty. Naším cílem je zajistit svým členům plnohodnotné zaměstnání.

Co pro tebe dnes, po pěti letech aktivního působení v novém cirkuse, tento obor znamená?
Je to velmi svobodné, možná bych řekl nejsvobodnější umění, ve kterém si můžeme zkusit cokoliv a ve kterém si možná i můžeme dovolit cokoliv. Jako třeba vytvořit cirkusový muzikál, ve kterém se potkají různé druhy umění, od těch cirkusových přes živou hudbu až po tanec a vizuální umění. Mám pocit, že v novém cirkusu můžu pořád něco nového objevovat. V novém cirkusu nejsme na nic vázaní.

Možná…, snad kromě grantů.
To je pravda. Mluvíme-li o financích a grantech, tak ty samozřejmě fungování uměleckých souborů ovlivňují. Je potřeba, aby byl i nový cirkus podporován grantovými dotacemi. Pokud by tato podpora neexistovala, museli bychom naučit diváky za to všechno zaplatit.

Losers Cirque Company je jeden z mála českých novocirkusových souborů se stálým repertoárem. Ve světovém kontextu je tento český model repertoárových souborů nového cirkusu dost výjimečný. Povětšinou mají soubory na repertoáru jednu inscenaci několik let, se kterou objíždí festivaly a stagiony na svém turné. Vy ještě kromě uvádění svých inscenací zkoušíte jednu i dvě premiéry do roka a mezitím ještě pokrýváte různé komerční akce. Je toto tempo udržitelné?
V tuto chvíli jsme jako soubor na hranici toho, co jsme schopni v této různorodosti zvládnout. V repertoáru máme sedm celovečerních představení a aktuálně uvádíme šest. Což je pro artisty velmi náročné – fyzicky i psychicky. A jelikož v našich inscenacích primárně využíváme techniky párové akrobacie, jsme na sobě všichni závislí, spoléháme na sebe. Mezi vystupováním ještě musíme zvládat i jiný typ aktivit, řekněme komerčních akcí, pro které také připravujeme nová vystoupení. Zátěže tak přibývá, ale naše kapacita je omezená. Mým úkolem je vymyslet, jak pak lidi v souboru udržet motivované a jak je dostatečně finančně zajistit. Tomu všemu by pomohlo, kdybychom měli vlastní prostor, vlastní divadlo, kde bychom naše inscenace nejen uváděli, ale také zkoušeli. Zatím to bylo tak, že jsme každý rok uvedli jednu premiéru, v předchozí sezoně dokonce dvě. Ale jelikož trénink nových akrobatických figur trvá dlouho, rozhodli jsme se, že další novinky uvedeme až v roce 2021 a bude se jednat o dva nové tituly, které se budou zkoušet ve dvou týmech souběžně.