Rozhovor s Libuší Královou: „Všechno má svůj čas.“

Libuše Králová. Foto: Contemporary - prostor pro tanec.

Autor Monika Štúrová

S paní Libuší Královou se setkávám v kavárně v pražské Michli. Udělá si na mě čas i přes nabitý pracovní rozvrh i předvánoční chaos. Hned na úvod mě pozdraví větou „Já jsem byla tak překvapená, když jste mi volala! Kde jste na mě přišla?“ A tak ji poprosím, aby při příležitosti svého krásného životního jubilea zavzpomínala na svůj život zasvěcený tanci a přiblížila mi, čemu se věnuje nyní…  

Co vás vedlo k tomu věnovat se tanci? Pocházela jste z taneční nebo umělecké rodiny?
Vůbec, ani trošku. Tatínek byl technický inženýr, maminka byla úřednice. Když tak pátrám do své minulosti, tak hudba ve mně probouzela představu, naskakovaly mi obrazy pohybu, a to jsem vůbec netušila, že existuje klasický balet. A když jsem potom nastoupila do přípravky Národního divadla, hodiny jsem stála okouzlená v portálu. Hudba mě drží dodnes. Když nemám dobrou náladu, pustím si příslušnou pasáž, na kterou se naladím, a to mě obrovsky pomáhá.

Měla jste nějaké taneční vzory?
V naší době jsme chodily na Olgu Skálovou, pak na Martu Drottnerovou, ale to jsem se jenom dívala. Nesledovala jsem, jak to provádí technicky. Já jsem asi neměla vzor.

Později vás nějaká jiná osobnost, pedagog nebo choreograf v životě formovala?
Milovala jsem Růženu Mazalovou, která nás učila poslední tři roky na konzervatoři. Opravdu pro mě byla mistr nad mistry. Z dispozic, které jsme jí nabídli, dovedla vytěžit maximum. Byla obrovský praktik.

Mohla byste zavzpomínat na svou kariéru po studiích? Co bylo dál?
Po studiu na konzervatoři jsem se dostala do Plzně, kde jsem se posléze stala sólistkou baletu. Vystudovala jsem choreografii na HAMU. Hned po dokončení studia na vysoké škole jsem začala tvořit. Protože to bylo za totality, inspiraci jsme měli pořád v tehdejším Sovětském svazu, kopírovali jsme všechno, co se tam dělalo. Ale byla jsem v Plzni, kde jsme chytali na televizi několik západoněmeckých programů. A tady jsem začala přemýšlet o tom, že by to taky mohlo jít jinak. Že by taneční divadlo mohlo být dokonce i divadlo, které má nosný děj. Takže jsem se začala mírně přetvořovat a začala jsem hledat i jinou cestu.

Jaké to bylo tvořit na menších scénách? V oblastních divadlech?
Je pravda, že malé divadlo se musíte naučit. Jít s ideály mimo Prahu, to je prostě předem ztracené. Tam se uskutečnily jedna nebo dvě baletní premiéry do sezony. A teď jste musela myslet na to, aby to byl osvědčený titul, mohly ho navštěvovat školy. Dramaturgie se uchylovala tímto směrem, zahrnovala hlavně klasické tituly, které byly nosné i pro děti. Na experimenty nebyl příliš prostor.

Po plzeňském angažmá jste se přesunula do Českých Budějovic…
Nastaly velké politické změny a já jsem odešla do Českých Budějovic. To bylo jedno z nejkrásnějších období mého života, i když tam nebylo v té době skoro žádné divadlo. Jedno divadlo v rekonstrukci a potom obrovský kulturní dům. Dramaturgie tu byla dvojnásob těžká. Chvíli jsem působila také v Ostravě a poté jsem znovu dostala nabídku do Českých Budějovic, kam jsem se ráda vrátila. To bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat a co jsem kdy mohla umělecky zažít. Rozrostl se soubor, přišli lidi z konzervatoře, dělali jsme moc hezké věci, dostali spoustu ocenění, soubor i já. Mně se v Budějovicích moc líbilo i kvůli českokrumlovské točně, kde jsem milovala připravovat inscenace! Tvořit je v takovém prostředí, to byly úžasné zážitky, že dodneška, jestli se mi po něčem stýská, tak je to českokrumlovská točna…Postavila jsem tam například Labutí jezero, tančilo se na trávě bez špiček. Odchod z Českých Budějovic byl krušnější, ale to se málokdy povede, aby byl odchod radostný… Tím pro mě skončilo divadlo. Na plný úvazek.

Jedna věc je kariéra tanečnice a další choreografa, pedagoga, či šéfa baletu… V jaké roli jste se cítila nejlépe?
Mně se splnilo vlastně skoro všechno, co jsem chtěla. Všechno má svůj čas. V Plzni jsem byla mladá. Poté jsem dospěla do věku, abych dělala choreografii. Ke konci jsem nejméně ráda dělala šéfku. To vám upřímně řeknu, že to není záviděníhodná pozice.

A teď se věnujete pedagogice, učíte, vedete kurzy…
Nyní učím na dvou školách, na Vyšší odborné herecké, kde jsem vedoucí tanečního kabinetu, a na Pražské státní konzervatoři na hudebně dramatickém oddělení. Mám z čeho čerpat. Jsem ráda, že se mám pořád o co opírat, že to všechno, co studenty učím, jsem prakticky zažila na sobě, na svých nohách a na jevišti. Pak učím ve studiu Contemporary, kde vedu dětské kurzy, které mají svoje kouzlo, já se od těch dětí učím. Jak jsou bezprostřední. No a vedle toho, když mám čas, dělám choreografie. Teď jsem připravovala s Jiřím Bábkem v Komorní Činohře premiéru inscenace Neslušní.

Co byste doporučila mladým tanečníkům, studentům konzervatoří? Jak uspět?
Aby se nebáli jít mimo Prahu. Z šéfovské pozice vím, že na konkurz přijelo třeba 30, 40 lidí a ani jeden z nich, když jsem mu sdělila, že máme zájem, tak ani jeden nám neřekl: „Ano, já chci nastoupit.“ Nakonec raději šli dělat něco jiného, nešli do žádného divadla, kde by je třeba i rádi vzali. Radila bych nebát se oblastí, tam se už dneska dělá kvalitní divadlo a získají tím obrovskou praxi. Jestli není škoda studovat tolik let a tanci se vůbec nevěnovat.

Nelitujete té řehole? Kdybyste si mohla ještě jednou zvolit, věnovala byste se tanci znova?
Já myslím, že ano. Je to dřina, ale ty chvilky, kdy můžete rozbouřit své nitro a žít život někoho jiného, to je… to se nedá popsat. Vzpomínám na svoje nejzdařilejší představení, to byla Anna Karenina. Tančila jsem ji v roce 1977 tehdy v československé premiéře a choreografii Gustava Voborníka. Když představení skončilo, spadla opona, bylo ticho a pan Voborník stál v portále a já jsem jenom gestikulovala „co se děje?“ a vtom to začalo – potlesk, 33 zvednutí opony. V plzeňském divadle. Takže to byla moje nejkrásnější role, na kterou nejraději vzpomínám.

A na které dílo ze své choreografické práce nejraději vzpomínáte?
Na Francescu z Rimini. Vytvořili jsme drama, konkrétně pro soubor Jihočeského divadla, protože tam byli v té době vynikající tanečníci. Nějak se nám to jednoduše povedlo. Bylo to veliké drama, kdy já jsem si rozbouřila nitro jako choreograf a tanečníci si ho pak bouřili na jevišti.

Sledujete taneční scénu i v současnosti?
Ne. Konečná. Vezměte si, za celý svůj život už jsem viděla nějakých představení. Bavilo mě to, ale najednou přijde čas, kdy vás to přestane zajímat. A abych chodila a vynášela někde nějaké soudy, toho jsem byla vždycky daleko.

Jaké máte plány na další roky? Neplánujete víc odpočívat?
Neplánuju odpočívat, zatím ne, dokud mi slouží nohy a hlavně hlava, tak bych chtěla s mladými lidmi dělat dál. Přeci jen, není to jednoduchá záležitost, v dnešní době mobilů a internetu je to čím dál tím těžší. Výhoda ale je, že tanec se nedá naučit na internetu, takže studenti musí chodit na sál a musí se látku ode mne naučit. Musí se naučit základům, musí se naučit řemeslo a z toho se pak můžou rozvíjet dál.

Libuše Králová (*12. 12. 1948, provd. Tichá), tanečnice, choreografka Absolvovala TKP 1969 a TK HAMU 1987 (choreografie). Angažmá: Plzeň 1969–1989 (od 1975 sólistka, od 1982 choreografka), šéfka baletu České Budějovice 1990–1993, 1993–1995 šéfka a choreografka Ostrava, 1995/96 mimo divadlo, 1997–1998 choreografka a od 1998 šéfka baletu v Českých Budějovicích. Technickou přesností vybavená tanečnice s půvabným jevištním zjevem vytvořila v Plzni na 15 velkých rolí, např. titulní role v Nikotině (1970), Gajané (1975) a Carmen (1976), Svanildu v Coppélii (1983), Zaremu v Bachčisarajské fontáně (1989); její životní rolí se stala titulní postava v Anně Karenině (1977). Jako choreografka nastudovala Z pohádky do pohádky (1982 a 1989), Zkrocení zlé ženy V. Trojana (1982), Coppélii (1983), Pierota (1983), Dona Juana V. Kašlíka (1984), Legendu o lásce (1985) a Macbetha K. Molčanova (1988). V Ostravě mj. zopakovala svůj plzeňský repertoár, např. Legendu o lásce (1993), Bachčisarajskou fontánu (1993). V Českých Budějovicích bylo významné její taneční nastudování opery H. Purcella Dido a Aeneas (1992), dále např. Shakespearovské siluety s hudbou P. I. Čajkovského a V. Trojana (1994), Šeherezáda (1995), Hoffmannovy povídky J. Offenbacha/J. Lanchberyho (1997), uvedla novinku M. Kaňáka Láska v mokrém listí (2000). Spolupracovala s operou, operetou a činohrou (Plzeň, Ostrava, České Budějovice). Jako tanečnice i choreografka získala řadu ocenění. Byla manželkou Františka Tichého, se kterým byli partnery nejen v životě, ale i na jevišti, a převážnou část tanečního repertoáru absolvovali spolu. Zdroj: HOLEŇOVÁ, Jana. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0.